Jako kapitán měl velet lodi, která zase rychle nabere vítr do červenobílých plachet. Místo toho se potácel na škuneru, jenž klesá ke dnu, ubývá mu posádka a vzduchem se jen nese: Další muž přes palubu! Přesto Lukáš Jarolím, čtyřiatřicetiletý lídr pražské Slavie, odmítá špatný konec. „Jsme odhodlaní bojovat. Vidím, že tomu věříme...“ říká.
Už počtvrté se sešli v jednom klubu. A dopadlo to nejhůř, jak mohlo. Jenže zatímco kouč Karel Jarolím během podzimu ze Slavie odešel, jeho syn Lukáš si trápení protrpěl až do konce. Co tým, do něhož se v létě vrátil, potká, by ho při letním návratu nenapadlo...
Slavia je na čtrnáctém místě tabulky bod od sestupu. Připouštíte si vůbec, že budete hrát jen o záchranu, nebo se vám tomu ani nechce věřit?
„Nic jiného než brát to jako realitu nám nezbývá. A taky se na to tak připravujeme. Kdybychom tomu nevěnovali pozornost nebo se na to neohlíželi, nebylo by to dobře. Na druhé straně o tom, že Slavia bude hrát o záchranu do poslední chvíle, ani nepřemýšlím.“
Obrovskou změnu, kterou klub prošel, vystihuje i zápas v prvním jarním kole. S Brnem hrajete přímý souboj o to, kdo se v lize udrží...
„Všichni víme, co nás hned na úvod čeká, Brnu jde o totéž co nám. Do jarní ligy musíme vstoupit co nejlíp a to utkání určitě může hodně napovědět. Když ho zvládneme, za dva za tři zápasy to může být jiné. Ale nemá cenu předbíhat, prostě se z toho musíme co nejrychleji dostat.“
| 4 |
| Čtyřikrát se v jednom týmu setkali Lukáš a Karel Jarolímové. V Příbrami, Synotu a dvakrát ve Slavii. |
V létě jste se z italské Sieny vracel s jiným očekáváním. To, co se dělo, pro vás musel být docela šok, ne?
„Přišel jsem s tím, že budeme hrát o nejvyšší příčky. Možné je vždycky všechno, ale podle přípravných zápasů, tréninků i věcí okolo to vypadalo slušně. Ne všechno jsme vyhráli, ale dařilo se nám, hráli jsme slušné zápasy se slušnými soupeři. Věřil jsem, že jdeme do dobré sezony.“
Jenže začalo být zle...
„První dojem samozřejmě bylo zklamání. Pramenilo to hodně z naší formy i z mého zranění, které jsem utrpěl při posledním přátelském zápase před ligou. Bylo daleko těžšího rázu, než jsem si myslel. Celou přípravu jsem vlastně hodil za záda a začal jsem od nuly. Navíc jsem měl celý podzim bolesti v noze, vlastně jsem z toho třikrát vypadl. Ani z pohledu zdravotního ani z toho herního jsem se nemohl dostat zpět.“
Přitom jste byl kapitán. Stanislav Vlček vám ochotně předal pásku...
„Kdyby se mužstvu dařilo, bylo by to jiné. Pak člověk líp zapadne. Ale my jsme byli v krizi. A moje zranění nohy se moc nezlepšovalo. Ani jsem se o tom nechtěl bavit, čím míň se o něčem takovém i před soupeři mluví, tím líp.“
Slavia se dostala do řečí, že nemá pořádného lídra mužstva. Dokonce i trenér Michal Petrouš se kuriózně zmínil, že vám chybí někdo jako sparťan Tomáš Řepka. Cítil jste to také tak?
„On to asi bral tak, že je to rebel, který na sebe poutá víc pozornost. Někdo takový u nás, ani jinde v lize, není.“
Spíš mluvil o hráči, který by ostatní seřval, vyburcoval.
„Nemyslím si, že by byl Řepka vždycky ideální vzor. Idol, který pozitivně motivuje...“
Vy sám se na takovou roli cítíte? Třeba právě Vlček o sobě říká, že spíš k sobě potřebuje osobnost, jakou ve Slavii býval stoper Erich Brabec.
„Snažím se chovat tak, jako jsem se choval vždycky. Myslím, že nejdůležitější je, že chci pokaždé vyhrát. Nemusím za každou cenu dokazovat nebo něco říkat tomu, kdo to tak necítí. Každý jsme jiný. Standa je takový klidnější typ, Karol Kisel bral na sebe odpovědnost svými výkony. Myslím si, že se doplňujeme. Já jsem bohužel neodehrál všechno a měl jsem problémy sám se sebou. To má vliv na všechno ostatní. Ideální je mít nějakého šéfa ve všech řadách. V zimě se vrátil do mužstva Martin Vaniak. Je potřeba, aby na sebe někdo vzadu vzal větší odpovědnost.“
Na podzim vám citelně scházel i pořádný bijec do útoku, o tom všichni mluvili jako o hlavním problému. Mysleli jste si, že se s tím vyrovnáte?
