Baseballový hrdina Chlup o asijském dobrodružství: Pro Japonce jsme bozi!
Zatímco prezident Pavel zakončoval cestu po Japonsku, v prostorách české ambasády v Tokiu zářila i jiná hvězda – baseballista Marek Chlup (26). První český pálkař v dresu slavného tokijského klubu Yomiuri Giants prorazil v druhé nejlepší lize světa!
Co vám v Japonsku nejvíc chybí?
„Zatím se mi tu žije dobře, jsem tady desátý měsíc a nemůžu si stěžovat. Teda až na počasí – vedra jsou fakt velká, to je taková zásadní negativní věc. České počasí mi moc chybí. A taky český chleba! Ale mám tu rád lidi, jsou hrozně přátelští. A japonské jídlo si fakt odpaluju každý den.“
Dá se tamní popularita baseballu srovnat třeba s hokejem nebo fotbalem v Česku?
„To je celkem dobré přirovnání. Baseball je tu číslo jedna, skoro náboženství. Stadiony praskají ve švech a fanoušci tím fakt žijí, hráči jsou pro ně bohové. Tradiční kluby včetně nejpopulárnějších Giants jsou obrovsky sledované a skoro bych řekl, že pro lidi je to jako víra. Hrál jsem šest let v Americe, kde je baseball obrovsky populární, ale Japonsko je ještě o úroveň výš.“
Jak jste se vlastně na Dálný východ dostal?
„Po minulé sezoně v Americe jsem nevěděl, co bude dál. Giants byli první tým, co mi nabídl smlouvu, a navíc měl skvělé podmínky. Takže jsem neváhal. Od nabídky až po přílet to všechno trvalo ani ne dva týdny. První měsíc jsem to ani nestíhal všechno vstřebat, ale pocity byly úžasné.“
Poznávají vás tu na ulici?
„Stává se to. Je tu hodně fanoušků a tím, že jich je tolik, se občas najdou i takoví, co nejsou tak zdvořilí. Týmy tu mají přísná pravidla – třeba na vlakových nádražích nemůžeme rozdávat podpisy ani se fotit, protože by to narušovalo provoz. Ale jinak jsem se zatím nesetkal s ničím extrémním, jen párkrát mi někdo narušil soukromí.“
Vnímají Japonci, že český baseball jde nahoru?
„Určitě. V roce 2023 jsme v Japonsku hráli na mistrovství světa a odehráli jsme skvělý zápas proti domácímu týmu. Nedávno jsem si to i hledal – ten zápas sledovalo 40 milionů lidí! To je skoro třetina domácností v Japonsku. Všichni tady o nás věděli, protože slyšeli, že většina kluků z našeho týmu nejsou ani profíci. A my jsme přitom nastoupili proti jejich největším hvězdám, které tady hrají celý život za velké peníze. To nám tady získalo velký respekt.“
Jak přestup vzala vaše rodina a přítelkyně?
„Přítelkyně to zvládá výborně. Moje mamka trochu hůř – nemá ráda japonské jídlo a to neúprosné vedro jí nedělá dobře. Ale každý, kdo sem z mé rodiny přijel, si to tu zamiloval. Jediná nevýhoda je vzdálenost. Neexistuje přímý spoj z Prahy, což to trochu komplikuje.“
A jak zvládáte ta nesnesitelná vedra vy?
„Je to těžké. Při zápasech se vám potí ruce, všechno klouže, jste durch. Je to nezvyk. Baseball sice není jako fotbal nebo hokej o neustálém pohybu – je to spíš taktika a občasné výbuchy aktivity –, ale na druhou stranu se hraje denně. Máme 143 zápasů za sezonu a jen jeden volný den v týdnu. To se nasčítá. Už jsem i viděl, jak některé Japonce odváželi z hřiště do nemocnice. I ti, co jsou zvyklí, to vedro občas nedají.“
Hraje se i teď v létě, kdy je přes 40 stupňů?
„Hraje. Já jsem teď zraněný, ale jinak bych hrál taky.“
Co se vám stalo?
„Zlomil jsem si při švihu kost v zápěstí. U pálkařů je to celkem běžné zranění. Teď mě to bohužel na 4 až 8 týdnů vyřadí, ale doufám, že se vrátím co nejdřív.“
Jaký je rozdíl mezi japonským a americkým baseballem?
„V Japonsku dominují nadhazovači a obrana. Padá míň bodů, hraje se rychleji. V Americe se víc pálí, víc se skóruje. Tady je to spíš o taktice. Já jsem pro ně tzv. power hitter (silový pálkař – pozn. red.). To znamená hráč větší postavy a síly, co má dlouhé odpaly. Takoví hráči jim tu chybí, většinou tu mají menší, rychlejší typy. I díky tomu jsem sem zapadl.“
A jak se na stadionech fandí? Mají také něco jako kotel?
„Jo, mají! Je to hodně podobné jako na fotbale v Česku, celý zápas se zpívá. Průměrná návštěvnost je 30 tisíc lidí, ale třeba právě v Tokio Dome, kde hrajeme my, je to i 50 tisíc. A zvláštností je, že každý tým má svůj kotel – fandí se střídavě, podle toho, kdo je v útoku. Takže nikdy není ticho.“
Co cestování s týmem – létáte jako v Americe, nebo spíše jezdíte šinkansenem?
„Spíš vlakem. Z 90 % jezdíme šinkansenem. Je to rychlý, pohodlný – i do těch nejvzdálenějších měst se dostanete jen za pár hodin. Jediná nevýhoda může být, že jste mezi fanoušky – a jelikož je to tu opravdu skoro víra, jsou někdy fakt neodbytní. Ale jinak to miluju.“
A co tréninky, jsou tu intenzivní?
„Trénuje se před zápasem. Je to kratší, ale celý den jste v zápřahu – přijdete, trénujete, najíte se a jdete hrát. Je to záležitost na osm až deset hodin denně. Ale ani tak bych neměnil.“
Témata:
blesksport, Česko, fotbal, Praha, Amerika, Japonsko, Tokio, baseball, Petr Pavel, Yomiuri Giants
