Experta Karocha políbily múzy. Elektronickou tužku vyměnil za štětec!
Za svou fotbalovou kariéru odehrál na postu záložníka na 300 zápasů, působil také v Kostarice a Izraeli. Poté se věnoval podnikání a dnes patří k uznávaným fotbalovým expertům. Málokdo ale ví, že Pavel Karoch (57) je také vystudovaným malířem. A teď své obrazy vystavil na internetu…
Na Instagramu jste vystavil pár svých obrazů, políbily vás múzy až nyní, nebo v tom »jedete« už delší dobu ?
„Na malování jsem se dal už dávno. Mám vystudovanou střední uměleckoprůmyslovou školu a kreslení jsem se věnoval od dětství, všechno bylo ode mě počmárané… Nejdřív jsem tužkou vytvářel indiány a kovboje na koních, pak na škole všechno možné, třeba i akty, a potom hlavně fotbalisty. A před pár dny jsem si jako nováček na sociálních sítích dal na Instagram pár svých obrázků.“
Jaké máte ohlasy?
„Výborné, samá chvála! Každopádně největším přínosem toho, že jsem se nechal rodinou přemluvit a šel s obrazy na sociální sítě, je fakt, že jsem se tak propojil a sdílím informace s mnoha zajímavými lidmi, se kterými bych se jinak v reálu asi nepotkal. Jsou tam neskutečně talentovaní lidé včetně malířů. To ale může být pro řadu lidí zároveň brzda. Když narazíte na tvůrce, kteří jsou lepší, jsou dál, nebo jsou schopni dalších forem vyjádření.“
Vás to nezabrzdilo?
„Ne. Dostanu se k tomu, podle mého nejlepšímu na světě, ale to mi nesmí vzít chuť do další tvorby, naopak musím pokračovat a rozvíjet se.“
Přistupujete se stejnou sebereflexí i k tzv. haterům, kteří si vytvořili vaší »fanouškovskou« stránku a dělají si z vás kvůli vaší práci fotbalového experta legraci?
„Jasně že si ze mě někdo dělá srandu, to mi nevadí. Někdo něco tvoří a někdo jiný do něčeho zase střílí, každý máme svou životní pozici. Někdy mě to i baví, rád si ty příspěvky přečtu. Vždycky se nad nimi zamyslím a někdy i něco ve svých komentářích, způsobu vyjadřování, pozměním, upravím. Něco zase nechám, nemohu vyhovět všem, a ani nechci, je to moje autorská licence.“
Měl jste prý s nimi ale drobnou »šarvátku«?
„Začalo to totiž tím, že skupina lidí založila stránku, která se tvářila jako můj FB. Začali mi tam psát třeba kamarádi z Kostariky, kde jsem hrál. A ze stránky jim za mě odpovídali. To jsem nechtěl, tak jsme si to vysvětlili a oni to změnili na stránku fanoušků. Je až neuvěřitelný, že je tam asi tři tisíce lidí a stojím jim za to, že je inspiruji k legráckám.“
Nejsledovanějším příspěvkem je video, kde komentujete ligový zápas Liberce s Olomoucí pod názvem Zhulený Karoch...
„Ty stránky nejsou zlé, dehonestující, je to prostě sranda, ale je fakt, že jsem k tomuhle nadhledu musel dospět. Takže i ten Zhulený Karoch, proč ne. Jak už komentuju fotbaly dlouho, tak si vždycky řeknu, když třeba hrají dva naše ligové týmy, že hraje dejme tomu Chelsea s Arsenalem. A když jsem komentoval zákrok hráčů Liberce, tak jsem řekl: …ale hráči Chelsea, vlastně Liberce, byli na ten signál slepí… V legraci, s ironií, ale nechtěl jsem, aby to bylo k poznání…“
Tak to bylo dost přesvědčivé, musím říct. Vraťme se ještě k vašemu malování, vaše fotbalové portréty nevypadají špatně, třeba slavistický Olayinka…
„Jo, ten obrázek považuji za zdařilý, zachycuje velké emoce toho hráče, něco o něm vypovídá, je to hlubší. Nejraději maluji portréty, dělám ale třeba i velké barevné abstraktní kresby. Co se týče technik, tak zkouším kresbu, perovku, akvarel nebo temperu. Olej zatím ne, i když vím, že je to nejvýše hodnocená technika. Ale je časově náročná a já dávám přednost rychlejšímu výsledku, abych tak řekl.“
Zdá se, že máte nyní na malování víc času.
„Ano, řadu let jsem pracoval jako manažer, vydávali jsme knížky, dělali obaly na CD, knížky, vymýšleli grafiku. Teď momentálně nemusím.“
Jste za vodou?
„Kdo tohle může říct? Nejsem už úplně nucený podnikat a pracovat každý den. V 57 letech už konečně mám čas na svou autorskou činnost. Tohle mě baví.“
Malujete zpaměti, podle fotografií, nebo i živé modely?
„Pro mě není snadné pracovat zpaměti, potřebuji předlohu, to mě víc inspiruje. Takže nejčastěji maluji podle fotografie, nebo si zastavím v nějakém zajímavém okamžiku video. Tak vznikl třeba zmíněný Olayinka. Samozřejmě že by bylo nejlepší kreslit živé modely. Ale že bych zavolal třeba slávistickému kouči Jindřichu Trpišovskému, jestli by mi zapózoval pár hodin pro obraz, to asi není úplně reálné.“
A co akty, také kreslíte podle fotek?
„Na škole jsme akty vždy kreslili podle živých modelů, mužů i žen, to je samozřejmě nejlepší. U aktů je nejsložitější nakreslit ruce a nohy, člověk si musí uvědomit anatomii, proto je to lepší z živáků. Střídám tedy živé předlohy a fotografie.
