Spurs nevyhráli, ale patří jim potlesk: jsou basketbaloví Klapzubáci
Letošní finále NBA mezi Miami Heat a San Antonio Spurs, které pro sebe získali Heat až v sedmém zápase, bylo soubojem nejen basketbalových, ale sportovních stylů.
Mistři z Miami Heat? To je dokonalý tým pro dnešní dobu: nejzářivější hvězdy v čele s LeBronem Jamesem, atraktivní lokace, „sexy“ styl hry, David Beckham (pokud má čas) mezi fanoušky na zápasech play off, reklamní kontrakty, stovky tisíce sestřihů nejlepších akcí na YouTube, polovina týmu na Twitteru. Televizní stanice ESPN má štáb lidí, kteří dodávají zpravodajství výhradně z tábora Heat.
Ale San Antonio Spurs? Ti jsou naopak protipólem všeho, co je pro současný sport tak charakteristické.
Především: tým ze zaprášeného Texasu sází na stabilitu. Málomluvný, přísný a často zamračený kouč Gregg Popovich udílí pokyny z lavičky už sedmnáctou sezonu. Největší hvězda klubu Tim Duncan si užívá v dresu Spurs šestnáctý ročník v NBA. Klíčový rozehrávač Tony Parker je oporou San Antonia od roku 2001, argentinský střelec Manu Ginobili nastoupil jen o rok později. Styl hry? Maximální účelnost, žádné exhibiční kousky.
Není divu, že se Spurs mohou „pyšnit“ přezdívkou „nejnudnější tým v NBA.“ Jejich finále s New Jersey (rok 2003) a s Detroitem (2005) byla z hlediska sledovanosti jedněmi z nejhorších v historii slavné ligy. Jak by také ne – vždyť San Antonio disponuje třetím nejmenším televizním trhem ze všech měst, kde sídlí kluby NBA. Zkombinujte to s image Spurs a máte noční můru pro jakékoliv marketingové oddělení.
Žádné megahvězdy...
Nijak strhující hra...
A tvářemi týmu jsou nabručený kouč, tichý a přemýšlivý pivot (Duncan), a Francouz s Argentincem. Jak TOHLE chcete prodat ve Spojených státech?
Spurs se ale nepotřebují prodávat. Oni chtějí „jen“ vítězit. A to se jim daří jako málokomu. Po titulech z let 1999, 2003, 2005 a 2007 (všimněte si, že i s letošním finále je San Antonio na samém vrcholu déle než jednu dekádu!) měli letos na dosah pátý triumf v NBA.
V Texasu jdou proti proudu. Zapomeňte na Alexe Fergusona a jeho neuvěřitelně dlouhou vládu v Manchesteru United. Byla to jen krásná výjimka, potvrzující pravidlo: svět sportovních hvězd, bohatých klubů, ještě bohatších šejků, reklamních smluv a nenasytných agentů je v neustálém a zběsilém pohybu. „Trenére, tady máte mančaft z těch nejlepších hráčů, kteří zrovna byli k mání. A když neuspějete hned první rok? Máte padáka!“
Dlouhověkost základní osy San Antonio Spurs je tak v kontextu dnešní doby naprosto výjimečná. Navíc: týmu se vyhýbají jakékoliv skandály (až na pár let starou milostnou aférku Tonyho Parkera s partnerkou spoluhráče). Popovich dokáže z jinde odkopnutých basketbalistů vybrousit jedinečné klenoty (Danny Green) a nebojí se hledat kvalitu po celém světě (pivot Splitter je Brazilec, Diaw a Parker Francouzi). Přeplácení superhvězd a agresivní trejdy? To není politika Spurs.
Zkrátka – ve starosvětském San Antoniu jako kdyby plynul čas pomaleji, než v ostatních sportovních klubech světa. Tým připomíná basketbalovou verzi Klapzubovy jedenáctky: přísná, ale v jádru dobrácká otcovská figura v podobě Gregga Popoviche vede hráče úskalími sportu i života. A z profesionálních sportovců se mezitím stali tak trochu bratři.
Je to až příliš romantické přirovnání, které zní v roce 2013 trochu naivně, že? Proto také nakonec vyhráli Heat. Ale aspoň jsme mohli chvíli snít...