„Věděli jsme, kde je problém. Byl tu na zkoušce Franck Madou, ale neprošel zdravotními testy. To byl přesně typ, který potřebuje každé mužstvo. I my, zvlášť v některých momentech. Ve spoustě zápasů jsme na podzim vedli 1:0 a potřebovali jsme vepředu udržet balon. Standa Vlček nebo další útočníci, které jsme měli, jsou jiní, spíš do brejků. Na to, že nám takový hráč chyběl, jsme hodně doplatili. Ze začátku jsme ještě nějaké góly dávali, šance jsme si vytvářeli, ani herně to nevypadalo špatně. Ale postupem času nám bylo jasné, že se sice dokážeme dostat do vedení, ale nejsme schopni ho udržet. Jako kdybychom museli hrát jen na 1:0.“
Do celkové mizérie tým poslaly i dluhy vůči hráčům. Ještě v září jste přitom říkal, že v Itálii se čekalo na výplatu i tři měsíce a že ve Slavii nikdy taková situace nenastala. To vás trochu doběhlo...
„Ne všichni hráči měli výplaty takhle zpožděné. Prodleva byla, ale ne třeba tři měsíce. V době, kdy jsem to řekl, jsem samozřejmě nevěděl, do jaké situace se Slavia dostala.“
Poslyšte, nedělalo to v šatně zle, že někdo je na tom lépe a někdo hůř?
„Ne, to určitě ne. Funguje to naopak tak, že když víme, že někdo nutně potřebuje peníze, řešíme to tak, aby je dostal. V mužstvu je pár starších hráčů, kteří o těchhle záležitostech jednají s klubovým vedením, takže když někdo potřebuje peníze hned, snažíme se o to, aby dostal přednost.“
„Někdy to bylo i tak. Tím, že jsem hrával v Itálii, jsem se trošku zabezpečil. Když tři měsíce nedostanu zaplaceno, nebudu se kvůli tomu strachovat. U mladých kluků je to samozřejmě jiné.“
Je pro hráče těžké v takovém marasmu, do jakého Slavia zabředla, udržet loajalitu vůči klubu? Přiznejte se, nemíváte slabé chvilky?
„Takhle: raději se zachovám loajálněji ke Slavii, ve které jsem vyrůstal, než ke klubu, v němž jsem byl krátkou dobu. Já sám od sebe bych se o těch věcech s novináři nebavil, není to nic, co bych chtěl pouštět do světa. Raději si to vždycky vyřešíme v kabině.“
Souhlasíte se Stanislavem Vlčkem, že je absurdní, když není znám majitel klubu?
„Nejde ani tak o mě, ale pro fanoušky by bylo určitě dobré, aby ho znali. Stojí o to, je to pro ně důležité. Chtěli by vědět, jak to je.“
Vše, co se ve Slavii stalo, se vás muselo dotýkat víc než jiných – trenérem byl váš otec Karel. Když od mužstva loni na jaře za podivných okolností odešel poprvé, co jste si o tom myslel?
„Bavili jsme se o tom spolu. Poté, co po zápasu v Ostravě skončil, dorazil do Itálie a byl tam asi týden. Měli jsme čas, abychom to rozebrali. Situace byla trošku nejasná, nikdo nebyl schopen říct, jak by to v klubu mělo být a jak to bude. To byla chyba. Pořád se o něčem mluvilo, psalo, tyhle věci nedělaly Slavii dobré jméno.“
Věděl jste, že se staronový kouč v létě k mužstvu po svérázné „dovolené“ vrátí?
„Tím, že jsem jednal s Tomášem Rosenem (spolumajitelem klubu – pozn. red.), jsem zprávy měl, něco jsem věděl i od táty. Že to tak bude, jsem se defi nitivně dozvěděl těsně před začátkem letní přípravy, kdy se to rozhodlo.“
Kdyby Slavii váš otec nevedl, šel byste do ní?
„Těžko říct. Samozřejmě by záleželo na dotyčném trenérovi, jestli by o mě měl zájem. Ale Tomáš Rosen mi říkal, že chce, abych se vrátil, mluvil za vedení. Já sám jsem byl rozhodnutý přijít.“
Nebylo vám po tom všem divné, jaké turbulence váš táta zažil? Nezneklidňovalo vás to?
