Češi netáhnou za jeden provaz. Proč?
Český hokej se brodí temným obdobím. Pracně vydobyté zlaté klenoty rezaví v archivu vzpomínek. Skvělý výkon proti Švédům přišel v pravý čas a díky za něj. Ani význam cenné výhry však nezakryje smutný pohled do zákulisí reprezentace a její tvorby, kde rozhodně nepanuje sjednocená nálada.
Čtěte iSport.cz v Googlu přednostně
Nastavte si iSport.cz jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Slovutní hráči si navzájem vyčítají své postoje, názorově jdou proti sobě. Proč to dospělo tak daleko? Deník Sport přináší několik důvodů, které za propadem stojí. Které stojí za tím, že český hokej musí tvrdě bojovat o čtvrtfi nále a o medailích se zdráhá hovořit.
Seriál omluvenek
Aktuální kauza vrácených pozvánek. Trenéru Růžičkovi se jich před šampionátem sešlo 25. Řada z nich je nezpochybnitelných kvůli zranění, avšak nemalému množství hráčů se jednoznačně nechtělo podstoupit turnaj v Německu.
Někteří si proto zajistili razítko se stopkou od klubového lékaře v NHL nebo se omluvili kvůli únavě či jiným osobním důvodům. Z prostého důvodu: nevěřili svému uplatnění pod trenérem Růžičkou. Mnohé zklamal. Neměli chuť, radši si naservírovali příjemnou dovolenou. Neřešme, zda je to zbabělé, či nikoliv. Každý hráč má jiný důvod odmítnutí a svůj pohled. Každopádně je to fakt.
Neviditelný manažer
Kdo z vás ví, že pozici generálního manažera týmu zastává František Černík? Všichni asi ne, že? To spíš znáte tvář maséra „Ády“ Bílka. Není divu. Nejde říct, že Černík nic nedělá, ale úkoly, které si naložil či dostal, jsou spíš produkčního rázu.
A těch se má zhostit zapálený servisní pracovník, rozhodně ne vůdčí persona, jakou musí být GM. Jeho role je výkonná ve smyslu zásadního vyjednávání s hráči a reprezentativní v podobě setkávání se s důležitými lidmi například z IIHF. V tomto směru je Černíkův přínos nulový. Z části proto, že Růžičkova suita jej k ničemu důležitému nepustí. Tak proč tento úřad obsazovat?
Možná se ptáte, proč zrovna Černík? Ti, kdož tvrdí, že jde o odměnu za Černíkovu účinnou zákulisní hru před volbou nynějšího svazového prezidenta, asi nebudou daleko od pravdy.
Trenérský podíl
Ani Vladimír Růžička nemůže mít čisté svědomí ve věci povolávání hráčů. Absence jeho cesty do zámoří před olympiádou se mu nyní vrací i s úroky. Na vině je však i svaz, který nepochopil, jak důležitá je přímá komunikace hlavního kouče s hráči.
Notabene před akcí, jako je olympiáda. Ovšem i před šampionátem by se za hráči mělo jezdit. Ale nejezdí. Ani se přehnaně netelefonuje. „Nejsem přeci nějaký telefonista!“ odbývá to v rozhovorech Vladimír Růžička.
Proto u řady hokejistů z NHL převládá názor, že reprezentace je pro trenéra Slavie atraktivním „vedlejšákem“. A pokud reprezentaci hlavní kouč nedává vše, co by měl (kvůli zaneprázdnění v klubu), je nasnadě, že někteří hráči se pro stejnou věc také nepřetrhnou. Možná by se zachovali jinak, kdyby před sebou viděli lepší příklad.
Mizerná komunikace
Myslet si v dnešní době, že hráči stačí poslat na klub pozvánku na sraz a dál se o nic nestarat v očekávání, že nominovaný všeho nechá a okamžitě přijede, je nemístná troufalost. Například slovenský generální manažer Peter Bondra, bývalý skvělý útočník, jednoznačně tvrdí, že hráči je třeba deklarovat zájem.
Neutuchající, dlouhodobý. Nejen jemu, ale i hráčově rodině. Zkrátka se to nosí, je to slušnost. A hráči to pak vracejí šéfům tím, že třeba na olympiádě evidentně táhli za jeden provaz.
Kdejaká firma dnes organizuje teambuildingové akce. Stejně tak Slováci. Ti pochopili, o co jde.
Narozdíl od Čechů, jimž to připadá jako přemlouvání hráčů a tudíž trapné. Něco, co oni tedy dělat nebudou. Ve skutečnosti jde o jejich povýšenost a nerespektování problémů hráčů.
Považujete snad Bondrův postoj za zoufalý a vlezlý? Dobrá, ale pak se nedivte záplavě českých omluvenek. A topte se v nářcích a bědování nad tím, jací jsou ti čeští hoši zhýčkaní. Není lepší si s nimi sednout, pobavit se o plánech a naklonit si jejich přízeň?
Křivda hráčů
Nejeden český hokejista odjížděl z Her ve Vancouveru rozčarovaný. Někdo cítil křivdu z rychlého odepsání (minimálně Martin Havlát), jiní žehrali na absenci účinného herního systému a vetchou teoretickou přípravu na soupeřovy zbraně.
Mnozí si své zážitky nenechali pro sebe, takže nakonec po české hráčské rodině v NHL putovala zpráva, která by se dala označit názvem: Již nikdy více.
Což má přímou souvislost s nynějšími omluvenkami. Trapné je, že z naštvaných plejerů vyslovil otevřeně svůj názor v podstatě jen Radim Vrbata.
Ostatní hudrují kdesi v soukromí. Načež si i Růžička logicky myslí, že příkoří cítí pouze zlotřilí jedinci, nikoliv početná klika reprezentantů.
NHL kontra Jágr
Smutný, leč výstižně pravdivý je aktuální pohled do tábora hráčů, netajících rozladění nad čerstvým apelem Jaromíra Jágra. Ten, ač svůj procítěný vzkaz myslel dobře a ve jménu záchrany českého hokeje, mnoho pochopení u jiných reprezentantů z NHL nenašel. Reakce by se dala shrnout do pár vět: Kdyby Jarda hrál v NHL, na mistrovství by také nejel. Kdyby se nepotřeboval udržovat v kondici kvůli angažmá v Omsku, také by nejel. Kdyby se k němu choval trenér jako k nám, také by pod ním nechtěl hrát. Když býval mladší, mluvil také jinak.
Olej do ohně navíc přilily výroky Tomáše Rolinka o vytraceném vlastenectví hráčů NHL. Jeho kritika vyvolala mezi zámořskými Čechy obří nesouhlasnou reakci. Nynější kapitán národního mužstva si přes léto dosyta užije uštěpačných poznámek kolegů. V lepším případě. Toť realita.
Kudy z krize ven? Doufejme, že národní tým důstojně zvládne nynější šampionát. Na vedení svazu a novém trenérovi bude, aby pokřivené vztahy mezi hráči narovnal a změnil i rezervovaný postoj svazu vůči hráčům a obráceně. Protože Jaromír Jágr má pravdu. Bez účasti špičkových hokejistů na šampionátech hrozí ještě smutnější období, než se komukoliv nyní zdá. Klidně i pád do B skupiny.
