Ivan Hašek: Evropan by u nás hrát nemohl

A ještě než se v jedné z kaváren usadí na židli, prohodí: „Doufám, že se nebudete bavit o politice? To vám totiž nic neřeknu!“ Když se ujistí, že o případné kandidatuře na předsedu ČMFS řeč nebude, upřímně se rozvypráví. O životě v Dubaji, výmluvách svých svěřenců, islámu i o počasí…

Al Ahlí už vedete víc než rok. Čekal jste, že vydržíte, tak dlouho?
„To rozhodně ne. Tady je to loterie! Vážím si toho, že tady trénuju takovou dobu. Základním pravidlem je neprohrávat. Můžete si tady fotbal dělat podle svého, ale musíte vyhrávat. Když se vám to nedaří, začnou okamžitě konflikty.“

Trenérská „úmrtnost“ je v tedy v Emirátech veliká.
„To jo! Už jsem tady s jedním Brazilcem nejdéle. V klubu Al Wasl, kde byl nedávno Míra Beránek, se od té doby vystřídalo pět trenérů. A to se hrálo jen deset zápasů! Vychází to tedy jeden trenér na dva zápasy. To je realita.“

Je v Dubaji fotbal populární?
„Tady žije většina cizinců, ti mu moc nerozumí, ale pro místní je fotbal hodně populární. Nechodí na zápasy až v takovém počtu, od této sezony se totiž začalo platit vstupné a téměř všechny zápasy jsou v televizi, ovšem sledovanost je obrovská.“

Vás lidé ve městě poznávají?
„Místní ano. Mám čepici a brýle, takže jsem v pohodě. Chovají se slušně, ovšem musíte vyhrávat. Když ne, tak vám to vrátí. Uslyšíte poznámky: Proč jste nevyhráli? Proč hrál ten a ten jen seděl? I proto je tady lepší vyhrávat.“ (usmívá se)

Život v Dubaji se řídí jistými specifiky, zvykl jste si na to?
„Jsem přizpůsobivý, mě nevadí žít kdekoliv. Navíc mám rád teplo a tady je počasí super. Kromě července a srpna, kdy si to tady člověk moc neužije, je to tady paráda.“

Dá se v srpnu vůbec vyjít na ulici?
„Kdo je odvážný, vyjde. Koupat se v moři už také není žádný šlágr, protože to má šestatřicet stupňů. Je to jako vířivka! Ale já jsem tady v tomto období byl naštěstí jen jednou. Nejhorší je, že se venku nedá sedět ani večer. Stejně z vás totiž leje. Večer je čtyřicet stupňů, přes den tak pětačtyřicet ve stínu. Na slunci pochopitelně ještě víc.“

Takže bez klimatizace se tady žít nedá?
„Vůbec! Třeba v autě. Když vám najednou zničehonic lupne klička v autě, to je síla… Tady ale mají klimatizace všude. Byl jsem teď v Kataru a díval jsem se na zápas, kde hrál první s druhým. Seděl jsem tam s místními lidmi a ti se mě ptají, jestli jsem si něčeho všiml. Já říkám, že ne. Víte co tam měli? V trávníku byla zabudovaná klimatizace, na hráče fučel chladný větřík. To je neskutečné!“

V Dubaji jsou neskutečné zácpy, to vám nevadí?
„Ty jsou tu šílené! To je také hit! Jsou obrovské a nedostanete se vůbec nikam. Já už vím, kdy mám čekat zácpu, takže se jim vyhýbám. Jedu na trénink třeba o tři hodiny dřív, udělám si tam svoje věci, abych nemusel stát v zácpě. Když to jede, jsem na tréninku za deset minut, když ne, trvá mi to přes hodinu. Ale zácpy jsou v každém velkoměstě, člověk si na to musí zvyknout.“

Kde bydlíte?
„Mám čtyřpokojový byt v centru města ve čtvrti Deira. Je to pěkný byt, mám tam velký balkon, internet, televizi se spoustou fotbalových kanálů. Manželka za mnou jezdí každý měsíc, nebo co dva měsíce, vždycky na týden.“

S čím se člověk v Emirátech nejhůř srovnává?
„Organizační věci. To je problém! Oni řeší věci na poslední chvíli, my jsme v Evropě zvyklí na řád. Tady to není. Disciplína také ne. Jestli je to za pět, za deset, nebo za hodinu, to oni neřeší.“

Chodí hráči včas na trénink?
„Někteří jo. S dochvilností mají problém ve všech klubech. Záleží na vedení, jak je přinutí chodit včas. Jaký je tam systém penalizací, za to že hráč přijde pozdě, nebo nepřijde vůbec.“