„Úplně ideální situace ve Slavii nebyla, stejně jako pak během podzimu. Ale myslel jsem si, že když došlo k nějakým změnám, mohlo to být k dobru.“
Byl jste opravdu přesvědčen, že to může fungovat?
„Věděl jsem, jaké ve Slavii bylo mužstvo a že mu chybí málo. A taky mu opravdu málo chybělo, to si myslím pořád. Kolikrát jeden dva hráči dokážou změnit hodně. Jako útočník, kterého jsme potřebovali. Kdyby to s Madouem vyšlo...“
Situace Slavie dospěla tak daleko, že trenér musel odejít. Jak jste to prožíval?
„Určitě mu chyběla taková ta jeho energie. Dostal se do situace, že se mužstvu zase nedařilo. Nastala nejhorší varianta, se kterou mohl počítat, když se k mužstvu vrátil. Byl pod tlakem fanoušků i novinářů, nebylo to nic příjemného. Hodně to na něho dolehlo. To, že odešel, pro něho možná bylo vysvobození.“
S odstupem času pro Sport řekl, že mu někteří lidé ve Slavii vráželi kudlu do zad. Cítil jste to stejně?
„O osudu trenéra rozhodují výsledky, to je jasná fotbalová matematika. Ale politika ve Slavii asi nebyla ideální. Navíc když se nedaří mužstvu, všechno vypluje na povrch. Možná to všechno, co se stalo, bylo i k něčemu dobré. Alespoň se to ve Slavii celkově pročistilo.“
Veřejným tajemstvím byly neshody mezi vaším tátou a bývalým generálním ředitelem Petrem Doležalem. Jaký jste měl k němu vztah vy?
„Petra jsem dlouho neviděl. Když jsem se měl před rokem v lednu vrátit poprvé, jednal jsem s ním po telefonu. Ptal jsem se ho, jestli je to doopravdy tak, že mě vedení chce. Říkal, že určitě, že kdyby to tak nebylo, tak by mi nevolal. Samozřejmě je otázka, jestli to byla pravda.“
Neměl jste někdy nutkání tátu bránit, třeba před fanoušky?
„Jsou věci, se kterými nic neuděláte, i kdybyste se stavěli na hlavu. Takhle nějak to bylo i v tomhle případě. U nás ve sportu i celkově v životě nemá hodně lidí respekt vůči druhým. Ve srovnání se západními zeměmi je tu málo úcty, to je vidět, už když vyjdete do města. A ve sportu je to ještě okatější. V zahraničí se trenér taky ocitne na hraně, může být rychle odvolaný. Ale toho, kdo něco dokázal, si váží víc. A platí to v době úspěchů i neúspěchů, nic se na jejich vztahu nemění. U nás je to tak, že kam fouká vítr, tam se lidé natáčí.“
Přenesla se averze části fanoušků vůči otci i na vás?
„Kvůli tomu, že se jmenuju Jarolím, se samozřejmě spoustě lidí nemusím líbit. Ale s tím nic neudělám. Je mi čtyřiatřicet, už jsem taky něčím prošel. Tyhle věci házím za hlavu. A jestli mě někdo spojuje s tátou? Dá se říct, že takové politické věci ani nevnímám. Soustředím se sám na sebe, chci, abych se dal do kupy zdravotně. Už to vypadá dobře, musím to zaťukat. Chci, aby se mi dařilo, chci hrát fotbal pro radost, i když je to moje povolání. Nejdůležitější je, abychom se zvedli jako mužstvo.“
Mimochodem, nemohl se váš otec všeho ušetřit tím, kdyby vzal nabídku jít k reprezentaci?
„Nemá cenu se vracet k věcem, které člověk neudělal, a litovat toho. Když nabídku dostal, sám jsem mu říkal, aby ji nebral. Neměl co získat, mohl akorát ztratit. Navíc to nebylo na celou kvalifi kaci, jen na dohrání. Když se mě ptal, jak to vidím, jednoznačně jsem mu řekl ne.“
Aby toho na podzim nebylo málo, stal jste se nechtěným hrdinou uniklého rozhovoru komentátorů Jaromíra Bosáka a Vladimíra Táborského. Jak se to k vám dostalo?
„Pustila mi to ségra na internetu, víceméně jsem se tomu zasmál. Víc to neřeším. Alespoň vím, co si o mně někteří lidé myslí.“
Mluvili jste pak s Jaromírem Bosákem o tom, co se stalo?
„Nemluvili. Vím, jaký názor na mě nebo na Slavii má, s takovým člověkem nepotřebuju o něčem diskutovat. Beru, že si to myslet může, vyvracet mu to nebudu.“
Přitom šlo o citlivé věci, jako o možnou protekci i vysokou smlouvu 150 000 korun měsíčně...
