Pondělí 4. března 2024
Svátek slaví Stela, zítra Kazimír
Oblačno 11°C

Legendární fotbalista Šmicer v nové knize: Prozradil, kolik vydělával!

Autor: Ondřej Michálek

První smlouvu ve Slavii měl na dva tisíce korun. V Liverpoolu bral 6 milionů měsíčně. Vladimír Šmicer (50) v knize Můj druhý život mluví hlavně o závěru fotbalové kariéry a o tom, co následovalo. Nechává čtenáře nahlédnout i do světa financí.

Platy nejlepších fotbalistů jsou předmětem značného zájmu. Šmicer v právě vydané knížce bilancuje, kdy na tom byl nejlíp. „V osmnácti jsem uzavřel ve Slavii první smlouvu na dva tisíce korun měsíčně. Když přišel majitel Korbel, zvedli mi to od ledna 1992 na 18 tisíc."

Koupil dům

„Za první větší peníze po přestupu do Lens a z prémie za Euro 1996 jsem si hned koupil dům v Chabrech. Tenkrát stál 4,5 milionu korun," popsal, jak přišel k bydlišti, kterého se drží dodnes. „V Lensu jsem měl 600 až 700 tisíc korun měsíčně, ale danil jsem je padesáti procenty. V Liverpoolu jsem na tom byl nejlíp. Začínal jsem na 25 tisících liber týdně a libra byla skoro šedesát korun (pozn.: skoro 1,5 mil. korun týdně, tedy 6 milionů měsíčně). Daň sežrala 40 procent," vzpomíná na šest let v anglické lize.

Největším zápasem té éry bylo finále Ligy mistrů 2005, v němž se podepsal pod triumf Liverpoolu. Ten po poločase prohrával s AC Milán 0:3. Srovnal na 3:3, Šmicer dával druhý gól, v penaltovém rozstřelu obstaral Vladimír vítěznou trefu. „Tenkrát za to byly královské prémie: Sto tisíc liber na hlavu. Zápas o víc peněz jsem nikdy nehrál." Kurz byl v roce 2005 kolem 57 korun, což po přepočtu vychází na prémii 5,7 milionu korun. Šmicer si ji zasloužil víc než kdokoliv jiný. V knize rozebírá konec kariéry ve Slavii, angažmá v roli manažera reprezentace, hoteliérské aktivity, i pár méně známých příhod - dvě úsměvné nabízíme.

Návštěva u Gotta

Ráno před zápasem baráže o Euro 2012 proti Černé Hoře jsme vyrazili na procházku a šli kolem Bertramky. Kluci mě hecovali: „Zazvoň na Gotta, ať nám popřeje štěstí!“ Bránil jsem se, ale přece jen jsem to zmáčkl. Otevřel nám opravdu »Božský Kája«. „Nezlobte se, že vás otravujeme,“ začal jsem. Stáli jsme tam v teplákových soupravách, proto jsem myslel, že nás poznal.

„Co vy tady? Koukám, vy jste nějaký sportovní tým?“ překvapil nás. „My jsme česká fotbalová reprezentace,“ řekli jsme mu. „A táák, fotbalisti,“ usmál se. Byl jsem rád, že nám otevřel a podali jsme si ruce. Ten den to dopadlo dobře na Bertramce i večer na Letné.

Horor se psem

Děti mě pořád nutily, abych koupil psa, já odolával. Spoluhráč ve Slavii Ragued jednoho měl a často létal na zápasy tuniské reprezentace. Tak jsem mu nabídl, že ho může nechat u mě. To byl hafan! Stafordširský bulteriér. Dokud u mě Ragued byl, byl hodný, mohl jsem ho pohladit. Jakmile odešel, jen seděl u dveří.

Já byl sám doma. Šel jsem k němu, mluvil jsem na něho i francouzsky, ale začal vrčet. Večer jsem si šel lehnout, on přiběhl za mnou do patra, sedl si vedle postele u mojí hlavy a koukal na mě. Nevěděl jsem, co mám dělat. Naklonil jsem se nad něj a začal zase vrčet. „Ty bys mě přes noc sežral,“ povídám mu a zavřel jsem ho na noc v kuchyni. Když potom dorazily děti, byl najednou v pohodě a po třech dnech se nechal ode mě i pohladit.