Pátek 29. března 2024
Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt
Oblačno, déšť 14°C

Čerstvý biatlonový důchodce Ondřej Moravec: Kila jdou nahoru, ale já jsem šťastný!

Autor: tad

Začíná nový ročník biatlonového Světového poháru a on u toho skoro po 20 letech není. Ondřej Moravec (37) ukončil na jaře kariéru a těší se na roli fanouška. Závodů u televize se ale zároveň trochu děsí.

Už máte na start své fanouškovské dráhy u televize koupené brambůrky, pivo a jiné nezbytnosti?
„Já v té televizi ještě budu! Na sobotní závody jsem pozvaný do studia ČT sport. Pro mě to bude úplně nová zkušenost. Nebýt na závodech coby závodník bude určitě zvláštní, ale tak to prostě je.“

Bude vás bavit fandit na dálku?
„Musím říct, že když jsem už jen u televize koukal na poslední svěťák minulé sezony, byl jsem hrozně nervózní. Tak jsem zvědavý, jestli to teď s odstupem bude jiné, nebo budu muset od televize odcházet (usmívá se).“

Zasteskne se vám někdy po biatlonu?
„Když jsem viděl, že někdy před měsícem napadl v Alpách sníh, uvědomil jsem si, že mi biatlon vlastně chybí. Ne že bych postrádal přímo závodění, toho mám za život fakt dost, ale po partě nebo projetí se na lyžích se mi zastesklo. Přece jen to bylo 20 let života.“

Byl velký šok po tolika letech z kolotoče Světového poháru vypadnout?
„Je to velká změna. Když závodíte, v dubnu se dozvíte, co budete dělat celý rok, a pak jedete podle harmonogramu. Na tenhle režim se lehce zvyká, ale když najednou není, je to trochu šok.“

Ondřej Moravec s manželkou Veronikou a oběma dětmi, jeho překvapením v cíli posledního závodu kariéry
Ondřej Moravec s manželkou Veronikou a oběma dětmi, jeho překvapením v cíli posledního závodu kariéry

Čím teď vyplňujete volný čas?
„Do práce od pondělí do pátku nechodím. Spolupracuju s jednou firmou, která dělá kola. Na zimu mám vymyšlený projekt se skialpinismem, ale oboje je pro mě víc zábava než práce. Jsem pořád pánem svého času a pomalu se to učím. A zjistil jsem, že je dobré mít naplánované klidně i nějaké maličkosti, na které se můžu těšit.“

Coby biatlonista jste byl často pryč. Když jste teď pořád doma, nebyl to trochu nezvyk třeba i pro rodinu?
„Trošku jsme se s tím museli sžít. Každý je zvyklý nějak fungovat a je potřeba v tom najít rovnováhu, ale že by mě manželka vyhazovala, abych odjel na soustředění, to vůbec ne (směje se).“

A vás něco takového neláká?
„Absolutně ne. Výjimka byla letní výprava do Pamíru, teď si dovedu představit být pryč tak týden, možná ani to ne. Děti si hrozně zvykly, že jsem doma, a když jsem nedávno odjel na dva dny, dcera to nechápala. Být doma s dětmi a manželkou mě teď hrozně těší a jsem šťastný.“

Kila nenaskakují?
„Nooo... Je fakt, že jsem první měsíc po konci kariéry vydržel nedělat skoro nic, takže nějakých 6 kilo nahoru tam oproti závodní váze je, ale ono to na mně není moc vidět. Když jsem závodil, moc kilo jsem na svou výšku neměl. Teď se to dostalo do normálu, dokonce by se s tím pořád dalo i závodit.“

Aspoň by vám to jelo rychleji z kopce.
„No jo, ale pak se taky musíte dostat nahoru (směje se). Já se v jídle nikdy moc neomezoval, a když se prostě přestanete každý den hýbat, znát to trochu je snad u každého.“

Když nemusíte denně trénovat a jezdit po závodech, máte čas na koníčky nebo práci kolem domu?
„Děti chodí do školky, takže čas určitě je, ale moc to nepřeháním. Říkám si, že když to vydrželo během kariéry, teď to taky neuteče. Základní věci samozřejmě zvládnu, docela si troufnu něco zabetonovat a podobně, ale na věci, co vyžadují milimetrovou přesnost, už tolik ne. Někdy mě mrzí, že mám obě ruce levé a že jsem vlastně neměl příležitost se tyhle věci pořádně naučit. Na druhou stranu, kdy jindy to dohnat než teď.“