Úterý 23. dubna 2024
Svátek slaví Vojtěch, zítra Jiří
Zataženo, déšť 7°C

Legendární Panenka: Prozradil své »sklepní tajemství«!

Autor: om

Nenechte se mýlit, byt vám Antonín Panenka (74) nevymaluje. „Vždyť já neumím natřít ani plot kolem baráku,“ říká v knize Panenka: Legenda z Ďolíčku, která vyjde 2. prosince k jeho 75. narozeninám. Ale na obrazy je překvapivě machr!

Je toho málo, co o sobě »Páňa« ještě neprozradil. O vášni k paletě a štětci promluvil po dlouhém váhání. „Nějakých třicet, ale možná i víc obrazů už jsem namaloval. Ukrývám je ve svém sklepě. I před lidmi, protože se stydím je vytáhnout na světlo světa,“ přiznává v knížce. Ale už to tak docela neplatí. „Jdu teď s pravdou ven! Dva z obrazů jsem už daroval, tři dokonce prodal. A odolávám naléhání Ivana Haška, abych odložil stud a šel s kůží na trh. Na výstavu, kterou pro mě chce uspořádat jeho kamarád a na které bych měl představit, co po večerech tvořím a co mě naplňuje.“

U vína

Jak tedy díla malířského samouka vznikají? „Zavřu se ve svém sklepním království, v televizi si pustím detektivku, otevřu lahvinku vína a dám se do malování. Pokud mě osvítí nějaký nápad a mám motiv, který se mi líbí a chci ho zvěčnit, je to výborná zábava!“

Nápad byl problém, ale prvnímu obrazu pomohla penalta!

Úplně první námět obrazu pro Panenku vymyslel profesionál. Jak jinak, pomohla myšlenka na Antonínovu proslulou bělehradskou penaltu…

„Jistá agentura oslovila pětadvacet známých lidí, aby namalovali obrázek, který se vydraží na charitu. Přivezli nám plátna, štětce, barvy a zbytek nechali na nás. Já koukal na plátno a byl jsem úplně vedle. Žádný nápad, žádná myšlenka. Propadal jsem panice, a tak mě kamarád vzal ke známému malíři Ivanu Exnerovi,“ vzpomíná.

Pak už to šlo rychle. „Ivan mě postavil před plátno, že má všechno vymyšlené. »Je to strašně jednoduché. I název už mám. Pro tebe symbolický: Buď, anebo.« Vůbec jsem nevěděl, o co jde, a on pokračoval: »Půlku plátna natřeme černou, na druhou uděláme bleděmodrý tunel symbolizující světlo života.«

Začal míchat olejové barvy a ukazoval mi, jak se nanáší na plátno. Svitlo mi: Buď penaltu dám a jsem v nebi, nebo nedám a skončím v černém pekle! Ivane, ještě by to ale chtělo fotbalový míč, přišel jsem se svou invencí. Výsledek se mi líbil a v dražbě měl můj první obraz úspěch. Vydražila ho ředitelka regionální banky, kde dodnes visí!“ popisuje Antonín začátek své vášně.

„A jeden mám doma já. Ivanova myšlenka se mi totiž tolik líbila, že jsem si namaloval druhý sám pro sebe,“ přiznává, že první dílo má bratříčka.

V nové knize přiznal Tonda nejen zálibu v malování.
V nové knize přiznal Tonda nejen zálibu v malování.