Otec a syn jsou opět spolu. V jednom týmu už počtvrté. Lukáš Jarolím, starší syn slávistického kouče Karla, znovu nosí červenobílou. Včera už se připravoval s mužstvem, s klubem se dohodl na přestupu.
Ve Slavii už je potřetí. Naposledy ji Lukáš Jarolím opustil před třemi lety, v létě 2007, kdy zamířil do italské Sieny. Ta však letos spadla do druhé ligy, třiatřicetiletému záložníkovi tam skončila smlouva. A tak zamířil do Edenu. Za otcem…
Jak se ve Slavii po dlouhé odmlce cítíte?
„Přijel jsem ve středu večer a před chvílí jsem absolvoval výšlapy s vodními válci. Takže na uvítanou nic moc… (směje se) Teď vážně, už jsem byl blízko tomu, že se vrátím v únoru, takže jsem se na návrat těšil.“
Smlouvu ale se Slavií podepsanou nemáte. Je tedy jisté, že zůstanete?
„S panem Rosenem (šéf klubu – pozn. red.) jsme na všem domluveni. Jde jen o to podepsat smlouvu. V Sieně mám kontrakt do konce června, takže ten se Slavií bude mít platnost až od prvního července.“
Přátelské zápasy za Slavii hrát můžete?
„Řešili jsme to, budu potřebovat nějaké potvrzení od Sieny, že můžu nastupovat k utkáním za Slavii. Ale to by neměl být problém, mluvil jsem s vedoucím ze Sieny a ten mi potvrdil, že se to zařídí.“
V Itálii vám prodloužení kontraktu nenabídli?
„Týden předtím, než skončila liga, tam nastoupil nový sportovní ředitel a nikdo mě ohledně prodloužení vůbec nekontaktoval. Tak jsem odtamtud normálně odjel. Ale já jsem tam ani zůstávat nechtěl.“
A jinde v Itálii by vás to nelákalo?
„Tam se začínají dělat přestupy teprve teď. Pro mě však byla Slavia první volbou. Ani jsem nechtěl čekat, jestli něco přijde. Je možné, že by se něco naskytlo, ale byl by to risk. V Česku začíná liga brzo, a kdybych pořád čekal, bylo by to složité.“
Navštívil vás v Sieně během své dvouměsíční „dovolené“ otec?
„Byl se za mnou mrknout, ne jako za fotbalistou, ale za synem. Během těch tří let, co jsem tam byl, mě vlastně nenavštívil. Tak toho využil a byl se tam podívat, viděl taky zápasy i tréninky.“
A přitom vás lámal do Slavie, že?
„To nemusel. Už jsem byl domluvený v únoru, ale nepustil mě trenér v Sieně. Vůle z mé strany už byla tehdy, takže mě rozhodně nemusel lámat.“
Když jste se svým otcem v minulosti působili v jednom týmu, nevyhnuli jste se menším rozmíškám. Nebojíte se, že k nim znovu dojde?
„To člověk nemůže zaručit nikdy! (usmívá se) Ovšem myslím si, že jsme v některých věcech rozumnější a větší výstřelky už máme za sebou.“
Když jste se nyní dali do nové spolupráce, bavili jste se i o vašem vzájemném vztahu a těchto „výstřelcích“?
„Když jsme šli do vzájemné spolupráce, tak jsme si nikdy neříkali nic. To se tak nějak vyvíjí samo. Jak říkám, jsme starší a rozumnější.“
Pamatuju si, že jste se třeba jednou na tréninku ve Slavii chytli, vy jste vzteky nakopl kužel a on vás pak poslal předčasně do šatny. Vybavíte si to?
„Tak to ne, takovou paměť nemám. Je možné, že se to stalo, ale fakt nevím.“
V Sieně se vám zpočátku dařilo, konec vám však asi zhořkl, že?
„Je pravda, že jsem toho moc neodehrál. Atmosféra tam byla taková zvláštní. Fanoušci se od nás odvrátili, bylo to místy až nechutné.“
V čem?
„Konec sezony už byl celkem v poklidu, protože už na nás nechodili ani skalní fanoušci. Ale ten počátek, kdy jsme byli u dna a vypadalo to, že bychom se ještě mohli zachránit, proti nám fandové pořád protestovali. Když jsme třeba měli soustředění, nechali jsme u hotelu auta a na zápas jsme jeli autobusem. No a když jsme se po prohraném zápase vraceli, musel být hotel, kde jsme měli ta auta, pod policejní ochranou. Čekali na nás fanoušci a chtěli jít do střetu. Museli jsme třeba čekat dvě hodiny, než odešli.“
Třeba chtěli jen podpisy...
„Myslíte, jo?… To nikoho nenapadlo! (směje se) Nejhorší to bylo, když jsme prohráli v Boloni a vraceli jsme se okolo druhé ráno do Sieny. Fanoušci zablokovali dálnici. Museli jsme znovu čekat na policii. V Itálii to tak funguje, stačí, když třeba dvakrát prohrajete, a fandové už tahají nože ze skříní.“
