Letos to bude třicet let od chvíle, kdy se ujal vlády ve Spartě. V šestadvaceti se stal klubovým předsedou, na konci roku 1993 už majitelem. Petr Mach (55) zosobňuje ve všech ohledech bouřlivá fotbalová 90. léta. Pražský velkoklub nakonec prodal za cca 343 milionů korun, 200 však prý předtím investoval a říká: „Za to všechno, co jsem si pak prožil, mi výdělek nestál.“ Ve velkém rozhovoru pro iSport Premium ale mluví také o současné Spartě. „Schází jí dobrý psycholog,“ míní.
Klub, který vlastnil, má pořád v srdci. I když jeho šéfům dokáže i na Twitteru pěkně zavařit. „Sparťanem jsem pochopitelně zůstal. Budu jím vždycky, to mi nikdo nemůže vzít. I když se Spartě nedaří,“ dodává. „Začal si“ s ní v červnu 1992, odešel o čtyři roky později.
Jak šel čas |
| 1991 Petr Mach, jenž zastupoval Generals Motors Opel, vlastnil čerpací stanice a podnikal v autobusové dopravě, začíná spolupracovat se Spartou, tým vozí luxusním busem. |
| 1992 Po Václavu Maškovi se stává předsedou Sparty. |
| 1993 Mění Spartu na akciovou společnost, získává 91 %. |
| 1994 Začíná rekonstrukci stadionu za 300 milionů korun získaných z úvěru. |
| 1996 Prodává klub VSŽ Košice, které přebírají půlmiliardový dluh. |
| 2001 Nastupuje do vězení kvůli údajnému neproclení BMW. |
| 2003 Po půlce pětiletého trestu propuštěn na svobodu. |
Být tak mladý a velet Spartě, to chtělo kuráž. Cítil jste v sobě euforii a energii devadesátek?
„Víte, já měl velkou výhodu, že můj dědeček v roce 1933 postavil v Uhříněvsi továrnu na výrobu nábytku. V osmačtyřicátém mu ji pak sebrali. Byl ročník 1900, umřel v třiadevadesáti letech. A já vyrůstal s ním. Všechno mi vyprávěl, připravoval mě na novou dobu, byl si jistý, že stejně musí přijít. Továrnu mu pak vrátili – rozbitou, úplně zničenou, bez strojů, bez ničeho. A on povídal: Petře, teď se předveď. Tak jsem se předvedl. Když si ve třiadevadesátém zlomil nohu v krčku, přišel jsem za ním do nemocnice a tehdy mi řekl: Já už všechno zažil, obrovský úspěchy i pád, teď jsem šťastnej, co jsi z toho udělal, a zítra tady už nebudu. A nebyl... Měl jsem v tu dobu v sobě obrovskou energii a ctižádost. Chtěl jsem něco dokázat.“
Byl jste symbolem dravých, agresivních podnikatelů. Kdy jste se na sebe podíval jinýma očima a uvědomil si, že jste se choval až moc sebevědomě?
„Byl jsem arogantní, samozřejmě... Myslím, že takové věci přicházejí se čtyřicátým rokem. Od té doby jsem změnil spoustu věcí, náhled na život, představu, že je potřeba ještě v něčem soupeřit. Spíš jsem se snažil dotáhnout soudy, které proběhly. Deset let mě ještě stíhali za nějaké podnikatelské aktivity, osvobodili mě, jenže v podstatě mi to všechno zničilo život. Ještě se ale necítím do starého železa. Proto se budu snažit ještě něco předvést – ovšem mimo území České republiky. Nevěřím tu ani justici, ani politikům. Myslím, že si bude muset ještě projít několika katarzemi, než se společnost ustálí a bude mít nějaké morální kvality.“
I vy jste ale měl ostré lokty, když jste Spartu získal.
„Sparta potřebovala pomoc, letos je to třicet let, kdy jsem vstoupil do občanského sdružení. První, co jsem udělal, byl audit. Odhalil určité věci, zejména ohledně transferů hráčů do zahraničí, ztracené peníze. Dodnes ho mám schovaný, říkal jsem si, že se může jednou hodit, až se bude historie upravovat. Nebylo jiné cesty. Založil jsem akciovou společnost, vložil jsem do ní základní kapitál pět milionů korun a ty jsem musel splatit. Nabídl jsem sparťanům to, co nabídl, oni to přijali, vstoupili do akciové společnosti a od té doby se píše novodobá historie Sparty.“
Přitom se váš krok má za vyčuranost, valnou hromadu jste v roce 1993 svolal na 27. prosince. Musel jste to tak zařídit?
(usmívá se) „Ne zařídit... Pro Spartu to bylo určitě nutné. Tehdejší občanské sdružení bylo ve velkých finančních potížích. Sparta měla slabé sponzory, nemohla podnikat. Byla to v podstatě nezisková, příjmová organizace. Nebyla jiná cesta než založit obchodní společnost, do které by sparťané vstoupili. Co tím ztratili? Nic. Jen získali. Přivedli jsme sponzory, za devět měsíců postavili nový stadion. Dneska někdo namítá, že byl načerno...“
Nezapadá to přesně do 90. let, kdy si mnozí – včetně vás – mysleli, že je možné všechno?
„To víte, že jsem bojoval ze všech sil, abych Spartu získal, když jsem do ní dával peníze. Opravdu to potřebovala. Jaká byla alternativa? Boris Korbel šel do Slavie, další nebyla.“
Vaše vztahy s Korbelem, který chtěl Spartu před vámi, byly všelijaké. Jak byste je popsal?
„Sešli jsme se ve Vile Voyta na Praze 4, kde často bydlel, když sem létal. Pozval mě na večeři a tam jsme si všechno vyříkali. Do té doby jsme se neznali. Musím říct, ten souboj ve smyslu on Spartu nezískal, já ano, nebyl náš, ale novinářů a jiných lidí.“
V každém případě jednadevadesát procent akcií Sparty jste získal vy, ostatní měli jen ty bez hlasovacího práva.
„Všichni členové klubu Sparta Praha dostali prioritní akcie. Někteří z nich během třech měsíců přišli, jestli bychom je nevykoupili. I když byli fanoušci, neměli asi povědomí o tom, že kdyby si je nechali do dnešní doby, měly by hodnotu. Ale to jsem tehdy vysvětloval, valná hromada je celá na videozáznamu. Nebyly to symbolické akcie, jejich hodnota by rostla, stejně jako celého klubu.“
Jenže ten nakonec skončil s půlmiliardovým dluhem a vy jste ho musel prodat Východoslovenským železárnám Košice.
„I známí ekonomové, kteří o tom mluvili v médiích, vám řeknou: projektem Sparta, prodejem jejích akcií, jsem u nás udělal první byznys za miliardu. Převzal jsem ji, vybudoval akciovou společnost, postavil stadion, získal sponzory, hráče, tituly, evropské poháry. Její hodnota vyrostla z nuly na miliardu. Tu jsem ale samozřejmě nevyinkasoval, byly tam dluhy za rekonstrukci stadionu.“
Jak to u vás vyšlo v poměru investice a zisk?
„Vyinkasoval jsem 13 milionů dolarů v tehdejším kurzu. Ale ne celých. Východoslovenské železárny si ponechaly pozastávku 350 tisíc dolarů, které už mi nikdy nezaplatily. Protože už potom ani neproběhl žádný audit,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
