Slávista Hošek: Učím se řvát

Je nenápadný. Ani o něm nevíte. Nemluví, a už vůbec ne nahlas. Ovšem na hřišti, i když je mu teprve devatenáct a zkušenosti má pouze se třetiligovou rezervou Slavie, se obránce Jan Hošek neztratí.

Byl přechod z rezervního týmu k áčku těžký?
„To určitě. Potíže jsem měl s rychlostí a tvrdostí. První týden s áčkem jsem jen koukal. Míč kolem mě pořád lítal, všichni běhali, byli stále v pohybu, a já nevěděl, co dřív. Časem se to však zlepšovalo a už jsem si zvykl. Myslím si, že už teď kluky v tvrdosti i rychlosti docela doháním.“

Pracujete na tom nějak speciálně?
„Musím chodit do posilovny a makat i při speciálních cvičeních na posílení rychlosti. To jsou třeba krokové partie, při kterých musím rychle přeběhnout přes sérii překážek, nebo přes kruhy položené na zemi. Makal jsem na tom s kondičním trenérem už během podzimu v béčku.“

Vaším vzorem je Zlatan Ibrahimovic, ten ale obránce není...
„Není to obvyklé, já vím. Ale obdivuju Inter Milán, tak jsem uvedl jeho.“

Není to tak, že vás to táhne více dopředu?
„Ne, to ne. Vždycky jsem hrál v obraně. Líbí se mi to tam.“

Proč?
„Protože mám všechno před sebou. Vidím, co se děje a v klidu si tak můžu vychutnat celý zápas.“ (směje se)

Jste tichý a moc toho nenamluvíte, není to pro obránce problém?
„Vím, že by stoper měl být hlučný, ale snažím se na tom pracovat.“

Uměl byste okřiknout třeba i Ericha Brabce?
„Nebál bych se toho. Kluci to berou dobře, podporují mě v tom, abych na ně mluvil a nebál se na ně křičet. Pořád mě k tomu vybízejí. Ale ze začátku jsem s tím problémy měl. Kluky jsem viděl v televizi a teď jsem na ně měl řvát. Bylo mi to strašně blbé, nešlo mi to... Ale už to dokážu.“