„Vetřelci“ Knoflíček a Kubík na MS 1990: pravda o hlasování v kabině
K postupu na šampionát nepřispěli ani šťouchem, trenéři je ale chtěli v Itálii mít. Ani velká část reprezentace se dvakrát neradovala, že se emigranti Luboš Kubík (56) a Ivo Knoflíček (58) mají připojit k týmu. „Věděli jsme o té náladě, ale řekli jsme si, že nejsme srabi a že do toho půjdeme,“ říkají bývalé opory národního týmu, kterému v roce 1990 pomohli až do čtvrtfinále mistrovství světa. V dvojrozhovoru pro iSport Premium popíší i hlasování o jejich osudu, které proběhlo o nich bez nich. Kdo byl proti jejich návratu do týmu? K dramatické situaci se vrací i Ivan Hašek či Julius Bielik a připomenout si můžete také fotbalovou anabázi Kubíka s Knoflíčkem po jejich emigraci.
Jeden válel v záloze Fiorentiny, druhý dával góly za bundesligové St. Pauli. K téhle kariéře se Luboš Kubík a Ivo Knoflíček probili skrz divoký útěk z komunistického Československa. Za trest dlouho nemohli hrát, povolávák od Jozefa Vengloše a Václava Ježka na mistrovství světa 1990 v Itálii je ale neminul.
Vzpomeňte, jak začal proces vašeho návratu do reprezentace?
Kubík: „Pamatuji si to velmi dobře. Kvalifikace na mistrovství světa, které jsme se s Knoflou nemohli z logických důvodů zúčastnit, se dohrála ještě za komunismu (15. listopadu 1989 v Portugalsku). Do převratu tehdy zbývalo pár hodin. Na šampionát mělo jet dvaadvacet hráčů, jedenáct Čechů a jedenáct Slováků. Takhle jasně to bylo dané, byť jsme to tenkrát nevěděli. Tyto souvislosti jsem se dozvěděl až později.“
Knoflíček: „Taky si to pamatuju dobře. Přesně po roce a půl naší emigrace jsem konečně mohl hrát bundesligu za St. Pauli. Pak přišel ten přátelák v Anglii, měl jsem telefonát ze svazu, jestli bych nejel.“
Kdo volal?
Knoflíček: „Trenér Ježek. Tehdy byl průser, že po postupu se klukům nějak nevedlo, snad se dokonce prohrálo v Brně s Egyptem.“
Fanoušci volali, ať povolají Knoflu s Kubou
Z vašeho návratu ale uvnitř mužstva nadšením nikdo neskákal, že?
Kubík: „Je fakt, že nikdo nebyl moc rád, že se budeme vracet. Hlavně několik určitých hráčů. Přitom celý náš návrat se udál proto, že mužstvo v přípravě na turnaj prohrálo několik zápasů a veřejnost se začala ptát, kde je Kubík s Knoflíčkem. Měli nás rádi. Ale abych byl fér, tak se po nás ptali i někteří kluci z týmu. Dost z nich však bylo proti. Ve finále se rozhodlo, že dostaneme šanci.“
Knoflíček: „Tam byly přece i nějaké transparenty od lidí, ne? Jakože fanoušci volali, ať povolají Knoflu s Kubou. Tohle jsme se ale jen doslýchali.“
Co ten přátelák ve Wembley? Prohráli jste 2:4.
Knoflíček: „To bylo jako jet na smrt. Anglie měla mančaft jako blázen a já hlavně rok a půl nehrál fotbal, mistráky po naší emigraci jsme vůbec nesměli hrát, těžký... Ale nebál jsem se toho, vím, jak jsem nastoupil poprvé po zákazu v bundeslize. Bylo to proti Mönchengladbachu, proti Frantovi Strakovi, a dokonce jsem dal gól, vyhráli jsme 2:1. To bylo v prosinci a v únoru už mi volali ze svazu...“
Kubík: „V Anglii se hrálo v dubnu, dva měsíce před turnajem, ale mnohem víc si pamatuji události před samotným zápasem. Knofla hrál v sobotu bundesligu za St. Pauli, večer se poprvé od emigrace v Praze připojil k týmu. Já trčel v Itálii, jelikož jsme s Fiorentinou hráli až v neděli na Interu Milán. Vážně si to pamatuji jako dneska. S Knoflou jsme si samozřejmě volali…“
Knoflíček: „Jo, jestli do toho půjdeme, probírali jsme to. A věděli jsme podle ohlasů v novinách, že ostatní kluci nás moc nechtějí. Někdo to taky musel za nás schytat, že jo, musel zůstat doma. Ale my jsme si říkali, že bychom byli srabi, kdybychom tam nejeli. Utíkali jsme přece pryč, abychom hráli velký fotbal, a kvůli politice se podělat před takovým turnajem...“
Hned jste pochopili, že nálada není vůči vám úplně top.
Kubík: „Knofla byl strašně nasranej. Že se s ním nikdo nebaví. Že cítí, jak ho v mužstvu nikdo nechce.
