Ve středečním podvečeru došlo v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí ke křtu knihy Vladimíra Šmicera s názvem Můj druhý život. Kromě samotného protagonisty a desítek fanoušků byli přítomni také kmotr knihy Patrik Berger, Ladislav Vízek a autor a redaktor deníku Sport Štěpán Filípek.
Třikrát vyhrál českou ligu, přidal titul ve Francii. S Liverpoolem slavil triumf v Lize mistrů a na krk mu dvakrát pověsili medaili z evropského šampionátu. To je jen výčet Šmicerových úspěchů. Nikdo nepochybuje o tom, že má za sebou elegantní záložník úctyhodnou kariéru. Kniha Můj druhý život však vypráví o době, kdy už kovaný slávista do meruny na profesionální úrovni nekopal.
„Přiznám se, že jsem k tomu byl trošku naveden vámi novináři z deníku Sport v čele se Štěpánem Filípkem. Pochyboval jsem, jestli tato část mého života vůbec bude někoho zajímat a jestli to bude čtivé. Nakonec jsem vlastně moc rád, že kniha vznikla a mám z ní radost,“ prozradil Šmicer, jak se zrodila myšlenka na sepsání pamětí po kariéře.
A co bylo nejtěžší čtenářům sdělit? „Zřejmě to byla ta poslední politická kapitola ohledně fotbalových voleb, protože tohle období bylo hodně zvláštní. Jsou tam i nepříjemné zmínky o jistém dění a některých lidech. Nechtěl jsem být až moc přísný, ale některé věci jsem opravdu řekl na rovinu. Naopak jsem rád popisoval naše výlety s Patrikem Bergerem coby fotbalových ambasadorů po světě. Ty cesty byly moc zábavné, navíc jsme reprezentovali Liverpool a procestovali jsme téměř každý kout světa.“
Jak už bylo zmíněno, kmotrem knihy byl Šmicerův někdejší spoluhráč a velký kamarád Patrik Berger. „Šmíca byl rychlý technický a hrozně inteligentní hráč, který uměl slušně zakončit. Potkali jsme se ve Slavii, pak přišel nároďák, což jsme si mysleli, že je náš vrchol. Kdyby nám tenkrát někdo řekl, že budeme společně hrát za Liverpool, tak nebudeme věřit. Pak navíc přišel i Milan Baroš , takže jsme tam byli tři, což bylo neskutečné. Vyhrávali jsme trofeje, bydleli jsme kousek od sebe. Oběma se nám v Anglii narodily děti. Bylo to krásné období.“
Se jménem Vladimíra Šmicera je spojen i klub v Dolních Chabrech, kde vítěz Ligy mistrů žije a zahrál si tam fotbal i se svým tchánem Ladislavem Vízkem, jehož glosy na křtu nemohly chybět.
„Se Šmícou i Patrikem jsem si zahrál a je neskutečné, jak se mají rádi, což je pak vidět i na hřišti. Byl to jen dotek toho jejich geniálního fotbalu, který jsem mohl prožít na vlastní kůži, ale mám z toho radost. A víte, z čeho už mám menší radost? Že mě šoupli na pravého beka, to bych ještě snesl, ale pak jsem musel hrát i levého beka. Tam jsem měl vedle sebe už jen zábradlí a šatnu,“ okomentoval s vtipem sobě vlastním Vízek .
Při křtu pak došlo také na debatu, kdo má kolik vítězství v anketě Fotbalista roku, přičemž Vízek narážel na to, že anketu vyhrál dvakrát, Berger kontroval, že má také dva triumfy. Jenže Šmicer nemá ani jeden, což má i jedno nepříliš šťastné vysvětlení.
„Jednou jsem měl být taky první, ale protože Vizour kritizoval rozhodčí, tak mě asi dvacet nebo třicet z nich nenapsalo mezi desítku nejlepších při hlasování. Byla to tenkrát kauza ta pomsta. Prohrál jsem tehdy s Pavlem Nedvědem . Kdybych prohrál objektivně, ani to nezmiňuju, ale i tohle v knize popisuju,“ prozradil stříbrný a bronzový medailista z ME závěrem.
