Pardubický Venkrbec. Tři roky nehrál hokej, bůh byl víc. Teď je zpět
Před pěti roky, v pouhých dvaceti letech skončil s hokejem. Dál s ním nechtěl mít nic společného, ačkoli rozvíjel slibnou kariéru. I za juniorskou reprezentaci si tehdy zahrál. Najednou však byl s hokejem amen. Útočník Matouš Venkrbec se vydal studovat teologii a žurnalistiku. Včera dostal tento příběh další dimenzi. Syn známého útočníka a později i trenéra Miroslava Venkrbce popotáhl Pardubice, kde hostuje z Prostějova, k triumfu nad Vítkovicemi vítěznou trefou. Premiérovou v extralize. „Skvělý, úžasný pocit,“ radoval se Venkrbec po výhře 4:2 v předkole play off.
Ono už jen hrát v první formaci Pardubic pro vás musí být zážitek, nebo ne?
„To ano. Ale já tu nejsem na výletě nebo na nějaké zážitkové akci. Jako hráč první lajny jí musím něco přinést a ne si v ní užívat atmosféru. Soustředím se na každé střídání, nedívám se na tribuny.“
Váš otec má s Vítkovicemi mistrovský titul z roku 1981, bude mít velkou radost z vašeho počinu?
„Táta určitě, ještě větší než já. Měl velkou radost, když jsem se k hokeji vrátil. Společně s mojí manželkou je mým největším fanouškem.“
Prožíváte období snů? Skočíte do rozjetého vlaku a prvním extraligovým gólem rozčísnete duel play off…
(usmívá se) „Rozhodně jsem to neplánoval. Ani před sezonou, ani před dvěma roky, kdy jsem hokej ještě nehrál. V tomto směru je to sen. Ale my se jednou výhrou neuspokojíme. A pokud vypadneme, nebudu na to vzpomínat rád.“
Před pěti lety po štaci v Olomouci jste tvrdil, že hokeje máte dost. Tři roky jste vynechal, co vás vrátilo zpět?
„Člověk se mění, i jeho životní názory. Tenkrát jsem opravdu už hrát nechtěl, cítil jsem psychické vyčerpání, neměl jsem do hokeje chuť, neviděl jsem v něm smysl života. Ptal jsem se sám sebe, proč bych ho měl dál hrát, a odpověď nepřišla. Vrhnul jsem se úplně jiným směrem, velkou roli sehrála víra v boha. Zjistil jsem, že hokejem život nekončí. Tři roky utekly, oženil jsem se a vrátil do hokeje s jinou hlavou, s nadhledem.“
