9°C
Legendární Jan Železný o dvou oštěpařských medailích: Často bych radši seděl doma!
Nejsem geniální kouč. To o sobě říká Jan Železný (55), ale je těžké mu to uvěřit. Český oštěp přivezl z Tokia dvě medaile a světový rekordman je pod oběma podepsaný. Jakuba Vadlejcha trénuje, Vítězslava Veselého přivedl mezi elitu a dál mu občas pomáhá.
Tři dny před finále oštěpařů jste prý viděl padat hvězdu. Věříte na podobná znamení?
„To padaly Perseidy. Já na takové věci vždycky věřil. Na závody jsem si tahal talismany, bál se černé kočky, než mě dcera přesvědčila, že každá černá kočka má na sobě bílý chlup.“
Takže jste si přál, aby kluci měli dvě medaile?
„Přál jsem si, aby závody dobře dopadly, ale nikomu jsem o tom neřekl, protože by se to nemuselo splnit.“
Když jste ještě závodil, co vám nosilo štěstí?
„Měl jsem talismany od dětí a také takový šutr, o kterém se říká, že dává energii. Nosil jsem ho i na krku, a kdybych spadl, rozbil bych si hrudník. Teď jsem měl s sebou dva náramky. Jeden jsem dostal pro štěstí asi před čtyřmi lety od řecké trenérky. Nakonec je za výsledky vždycky ta práce kluků, ale tohle neuškodí.“
Vidíte, na kvalifikaci oštěpařek jste náramky zapomněl a jak to dopadlo...
„Já si je vzal, jen jsem je nechal v batohu. Jimi to pochopitelně nebylo, že nepostoupily, ale radši jsem si je pak hned nasadil. A holek mi bylo líto. Oštěp je v tomhle specifický. Jakmile uděláte malou chybu, tak se to sečte. Ti, kterým se to nepovede, pak pláčou, že za to může rozběh, ale to jsou nesmysly.“
Máte čtyři olympijské medaile, jako trenér jste pomohl k dalším třem. V čem jsou Hry specifické?
„Když jsem závodil, tak jsem se na olympiádu strašně těšil. Mě to nesvazovalo, bral jsem to jako výzvu. Když jedete na Evropu nebo svět, někteří lidé ani netuší, že se něco takového děje. Ale o olympiádě se všude mluví, jste pod daleko větším tlakem, a to jsem měl hrozně rád.“
Po závodě jste říkal, že kluci vypadali před startem dobře. Jak to poznáte? Stačí vám na ně při házení mrknout a už víte?
„Hodně věcí poznám, ale zároveň to, že jste ve formě, ještě neznamená, že hodíte. Musíte ten den chytit i koordinační formu. Když budete mít jen tu fyzickou a nebudete to mít srovnaný i v hlavě, tak se to nepovede.“
Když je řeč o formě, kde se zrodila ta stříbrná Jakuba Vadlejcha ?
„Kuba měl problémy s tříslem a nemohl závodit. Ani na soustředění v Nymburce to nevypadalo nijak úžasně. Pak přišel jeden trénink a tam se to změnilo. Najednou házel líp. Odletěli jsme do Tokia a tam házel fakt dobře.“
Přitom v kvalifikaci měl namále.
„Tam je vidět, jak je oštěp hrozně zvláštní. On měl formu, dvakrát udělal chybu, a kdyby to tím třetím pokusem nehodil, tak jedeme domů, byla by to strašná tragédie a psalo by se, nevím co. Kuba to ale zachránil a nakonec odjížděl slavnej. Mezi úspěchem a neúspěchem jsou malinké nuance.“
Věřil si Jakub, že na medaili má, nebo jste ho musel postrčit?
„Bylo na něm vidět, že si věří. Hodně na sobě pracuje po psychické stránce, ví, že to nebylo někdy ideální. Věděl, že tu šanci má a chtěl ji využít.“
Vy jste mu každopádně věřil tak, že jste mu zabalil věci na stupně vítězů. Děláte to obvykle, nebo jste měl jen pocit, že to bude potřebovat?
„Normálně to nedělám, ale na olympiádě to bylo zvláštní v tom, že ČOV obléká Alpine Pro a my jako atleti máme Nike. Takže z vesnice bychom měli jet v kolekci, na sportovišti se převléknout do Niku a na vyhlášení zase zpátky. Mně to taky nedošlo a dověděl jsem se to až den před závodem. Říkal jsem si, jestli to mám říct i Víťovi. Ale radši jsem mu to neříkal, aby to nevypadalo, no... Pak jsme tam honili pro něj věci na stadionu.“
Jak dlouho Jakuba trénujete a jak byste ho popsal?
„Přišel, když se mnou chtěla začít trénovat Bára Špotáková . On je hrozně cílevědomý a ochotný na sobě dřít. Někdy až moc. V tomhle mám štěstí, že trefuji lidi s talentem i vůlí na sobě pracovat. Já nemám problém je honit na trénink, ale spíš z něj.“
To je to, co vás žene dál?
