Svědíkova zpověď: Oslovila mě vize Zbrojovky. V Brně chci zažít vyprodaný stadion
Dlouhé měsíce žil bez stresu, fotbal sledoval Martin Svědík jen z tribuny. Původně se chtěl vrátit do práce až v létě, nabídka dlouhodobého úvazku u druholigové brněnské Zbrojovky však vysoce uznávanému trenérovi změnila plány. Byť se mohl v klidu upíchnout v nejvyšší soutěži, konkrétně v Mladé Boleslavi, šel o patro níž. Proč? „Líbila se mi vize. Celý projekt, jak dostat Brno do první ligy. Jak klub stabilizovat. Nejde o unáhlené plány, všechno má hlavu a patu,“ říká padesátiletý kouč ve speciálním rozhovoru pro Ligu naruby. Roční iSport Premium nyní za zvýhodněnou cenu>>>
Je to vůbec poprvé od příchodu do Zbrojovky, kdy Martin Svědík nechává nahlédnout do svých myšlenek, plánů, fotbalových snů. Hodinové interview začne vyprávěním o čase bez fotbalu, o trénování syna v Chrudimi. „Hodně mi to dalo po lidské stránce, ale i po té trenérské. Největší odměnou však bylo, že jsem viděl na hřišti svého syna. Tohle se mi nikdy nepoštěstilo,“ nadšeně vypravuje.
Hlavním tématem ale byla logicky Zbrojovka. Svědík ji převzal ve chvíli, kdy se strachy klepala v pásmu sestupu. Moravskou značku zachránil, v osmi zápasech ani jednou neprohrál, vysunul ji až na sedmé místo Chance Národní Ligy. Dalším cílem je postup mezi českou fotbalovou smetánku.
Deset měsíců jste byl mimo branži. Neumím si vás představit, že tak dlouho sedíte doma. Co jste dělal?
„Staral jsem se o svoje zdraví, protože po operaci druhého kolena jsem se chtěl věnovat rehabilitaci, abych nohu dostal do optimálního stavu. Pak nastala fáze vzdělávání. Sledoval jsem fotbaly, chodil na zápasy, spolupracoval s oddělením vzdělávání, s panem Ličkou, Martinem Vlkem. Poznal jsem trenéry studující profilicenci. A v neposlední řadě jsem prožil krásné období se svojí rodinou, se synem. V druhém půlroce se to přesunulo až do fáze, kdy jsem kamarádovi Pavlu Jirouskovi, bývalému hráči Jablonce, pomáhal u kluků v U11 v MFK Chrudim.“
A právě tam hraje syn?
„Přesně tak. Pavel je vynikající trenér. Ať u dospělých nebo u dětí. Nabídl mi pozici asistenta, mohl jsem si vyzkoušet trénování u přípravek. A musím říct, že mě to strašně bavilo, práce mi dávala hlavu a patu. Kluci byli fantastičtí, trenéři výborní. Hodně mi to dalo po lidské stránce, ale i po té trenérské. Největší odměnou bylo vidět syna na hřišti. Nikdy se mi to nepoštěstilo, možná se to už ani nestane. Proto si toho vážím. Kluci pak byli čtvrtí na Planeo Cupu. Byl to pro ně obrovský úspěch, skončili hned za Spartou, Zbrojovkou a Baníkem. Všichni trenéři v čele s Pavlem odvádějí v klubu skvělou práci. Já se od nich učil.“
Zlepšoval se syn pod vaším vedením?
„To nevím, to by museli posoudit jiný. Já mám na kluka trochu jiné nároky. Asi je tam větší přísnost, proto jeho vedení nechávám na Pavlovi. On je v tom daleko lepší, hlavně v psychologii. Ví, kdy použít bič, kdy naopak cukr. Se synkem se ale o fotbale hodně bavíme. Je velkým fanouškem Bayernu a Harryho Kanea. Fotbal miluje, fotbalem žije. A mě bavila dětská radost, jiskřičky v očích. Jde o nenahraditelný pocit, výjimečnou zkušenost. Kvůli tomu fotbal děláme.“
Uvidíme za nějakých osm deset let v nejvyšší soutěži dalšího Svědíka?
„K tomu vede strašně dlouhá cesta. Víme, kde se to láme, vlastně v přechodu z dorosteneckého věku. Je před ním spousta práce, spousta píle. V momentě, kdy to bude sám chtít, tak věřím, že může ligu hrát. Úspěch ale ovlivňuje řada faktorů, třeba i štěstí. Teď se to nedá předpovědět. Budu mu stát po boku, ale důležité je také vzdělání. Na to budeme se ženou hodně dbát. Moji kariéru ukončila zranění, proto chceme, aby kluk byl připravený v životní cestě na obě varianty.“
O trénování dětí vypravujete s velkým nadšením. Chtěl jste se vůbec vrátit do velkého trenérského byznysu?