Takže když budou na dnešní rozhovor reagovat nějaké potenciální dívky modelky, nakreslíte jejich akt? (směje se) „Když budeme chtít oba, proč ne!“
A asi by na to musela dohlédnout vaše manželka, herečka Gabriela Filippi (49). Že je to kreslení ve vší slušnosti… (usmívá se)
„Já také neřeším, když jako herečka vystupuje v nějaké milostné scéně. A kreslení je ještě míň kontaktní. A musím říct, že Gabriela mě v malování hodně podporuje, má pochopení pro múzy.“
Hodně partnerek je chápajících, ale když se z nich stanou manželky…
„No… Máte pravdu, manželství je velká výzva. Chlapi vnímají věci hlavou, rozumem, snaží se to dát na časovou linku, kvantifikovat život. Zatímco ženy se ponoří do situací citově a srdcem. Přitom často bez rozumových návazností vyhodnotí správný výsledek. Dojdou k němu zkrátka jiným postupem, než by to řešil muž. Mockrát se mi to stalo. Je důležité, aby muž se ženou nebojoval, ale snažili se jeden druhého doplňovat. Ale kvůli tomu rozdílnému přístupu to není snadné.“
S manželkou jste vytvořili mystický manuál lásky…
„Zkusili jsme v tomto projektu trochu zúročit svoje životní zkušenosti se vztahy muž-žena. Pořádáme i přednášky a semináře. A v představeních Léčivého divadla mé manželky bývám v druhé půlce někdy hostem a lidi na mě mají spoustu dotazů o vztazích.“
Čerpáte mimo jiné z toho, že jste už 22 let ženatý?
„Ano, 22 let a tři roky jsme před tím spolu chodili. A samozřejmě že vycházím i ze zkušeností z předchozích vztahů. Tak už k tomu dnes snad mohu něco říct. Dříve směl v synagoze promluvit jenom muž, kterému bylo víc než padesát a měl dvě děti, jinak musel mlčet. Protože ještě neprošel sítem zkušeností, nebyl dost otřískaný, aby se mohl někde postavit a něco říct. Každopádně já nechci radit, jen sdílet a předávat zkušenosti. Tím se posunujeme všichni.“
Jaké je vaše stručné know-how na manželství až do smrti?
„Je to stručně řečeno hlavně o tom, že oba partneři bývají rozdílní, někdy méně, někdy výrazněji. Vždy si ale musí uvědomit, že se tak vlastně mohou doplňovat a že je to tak dobře. A je potřeba vztah ukotvit, mít přes všechny rozdíly v přístupech i povaze nastaveno stejné konečné směřování. Jako oštěp, co člověk někam hodí. A na té cestě může být i hodně hádek, to jen potvrzuje, že vztah je živý, že je v něm energie, my si vyměňujeme názory docela často!“
Vy jste se s manželkou potkali v přelomovém roce 1989…
„Ano, oba jsme tehdy měli jiné partnery. Často jsem chodil do Činoherního klubu a jednou jsem potkal na schodech právě Gabrielu. Já ji zaregistroval, pěkná oduševnělá žena a to bylo tak všechno. Ona mi ale později řekla, že jak mě uviděla, tak hned věděla, že já budu jejím mužem…“
V tom měla pravdu, dali jste se dohromady. Nicméně se svatbou jste prý dělal drahoty, je to pravda?
„To už jsme spolu bydleli a já jsem četl knihy doktora Plzáka. Mám ve zvyku si v knihách zaškrtávat, co mě zaujme. Tak jsem si v jedné jeho knize podtrhl moudro: »Když muž žije se ženou, tak by se měl po roce vyjádřit, jestli si ji vezme, nebo ne.« Gabriela po roce přišla a překvapila mě, když mi ukázala tu knihu se zatrženým textem. A jak teda? Já řekl: Hele, já se na to ještě necítím.“
Vzala to?
„No, na čas jsme se rozešli! A půl roku byli od sebe. Pak jsme se zase někde potkali a ona mi říkala: Já s tebou chci být, i když ty nevíš, jestli si mě vezmeš. Potřeboval jsem jen dostat svobodu při rozhodování, už jsem věděl, že si ji chci vzít. A tak byla svatba.“
Vám bylo tehdy 36 let, to už jste byl docela zralý na manželství?
„Ano, do té doby jsem nicméně vůbec neměl pocit, že by tady měly běhat děti, které se jmenují jako já. Ale pak v jednu chvíli… Chlap má podle mě také biologické hodiny a začalo mi vadit, že jsem měl sice spoustu vztahů, ale nenaplňovalo mě to. Dozrál čas na svatbu s Gabrielou.“
Na závěr ještě jedna otázka k věrnosti, nebojte se… V zásadě celou kariéru jste zůstal věrný tehdy vojenskému klubu Dukla Praha. Takový svobodomyslný člověk…
„Na pražskou Julisku mě naši přivedli na nábor, protože to bylo nejblíž našemu domovu. A když jsem pak před vojnou dostal nabídku ze Slavie, nepustili mě. Ani později. Ve vojenském klubu jsem strávil i dva roky prezenční služby. Po roce mi nabídli kariéru vojáka z povolání. To jsem odmítl. A když vojna skončila, zařadili mě jako občanského pracovníka. Ostatní hráči měli nějakou propůjčenou hodnost, já byl civil. Když jsme někde hráli, tak na nás často fanoušci soupeře řvali: »Bij a bij a bij žoldáka do hlavy!« Jakej já byl žoldák…“
Témata:
rozhovor, blesk, televize, expert, Karoch, blesksport, fotbal, Liberec, Izrael, Kostarika, kariéra, vztah, Pavel Karoch