„Proto jsem ochotný někde trávit tři měsíce času, i když je to těžší a těžší. Člověk, jak je starší, tak už by byl často radši doma. To je ta daň, ale je to naše práce a člověk dělá to, co ho naplňuje.“
Těmi třemi měsíci odloučení myslíte zimní přípravy v Jižní Africe.
„V Africe, pak jedeme na Kanáry, takže jsem vlastně půl roku někde v zahraničí. Už bych si to pomalu představoval jinak, ale zvolil jsem si tuhle cestu. Když se mnou začali trénovat Víťa Veselý a Petr Frydrych a byli ještě neznámí, chtěl jsem jim dát stejně špičkový podmínky, jako jsem měl já. Mně to trvalo roky, než jsem se k nim dostal – kvůli komunismu, pak penězům a hledání kde a co. Oni ty podmínky dostali a oštěp šel nahoru.“
Než se dostaneme k Víťovi, ještě jeden dotaz na Jakuba. On má už dvě stříbra: Z MS i OH. Plán pro Hry v Paříži je tedy jasný, ne?
„Plán je jasnej. Jak se to kvůli koronaviru nahustilo, tak ty tři roky jsou na jednu stranu strašně krátká doba. Ale stejně bude pro všechny těžké udržet se ve formě a hlavně se u oštěpu, který je náročný na lokty, kolena i záda, nezranit. Věkově by ale měl být Jakub na vrcholu sil.“
Víťa Veselý je jiný případ. Ten si tenhle bronz vybojoval »na stará kolena« v osmatřiceti.
„Kdysi jsem mu říkal: Velký závodník dostane ještě jednu velkou šanci. A on ji dostal a využil ji na sto procent. Neříkám, že se mu to už nikdy nepovede, já bych mu to přál. On to v tu chvíli prodal a já jsem za to poté, co se mu stalo na olympiádě v Londýně, hrozně rád.“
Citoval vás přesně, když říkal, že jste ho vybídl, ať si to vynahradí za ten posr…. Londýn?
„Určitě. On se tam nedokázal srovnat s tlakem. To, že byl čtvrtý, pro něj bylo hrozný zklamání. Ale díky tomu vyhrál rok na to mistrovství světa, protože to chtěl změnit. Teď si to zasloužil i za to, že bronz za Londýn dostal až po pěti letech na Zlaté tretře (kvůli dopingu Ukrajince Pjatnycji – pozn. red.). Sice to bylo v Tokiu bez diváků, ale byl na té bedně a bylo vidět, že je obrovsky šťastný.“
Šťastný jste byl i vy, že? I když Víťu už čtyři roky netrénujete.
„To ano. Byli jsme spolu strašně dlouho. Pak jsme si řekli, že půjdeme každý zvlášť, ale jako kamarádi jsme se domluvili, že kdykoliv bude něco potřebovat, může přijít. Jezdíme na stejná soustředění, kde si zatrénuje s námi.“
Věřil jste mu, když jste ho v Tokiu viděl?
„Říkal jsem všem okolo, že postoupí z kvalifikace. On je na těch těžkých závodech silná osobnost, dokáže to prodat. Na tom pak bylo krásný to, že najednou začal házet pěkně, ucítil tu šanci a ani neočekával, že to takhle dopadne.“
Víťa se trénuje sám. Jak je to těžké? Třeba Bára Špotáková to také zkoušela, když od vás odešla, ale po roce to vzdala.
„Jak se to vezme. Já jsem se trénoval dlouhý roky sám, i když jsem měl kolem sebe tým lidí. Od 23 let jsem si psal všechny tréninkové plány. Ale asi jsem byl specifický. Není to jednoduchý, protože potřebujete být s nějakým kolektivem. V tomhle částečně Víťa tu oporu má, i když si to vede podle sebe.“
Proč se českým oštěpařům dlouhodobě daří a vozí medaile? Nejste jedním z těch důvodů vy?
„Nebojím se říct, že to tak bude. Nemyslím, že jsem geniální trenér, ale něco jsem zažil a dal jsem svěřencům ty nejlepší podmínky. A kluci najednou začali házet o metry dál a byli lepší a lepší. Nastavil jsem nějaký systém a ukázalo se mi, že funguje. Ale on ten útlum jednou nastane a přijde s konkurencí, která se furt zvyšuje.“
Trénujete i vaši manželku Andreu. Dokážete si představit, že byste ji vedl na olympiádě?
„Se všema si dokážu představit spoustu věcí. Ale je to tak strašně daleko a složitý. Na olympiádu se dostanou jen vyvolený z vyvolených. Miliony dětí začnou sportovat a sní o tom, ale dostane se tam jen pár tisíc. A to ocenění dostanou jen ti nejlepší. Pro mě jsou všichni, co tam závodí, výjimeční sportovci. V mých očích je i 16. místo úspěch, i když u veřejnosti to tak není.“
