Gabrielova cesta ze dna: Že jsem zlomil Labantovi nohu, slýchám dodnes
Můžete mít kariéru jako nejlepší francouzské víno, ale výjimečný přešlap vám stejně lidé předhazují roky. Někdejší fotbalista Petr Gabriel by mohl vyprávět. Dotáhl to do bundesligy, se Spartou slavil čtyři tituly. Přesto si mnozí ve spojení s jeho jménem vybaví hlavně chlápka, který zlomil nohu spoluhráči Labantovi v derby, a nemotoru, který při EURO 2000 namazal na gól Thierrymu Henrymu. Sám si ale prošel vážným zraněním a vrací se i k tlaku, který by možná jiné sportovce pohřbil.
Někdy mezi sedmnáctým a osmnáctým rokem života jsem byl na pohovoru u Zdeňka Nehody na Spartě. Bylo mi sděleno, že ač jsem byl úspěšný dorostenec, Sparta se mnou do budoucna nepočítá. Hledal jsem co nejrychleji možnost někam utéct. Jako dobrá varianta se jevila osmnáctiměsíční základní vojenská služba v Hodoníně. Tam se konal takzvaný fotbalový výběr pro různé kluby, prostě takový draft. Vybrala si mě Sušice, kde jsem jako voják hrál rok třetí ligu. Jenže tam skončila pohraniční policie, a tím pádem zanikl i klub. Všichni jsme se museli někam přemístit. A tehdy si mě vytáhl Cheb o patro výš do druhé ligy.
Lidé mě vnímají jako sparťana, ale když se moje kariéra lámala, jestli tedy budu profesionálem, přiletěla na stůl nabídka jít do Slavie. Jenže k přestupu nikdy nedošlo. Je to situace, kterou neumím dokonale vysvětlit. Vím jen to, že jsem v roce 1992 skutečně podepsal smlouvu se Slavií, kterou mám ještě teď doma v šanonu.
Jednalo se o anabázi, kdy Boris Korbel chtěl finančně podpořit Spartu, což se mu nepovedlo. Vydal se tak směrem do Edenu a utrhnul s sebou tenkrát trenéra Václava Ježka a mého bývalého spoluhráče z dorostu Patrika Bergera. Dle toho, jak jsem se ukazoval v dospělých týmech, tak Slavia usoudila, že bych se jí mohl hodit, a oslovila mě. Vyfasoval jsem všechny věci, měl jsem doma komínek z klubového oblečení. Pořád ale nedocházelo k registraci té smlouvy, která už byla podepsaná. Nemohl jsem dál čekat. Díky panu Šeterlemu, který byl tou dobou sportovní ředitel Chebu, z transferu do Edenu sešlo. Právě v Chebu jsem pak podepsal druhou smlouvu. Okamžitě mě zaregistrovali a stal jsem se jejich hráčem.
Dodnes nevím, proč se Slavia rozhodla, jak se rozhodla. Nemám totiž žádnou zpětnou vazbu a já nemohl a nechtěl čekat, tak jsem podepsal Chebu. Zůstal jsem tam ve druhé lize už jako civil a nelitoval jsem. Musím říct, že potom, co se přesun do Edenu nedopekl, jsem to vypustil z hlavy. V Chebu mě fotbal bavil. Neuvažoval jsem nad tím, že se stalo něco špatného. Slavia prostě nechtěla, to se stává.
Kruh na Spartě se uzavřel
Když mě Sparta nechtěla jako teenagera, šel jsem jinou cestou. Po roce v Chebu se moje kroky ubíraly zpátky do Prahy. Na Žižkově jsem strávil tři roky a pak laso ze Sparty stejně přiletělo, takže návrat v 23 letech.
První dva roky pro mě byly složité. Na mém místě hrával Tomáš Řepka a byla to naprostá špička na stoperském postu v té době. Dost často jsem proto alternoval třeba na levém beku či halfbeku. Vymetal jsem místa, která nebyla na hřišti moje prioritní. Ze začátku to tak bylo střídavě oblačné. Po odchodu Tomáše jsem se ale v základu usadil a poslední dva roky se má pozice ve Spartě jednoznačně zlepšila. Odehrál jsem toho spoustu v lize i evropských pohárech.
Pamatuju si třeba na zápas proti Barceloně v Lize mistrů. Prohrálo se 0:5 a za půlku jsme se dostali vlastně jen v situaci, kdy si Vráťa Lokvenc stavěl míč do středového kruhu po inkasovaném gólu, aby rozehrál.
Do nějaké 42. minuty to bylo 0:0, i když Barca nastoupila v plné sestavě. Jenže pak došlo na červenou kartu Martina Haška a ještě předtím si utrhnul achilovku Vlasta Svoboda. Muselo se to přeskupit a já se ze středu obrany posunul na Luíse Figa, takže jsem bránil jednoho z nejlepších hráčů na světě. Opravdu jsem si ten zápas užil, i když se pojí s tragédií. Prohra 0:5, červená a hlavně to zmíněné vážné zranění Vlasty Svobody. Další věci z toho zápasu jsem snad už raději vytěsnil.
Osudová srážka
Pak v listopadu 1999 se stala událost, která mou kariéru pokřivila. Ze vzájemného střetu se mnou vyvázl spoluhráč Vladimír Labant se zlomenou nohou. Navíc se to stalo v derby, takže o to víc byl zápas sledovaný. Byla to velmi nepříjemná situace. Hlavně od médií jsem dostával první dny obrovskou čočku. Přitom se pro mě jinak jednalo o pozitivní období, protože jsem dostal po čtyřech letech znovu pozvánku do národního týmu. Hned po derby odcestoval nároďák do Holandska, kde Česko mělo odehrát přátelské utkání s domácím výběrem.