„Co se týče smlouvy, možná by mě překvapilo, kdyby ty informace byly přesné. Navíc ještě zaznělo, že jsem byl v Reggině, tomu se člověk může jenom zasmát. I když je jasné, že kdyby věděli, že budou mluvit v přímém přenosu, tak by si asi zjistili víc, kde kdo hraje. Moc příjemné to není, když o vás takhle lidi mluví, ale i pro celé mužstvo je to motivace, abychom se zvedli a k takovým srandám nedocházelo.“
Možná se v tom všem odráží vztah, který k vám hodně fanoušků má. Jako by se kvůli příjmení Jarolím neřešilo, jak vlastně hrajete, jaký jste fotbalista.
„Táta byl výborný fotbalista, působil v Česku donedávna jako trenér, hodně lidí ho mělo i nemělo rádo. A řeší to tak, že jsme rodina, házejí nás do jedné škatulky. Tenhle přístup je bohužel špatný. A ti lidé, kteří to dělají, asi moc inteligentní nejsou. Podle toho to taky beru.“
Působil jste ve Francii a tři roky v italské Serii A, což každý říct nemůže. Napadne vás někdy, že nejste doceněný?
„Já o tom tak nepřemýšlím. Jsem rád, že jsem v těchhle soutěžích nastupoval. Mým snem bylo dostat se do Francie. A to, že jsem mohl hrát i v Itálii, to bylo něco navíc. Byl jsem tam tři roky, i když jsem nehrál pořád stabilně. Beru to nejen jako velkou fotbalovou, ale i neuvěřitelnou životní zkušenost, naučil jsem se jazyky. To se málokomu podaří, člověk získá nadhled. Jsem za to moc rád. Poznal jsem po světě spoustu kamarádů, je příjemné, že se má člověk pořád kam vracet.“
Poslední návrat moc veselý není. Najdete v sobě po hororovém podzimu motivaci a sílu bojovat za záchranu Slavie?
„To, co se stalo na podzim, už trošku přebolelo. Už to jsou více než dva měsíce, tedy dost času na to, aby člověk zapomněl. I když je potřeba si některé momenty zapamatovat. Musíme se zvednout všichni a dělat výsledky, nezávisí to jen na mně. Tyhle věci jsou hodně individuální. Já mám nějaký věk, ale s motivací vůbec potíže nemám. Těším se na každý zápas, chci vyhrát i při každém tréninku. Žádný problém.“
Nedrtí vás to, když jeden hráč za druhým ze Slavie mizí a nikdo místo nich nepřichází?
„V situaci, v jaké jsme, by asi bylo logičtější posilovat. Na druhé straně je potřeba se na to podívat rozumně. Hlavně jsme potřebovali posílit v útoku, mít typ, jakým je Zbyněk Pospěch. V záloze podle mě takový problém nebyl. Uvidíme, co to udělá na hřišti. Klub teď prostě šetří každou korunu a řeší to prodejem hráčů.“
Bývalý kanonýr Slavie Pavel Kuka dokonce mluví o sebevraždě. Nakolik je tým pro jaro konkurenceschopný?
„Dá se říct, že momentálně jsou všechny pozice zdvojené. Důležité je, abychom byli zdraví, na podzim to bylo v tomhle směru žalostné. A posledních pět kol jsme vlastně hráli bez typického útočníka, to mluví samo za sebe. Věřím tomu, že jaro bude daleko lepší než podzim.“
A v čem tu naději vlastně vidíte?
„Měli jsme nějaký čas, abychom se z toho psychicky oklepali. Myslím, že jsme to zvládli, připravení jsme. I výsledkově se nám dařilo, i když to není nejdůležitější. Z mužstva celkem cítím sílu. Jsme odhodlaní bojovat o záchranu. Vidím, že tomu věříme...“
| Narozen: 29. července 1976 v Pardubicích Výška a váha: 176 cm, 72 kg Tým: Slavia Praha Předchozí působiště: Slavia Praha (1994-95), Union Cheb (1996), Slavia Praha (1996), SK České Budějovice (1997), Slavia Praha (1997), Dukla Příbram (1998), Mladá Boleslav (1999), Dukla/Marila Příbram (1999-2002), CS Sedan (2003-04), Greuther Fürth (2004), 1. FC Slovácko (2004-05), Slavia Praha (2005-07), AC Siena (2007-2010) Bilance v Gambrinus lize: 253 zápasů/26 gólů Největší úspěch: mistr ligy 1996 Stav: svobodný |
Související články
