Bronz Majdičové vešel do dějin: Rozdrcená žebra, propíchlá plíce a vnitřní krvácení

Byla středa. Vancouver 2010. Ráno v olympijském parku v kanadském Whistleru bylo mrazivé a trať pro klasický sprint byla brutálně rychlá. Slovinka Petra Majdičová (30) nastupovala do závodu jako absolutní favoritka. Byla v životní formě, vedla Světový pohár. Tohle měla být její olympiáda. Její zlato. Jenže osud si pro ni připravil scénář z hororu.

Krátce před startem kvalifikace si vyjela na rozcvičku. Petra sjížděla zrádnou, zledovatělou zatáčku, kterou organizátoři naprosto podcenili. Najednou jí podjely lyže. Neupadla na sníh. Vyletěla rovnou z trati. Zřítila se do třímetrové nechráněné rokle plné kamenů a zmrzlých kusů ledu.

Tělem narazila na skálu. Ozvalo se křupnutí. Když ji vytáhli, nemohla dýchat. Svíjela se v bolestech, které jí zatemňovaly zrak. Diagnóza na místě? Naražená žebra. „Bolí to, ale zkusím to,“ sípala. V tu chvíli netušila, že jí žebra nepraskla, ale že se roztříštila. A že jeden úlomek jí právě propichuje plíci. 

Lékaři jí dali prášky na bolest, které nezabíraly. Přesto se postavila na start kvalifikace. Vždyť olympiáda je vrchol celého života sportovce! Každý odpich hůlkou byl jako by jí někdo vrazil nůž do hrudníku. Dojela. Postoupila z 19. místa. V cíli se zhroutila. „Nemůžu dál,“ plakala. Ale adrenalin a vidina olympijského snu ji zvedly znovu na nohy.

To, co následovalo, připomínalo spíše mučení než sport. Čtvrtfinále vyhrála. V cíli padla tváří do sněhu a křičela bolestí. Ze semifinále postoupila ze čtvrtého místa jako „lucky loser“. V cíli omdlela. Lékaři ji křísili. Její trenér Ivan Hudač ji prosil, ať skončí. Viděl, že jeho svěřenkyně umírá v přímém přenosu. Její pleť byla popelavě šedá. „Nech mě jet,“ prosila.

Finále odstartovalo. Šest žen stálo proti sobě na startu. Pět zdravých a jedna, která měla být na jednotce intenzivní péče. Bjørgenová a Kowalczyková, dvě legendy, ujely. Bojovalo se o bronz. Petra Majdičová, s pěti zlomenými žebry a zkolabovanou plící, zmobilizovala poslední zbytky sil, které v sobě měla. Ignorovala fakt, že se dusí. V cílové rovince odrazila útok Anny Olssonové.

Protnula cílovou čáru. Třetí! Tentokrát už ale nevstala. Z cílového prostoru ji museli odnést. Nebyla schopna slova, nebyla schopna pohybu. Jen ležela a lapala po dechu, který do plic nepřicházel. V nemocnici ve Vancouveru lékaři nevěřili rentgenovým snímkům.

Diagnóza dodnes postaví chlupy na těle i otrlým. 5 zlomených žeber, pneumotorax (propíchnutá plíce) a vnitřní krvácení. „Z lékařského hlediska je nemožné, aby s tímto zraněním někdo ušel sto metrů. Ona s tím odjela čtyři sprinty na olympiádě. To není sport, to je hazard se životem,“ řekl později jeden z lékařů. 

Na večerní vyhlášení vítězů ji přivezli na vozíku, napojenou na hadičky, s drénem v hrudníku. Museli ji podpírat, aby vůbec vystoupila na stupínek. Když jí věšeli na krk bronzovou medaili, stadion ve Whistleru bouřil víc, než kdyby vyhrála zlato. Marit Bjørgenová, vítězka závodu, se jí uklonila a řekla: „Tohle je ta pravá vítězka.“ Ten rok skončila druhá ve Světovém poháru. Mezi muži ve Světovém poháru triumfoval Lukáš Bauer.