Hašek zdolával drsné kopce v Albánii: Chtěl jsem slézt z kola a tlačit

Jeho itinerář je plný bláznivých kousků. Jen co se s kamarády Radimem a Davidem vrátil z Albánie a Makedonie, kde brázdil tamní terén na kole, už se svědomitě položil do příprav na drsné okružní závody v Katalánsku.

S kolem do Albánie se málokdo dobrovolně vydává. Jak vás napadlo, že vyrazíte zrovna tam?
„Já už od jara plánoval nějaký cyklistický výjezd. Mám kamarády, kteří spolu jezdí do ciziny asi deset let. Mají to objeté od Kazachstánu přes Maroko, Jordán až po Zakarpatskou Rus. Schválně si vybírají země, řekněme, třetího světa. Obyčejně jezdí na tři týdny, ale kvůli mně udělali výjimku, vydali jsme se spolu na osm dnů do Albánie a Makedonie. Ti dva, to jsou sehraná parta. Jeden zná mapy a druhý vozí nářadí, všechny možné součástky. Kluci všechno opraví. Snad jedině kdyby praskl rám, nebo ráfek, tak by byl problém. Jinak ne, umí všechno!“

Když tu cestu shrnete, nazvete ji poznávacím zájezdem, anebo drsným soustředěním?
„Tak napůl... (usmívá se) Fyzicky to pro mě bylo hrozně náročný. Na rozdíl ode mě, kamarádi jezdí skoro pořád na kole, navíc jsem na stojanech kola vezl skoro dvacetikilovou zátěž. Cítil jsem to. Bylo to těžší, než jsem si myslel. První dva dny jsem se kluků držel, později už jsme si jeli každý svoje tempo. Když jsme zdolávali prudší kopec, přijel jsem pár minut po nich. Delší trasy zkrátka nemám natrénovaný.“

Nenapadlo vás ani jednou, že si zavoláte aero taxi, aby vám zkrátilo útrapy?
„To zase ne, to mě ani jednou nenapadlo. Většinu tras jsem se cítil dobře. Mně by vyhovovalo tak osmdesát kilometrů denně, z toho klidně třicet kiláků časovkou. Ale přišlo mi, že denně jedeme sto kilometrů časovku a třicet na vyjetí. Ze začátku jsem se chtěl kluků držet, ale stálo mě to strašně sil.“

Takže jste večer vysílený lehnul a probral se až ráno...
„Dá se to tak říct. Měl jsem s sebou nějaké míčky, že si večer zaházíme, ale za celou dobu jsem je vytáhl jednou a to jsme se na ně jen podívali a zase je uklidili.“ (směje se)

Na jedné z fotografi í ležíte na zemi naprosto vyčerpaný. To vám bylo nejhůř?
„Velké trápení. To byl třetí den, dva kilometry pod vrcholem jsem nemohl, slezl jsem z kola, že ho budu tlačit. Jenže to mě vysilovalo ještě víc než jízda... Dal jsem si pět minut pauzu a nakonec se na ten kopec vyškrábal. Byl jedenáct set metrů nad mořem. Fakt dřina.“

A to přitom na kole platíte mezi hokejisty za třídu!
„No jo, jenže já jsem zvyklý spíš jezdit hodinu sprintem. Tady jsme jeli šest hodin v kuse, měl jsem toho občas plný zuby. Záda jsem párkrát dost cítil, tvrdla mi snad každých dvacet kiláků.“

Na zimáku si unavený vlezete do vířivky, ale to v Albánii nehrozí. Jak jste relaxoval?
„Lehnul jsem si na záda a různě se protahoval. Kluci to respektovali. Vždycky jsem na ně mávnul, lehl si na silnici a dělal cviky, abych se zbavil bolesti. Muselo se hodně pít, dobře jíst a v devět hodin se lezlo do pelechu. Ve stanu pro tři to nebylo kdoví co, ale celkově jsme byli dobře sehraní.“

Jakou roli jste zastával?
„Myl jsem nádobí a pomáhal, kde bylo potřeba.“

A došlo i na vajíčka, která jste v Pardubicích během mistrovské sezony kuchtil spoluhráčům?
„Vajíčka byla jednou! Ale uvařili nám je domorodci v Albánii, kde jsme přespali. Jinak jsme si na plynové bombě vařili polívky z pytlíku, špagety s kečupem, mazali jsme si paštiky na chleba. Musím říct, že tak, jako v Albánii, mi pytlíková polívka nikdy nechutnala.“

Jak jste se k albánským seniorům dostali?
„Dojížděli jsme etapu, já už byl úplně vyždímanej, díval jsem se jen na galusku před sebou. A najednou Radim mává, že na nás někdo volá. Byli to místní, zvali nás k sobě na přespání. Ukazovali nám fotky Angličanů a Holanďanů, kteří u nich přespávali. Taky cyklisti. Jsou na ně zvyklí, každý týden někoho zvou. Nechali nám na zahradě místo, pozvali nás na večeři, na vajíčka, na zeleninu. Pán se chlubil, jak si pěstují a vyrábějí všechno sami, včetně ovčích sýrů. Akorát pro tabák si chodil do hor.“

Jak jste spolu komunikovali?
„Rukama, nohama. Zatímco v Makedonii se domluvíte, v Albánii ani náhodou. Oni kromě slova ,kafí‘ nemají snad jediné slovo podobné mezinárodním výrazům. Navíc tam kývají obráceně hlavou. S tím jsem měl problémy pořád. Mohl jsem si hlavu ukroutit... Navíc to byli muslimové, před verandou jsme si museli zout boty. Vyfasovali jsme přezůvky.“

Dostali pak od vás něco za nocleh?
„Dali jsme jim v přepočtu asi pět stovek. Byli spokojení. Samozřejmě, že nás rádi pozvali k sobě domů, ale zároveň se určitě trochu těšili na odměnu.“

Vaši kartičku k podpisu asi neměli po ruce, že?
„Ne, to neměli.“ (usmívá se)

Vycítil jste od někoho, že mu přijdete povědomý?
„Ne. Od výstupu na letišti v Makedonii až po nástup na cestu zpět mě nikdo nepoznal. Akorát jednou jsme potkali tři české motorkáře, kteří cestovali z Turecka. Dali jsme se s nimi do řeči. Ale nevěděli, kdo jsem. Ale pozor... Jednou jsme zkoušeli dát řeč s místními o fotbale a jeden z domorodců věděl, hraje Plzeň s AC Milán. Já na to, že můj brácha trénuje Spartu a on, že Haška zná. Ale zjistilo se, že myslel Ivana.“ (usmívá se)

Na co nezapomenete?
„Zíral jsem, kolik pomníčků bylo podél cest v albánských horách. Snad v každé třetí zatáčce byla upomínka s fotkou na tragicky zesnulého. Všude samé serpentiny, ale svodidla jen někde a občas navíc prolomená. Jakmile jste opustil silnici, letěl jste střemhlav několik set metrů. Ale zarazilo mě víc věcí. Obě země jsou jedno velké smetiště. Lidé si neváží té krásné přírody, mají tam neskutečný bordel. Všude na zemi plasty, to jsem v životě neviděl. Buď neuklízejí, anebo nemají kam ty odpadky dávat. A tak ten bordel klidně házejí do řeky. Nechápu...“