Když nepřijdou, jak se omluví?
„Problém je, že ty výmluvy jsou šílené. Jestli někdo tvrdí, že je zraněný a ve skutečnosti není, to je jeho problém, já to nezkoumám. Ale vadí mi jiné věci. Ovšem nemohl bych říct, že si vymýšlejí všichni, globálně se to vztáhnout nedá. Je to spíš individuální problém. Někdy jsou to ovšem hodně bizarní výmluvy.“

Jakou nejpovedenější jste v poslední době zažil?
„Teď jsme byli na soustředění v Kataru a byli jsme v pětihvězdičkovém hotelu, kde je jídlo možná vůbec nejlepší na světě. Neskutečný výběr, od všeho něco, od ryb až po steaky. Šel jsem si večer jen pro noviny a vidím, jak se tři hráči zašívají v rohu v McDonaldu. Říkám jim: Co je? A oni na to ať se nezlobím, ale že to jídlo není na hotelu dobré. Říkám, hoši to si snad děláte srandu…“

Jak se ještě hráči vymlouvají, když nestihnou trénink?
„Každý přijde s tím, že ho něco bolí, nebo že je špatně strejdovi. Je to zvláštní, že má vždycky někdo z jejich rodiny nějaké zdravotní potíže (usmívá se). Ovšem u nás to zase tak strašné není, hráči docela dodržují disciplínu. Oni vědí, že to pak bude ještě horší, například chodit včas na ranní tréninky už jsem je naučil.“

Jak?
„Vadí jim vstávat. Tak když někdo přijde pozdě, napracuje si to další den na individuálním tréninku v sedm ráno. A to se jim potom obzvlášť špatně vstává!“

Musíte regulovat tréninky podle motliteb?
„Samozřejmě. Vím dopředu, kdy je čas modlení. Přizpůsobuju to tak, aby to proběhlo před tréninkem nebo po něm, chci, aby se hráči modlili spolu. Někdy je horší, když vím, že modlitba má být po tréninku. Pak ho totiž nemůžu natáhnout, i kdybych třeba kvůli nějakému delšímu vysvětlování potřeboval.“

Modlitby jsou každý den ve stejný čas?
„Ne, posouvá se to. Jsou pětkrát denně a přesné časy najdete v novinách. Mě o tom informuje manažer klubu.“

Kde se hráči modlí?
„Téměř kdekoliv. Nosí s sebou většinou kobereček, někdy chodí i bez něj. Často se modlí v kabině. Třeba o poločase zápasu. Každé hřiště má navíc většinou mešitu, která je hned vedle. Také jsem zažil, že se přestávka mezi poločasy protáhla na pětatřicet minut. Teď je tady ovšem vyšší dohled, tyto věci zakázali a program je přesně daný. Kdo se o minutu zpozdí platí okamžitě pokuty. A jsou vysoké. V tomto směru se tady udělal obrovský pokrok.“

Je komplikací ramadán, při němž muslimové, a tedy i vaši svěřenci, nesmí od úsvitu do soumraku jíst ani pít?
„Během toho měsíce se žije jinak. Tréninky jsme měli až v deset hodin večer. I zápasy se hrály od deseti. To období je náročné na psychiku. Ale dá se to zvládnout. Hráči si upraví režim, v noci žijou a přes den spí. Vstávají ve tři odpoledne, nebo o půl čtvrté, a tréninky máme až večer. Přizpůsobí se tomu i jejich organismus. Oni se na ramadán těší, jsou jako rodina pohromadě, mají ho rádi.“

Nemusíte zvolnit tréninky? Vždyť hráčům chybí tekutiny a strava…
„Oni při ramadánu jedí datle a pijí vodu a mlíko. Je to hodně syté. I to jim pomáhá, aby vydrželi celý den bez jídla a pití. Oni mají celkově organismus přizpůsobený tomu, že vydrží déle bez vody.“

Čím to?
„Je to dáno samozřejmě podnebím a prostředím, ve kterém žijí. Je tady jiná muskulatura hráčů, nemají tolik svalové hmoty. Počítal jsem to, a moji hráči mají v průměru asi o deset kilo svalové hmoty méně, než mají špičkové kluby jako Manchester, Chelsea a další. Deset kilo! To musí být v každém souboji strašně cítit. A když jsou hráči menší a mají méně svalové hmoty, vydrží ve vedru daleko víc. I proto se sem vyhledávají hráči z Afriky a Jižní Ameriky. Z Evropy sem nikdo nechodí, bylo by to náročné.“