18°C
Gražyna Lachmanová, manželka ochrnutého biatlonového reportéra ČT: Nevzdáme to!
Seznámili se na vysoké škole, jsou spolu přes 20 let. Loni v květnu se jejich životy ve vteřině změnily. Biatlonový komentátor ČT Tomáš Lachman (47) spadl ze schodů a ochrnul. Manželka Gražyna teď o všem poprvé promluvila.
Na biatlonovém šampionátu má na starosti hladký chod mediálního centra, od rána do večera je v jednom kole. Aspoň chvíli nemusí myslet na neštěstí, které její rodinu postihlo. „Samozřejmě jsou horší a lepší chvilky, ale nedá se v tom utápět. Snažím se fungovat normálně,“ říká odhodlaně, když exkluzivně pro Blesk vypráví. Třeba i o tom, jak nevěřícně koukala na vlnu solidarity, která se rozpoutala při sbírce na Tomášovu podporu.
V tuhle chvíli štědří dárci poslali už 3,4 milionu korun. Co na to říkáte?
„Takovou odezvu jsem vůbec nečekala já ani Tomášovi kamarádi a kolegové. Hlavně z jejich hlav to celé vzniklo. Reagovali na to nejen naši známí nebo všichni z biatlonu, ale i hromada úplně cizích lidí, které jsem nikdy neviděla, a ani je neznám podle jména. Velký dík patří těm, kteří to zorganizovali, ale hlavně bych chtěla poděkovat všem, kteří přispěli jakoukoliv částkou. Je jedno, jestli poslali korunu nebo deset tisíc, velice si vážím každého daru. Myslím, že Tomáš to má stejně, a doufám, že jednou bude moci všem poděkovat osobně.“
Čtete vzkazy, které vám a Tomášovi lidé píší?
„Čteme, samozřejmě. Tomášovi je čtou lidé, co za ním jezdí, on je rád za každou návštěvu. Vymysleli jsme, že mu vzkazy vytiskneme a pověsíme v pokoji, aby se na ně mohl podívat a vždycky si na tu neuvěřitelnou podporu vzpomenout.“
Pomáhá mu vědomí, že na něj tolik lidí myslí?
„Řekla bych, že ano. Vidí, že v tom není sám… Největší motivace jsou pro něj naše dvě děti, ale to, že na něj čekají i ostatní lidi, určitě vnímá.“
Už je to tři čtvrtě roku, co se ta nešťastná událost stala. Lze se s tím za tu dobu nějak sžít?
„Nic jiného vám nezbývá, život musí jít dál. Děti chodí do školy, já do práce, fungujeme. Já to nemůžu vzdát, mám dvě malé děti, ony zase mají mě. Děláme běžné věci jako každý, chodíme do kroužků, píšeme domácí úkoly. A kromě toho navštěvujeme Tomáše.“
Ten teď rehabilituje v Lázních Bělohrad. U sbírky píšete, že mluví, ale pořád neovládá svaly. Jaká je prognóza?
„Vidíme naději. Nikdo nám samozřejmě nedokáže s jistotou říct, jak dlouho to bude všechno trvat a kam se dostaneme, to si nikdo netroufne, ale šance tam je. I doktoři mají jasno, že musíme zkusit vše.“
Po úraze na tom byl o dost hůře, takže už i posun na současný stav je docela velký, že?
„Někdo by řekl, že je to malinkatý krůček, ale my počítáme každý milimetr. Už jen to, že s námi komunikuje a pamatuje si nás, něco líp, něco hůř, je obrovský skok. Těšíme se z každého pokroku a doufáme, že to bude pokračovat. Ale samozřejmě to bude dlouhá cesta.“
