Konečně nebylo vedro, pršelo mi štěstí, radovala se zlatá tyčkařka
Déšť a chlad bývají pro atlety obvykle protivné, tyčkařka Jiřina Ptáčníková si je však při finále na mistrovství Evropy v Helsinkách pochvalovala. „Já jsem si to užívala, konečně to byl pro mě závod, kde nebylo vedro. Mám radši chladnější počasí i mrholení. Pro mě to byly úplně ideální podmínky. A měla jsem strašné štěstí, mně ještě tolik nepršelo,“ říkala už jako čerstvá evropská šampionka pro stránky atletického svazu.
Narozdíl od kvalifikace, z níž odcházela rozčarovaná po výtkách trenérů soupeřek, jimž svým skokem na 445 centimetrů zabránila projít do finále, se ve finále cítila docela jinak. „Vůbec jsem nebyla nervózní. I když jsem v rozcvičení nedala ani jeden skok, pořád jsem se usmívala a chtěla jsem si to užít, protože kvalifikace mě hrozně vyčerpala.“
Aby se z náporu na nervy po ní dala dohromady, dívala se na filmy. „Miluju animované, takže klasika: Madagaskar, Doba ledová. Člověk u toho nepřemýšlí, jen se směje a nic neřeší. A pomohla mi spousta telefonátů, podpora od rodiny, od známých, od Petra. Je úžasný. I když toho má moc, je na tom špatně psychicky, vždycky najde něco, co mě povzbudí. Jsem ráda, že ho mám,“ zmínila snoubence, atleta Petra Svobodu.
Její partner je halovým mistrem Evropy na 60 metrů překážek z loňského roku, šestadvacetiletá tyčkařka teď do rodinné sbírky přidala další kontinentální triumf. „To je skvělé, já doufám, že to nezůstane jen u mistrů Evropy, že to posuneme ještě někam dál,“ věřila.
Ptáčníková získala v Helsinkách zlato díky tomu, že na první pokus zdolala výšky 430, 450 i 460 centimetrů. Přesto na medaili po úspěšném pokusu na poslední výšce nemyslela. „Říkala jsem si, že 460 centimetrů bude hodně vysoko, ale nenapadlo mě, že by to byla medaile. Závod pokazilo hodně počasí. Jsem ráda, že si před olympiádou nikdo nic neudělal, protože jak se potom rozpršelo na další výšce 465, to nebylo nic hezkého. Jak potom holky odpadávaly, věděla jsem, že medaile je jistá, a to byl nádherný pocit.“
Závod zvládla, i když ji bolelo zápěstí, které ji trápilo už před šampionátem. „Hodně jsem ho cítila. Věděla jsem, že bych se mohla poprat o medaili, ale chtěla jsem se hlavně dostat do finále. Potom už jsem přemýšlela o medaili víc. Ale že to bude zlatá, to jsem si fakt nepředstavovala. Myslela jsem, že Němka Spiegelburgová bude lépe připravena. Ale počasí hrálo velkou roli,“ připouští i s vyhlídkou k olympijským hrám. „Jestli bych mohla i tam stát na stupních vítězů? Když bude pršet, tak ano. Pokusím se tam o co nejlepší výsledek.“
Jeden si však může vítězka univerziády z roku 2009 vychutnávat už teď. „Těším se, že mi bude hrát hymna. Na univerziádě mi zahráli Gaudeamus, což mě trošku zklamalo. Tady budu brečet jako malé dítě, musím někde sehnat voděodolnou řasenku. Dneska mi pršelo štěstí.“
