Za Poborským jsem se propašoval na English breakfast, vzpomíná Kytka na EURO 96
Czech Voice of London. Český hlas z Londýna. Tenhle zažitý přídomek si vysloužil někdejší zpravodaj ČT v Londýně Ivan Kytka – ostatně, promítl se i do jeho e-mailové adresy. Byl to právě on, kdo měl výsadu dívat se na působení českého týmu na EURO 1996, od něhož uplyne 30 let, trochu jinýma očima. A taky využít znalosti prostředí, takže se třeba jednou ráno ocitl na snídani hned vedle Karla Poborského. „Rozevřel jsem dvoje troje anglické noviny a četl mu obdivné referáty. Mezi smaženými vejci a anglickými párky mi naslouchal velice pozorně,“ vybavuje si zkušený žurnalista. Připomeňte si největší úspěch samostatné reprezentace v rozhovoru s ním, ale i v dokumentu Stříbrná cesta, který je ke zhlédnutí na iSport.cz a CANAL+, a volně prodejném speciálu GEN Wembley.
Co ve vás nejvíc rezonuje, když se řekne EURO 1996?
„Je to vzpomínka na jeden z vrcholů mé novinářské kariéry, a to nejen ve Velké Británii. Kdysi jsem totiž začínal jako sportovní redaktor regionálních novin Stráž míru v Karlovarském kraji. Fotbal jsem miloval, miluji a doufám, že milovat nepřestanu. V roce 1996 to byla jediná šance přiblížit se dokonce národnímu týmu takříkajíc na dotek mikrofonu nebo kamery. Na EURO jsem začínal v roli, které se v Británii říká asistent produkce – pouze jako výpomoc silnějšímu a kompetentnějšímu televiznímu štábu, který se skládal z moderátorů a kameramana. Počítal jsem s tím, že česká reprezentace vypadne hned po skupině smrti, ve které byla společně s Německem, Ruskem a Itálií. Mimořádně silní soupeři, nikdo nepředpokládal, že postoupíme.“
Jak jste se na tak významný turnaj připravoval?
„Jako televizní reportér jsem byl točit v Liverpoolu několik týdnů před tím, než šampionát začal. Seznámil jsem se tam také s naší dobrou vílou Lady Milenou Grenfell-Bainesovou, u které jsme potom v Prestonu trávili čas během šampionátu. Ukázalo se to jako obrovská výhoda, protože jsme to k reprezentaci měli pár minut jízdy autem, hotel Marriott byl skoro v docházkové vzdálenosti. Mohli jsme točit kdykoliv a kdekoliv. Já už tenkrát natáčel i v Marriottu, kde měl národní tým pobývat během základní skupiny, takže jsem to prostředí dobře znal. Znal jsem se i s vedením hotelu, což pak také bylo velké plus.“
V čem spočívala největší výhoda? V tom, že vás pouštěli bezproblémově do hotelových prostor a ve spletitých chodbách jste se dobře orientoval?
„Byla to kombinace různých faktorů. Vzhledem k rozpočtu, který měl tehdy fotbalový svaz, potažmo reprezentace, nebyl hotel exkluzivně určen pouze pro ni, ale bydleli tam v menším, omezeném počtu i normální hosté. Když s postupem na turnaji stoupal zájem a vedení výpravy přijalo určité restrikce vůči novinářům, aby měli hráči čas na odpočinek a mohli se v klidu nasnídat, i díky jazykovému vybavení jsem se snadno vmísil mezi hosty a měl tam celkem volný pohyb. Ne že bych se toho snažil zneužít, ale vysílací práva na českou ligu měla komerční TV Nova a k nám svazová mediální větev přistupovala trochu s rezervou – ve smyslu, že Česká televize nepřispívá do jejich rozpočtu, tak proč by měla mít v červnu v Prestonu nějaká exkluzivní práva na rozhovory s hráči nebo zvláštní přístup. Ale jak se týmu dařilo, postupně se hrany velice rychle obrousily. Nakonec z toho byla vzájemná pomoc a komunikace, která se pak – doufám – promítla do výsledku na televizních obrazovkách.“
Nebylo pro vás s nadsázkou trochu dobrodružství, dostat se k hráčům a do míst, kam jste potřeboval?
„Úplně na začátku jsme byli odkázáni na to, že budeme mít přístup jen k náhradníkům. Řeklo se, že k hlavním fotbalovým hvězdám, jako byl už tehdy Karel Poborský, Pavel Nedvěd nebo brankář Petr Kouba, se nedostaneme. Ale když točíte výpravu přímo na trénincích a dostanete se do zákulisí, postupně najdete společnou řeč. Pro mě bylo spíš komplikací to, že kromě role asistenta produkce televizního štábu jsem musel plnit běžné zpravodajské povinnosti v Londýně. Vím, že tenkrát paralelně probíhal docela důležitý soud s jedním pašerákem drog z České republiky. Z Prestonu jsem občas odjížděl do Londýna, abych o soudu reportoval, což byla hlavní náplň mé práce. Pak jsem se přes noc vracel, což znamená zhruba 320 kilometrů. Docela náročná cesta, ale musel jsem být ráno buď na tiskové konferenci, nebo na tréninku.“
Nakolik jste české fotbalisty znal? Například Karla Poborského jste v té době neviděl v Anglii poprvé, viďte?
„V Londýně jsem začínal jako zpravodaj tehdejší Československé tiskové kanceláře a po rozdělení země jako zpravodaj České tiskové kanceláře. Součástí mého zpravodajského portfolia byl i sport a pamatuji si, že v evropských pohárech v sezoně 1994/95 hrála na Chelsea Viktoria Žižkov a v jejím dresu tehdy mladičký, ale velice rychlý a důrazný Karel Poborský. Už tenkrát na sebe poutal pozornost rychlostí, technickou dovedností a hráčskou chytrostí. Byl nepřehlédnutelný. Z tohoto pohledu jsem se vracel ke známým tvářím. Ale pokud hovoříme o Karlu Poborském, měl jsem velkou potíž s ním navázat bližší kontakt během šampionátu. Vybavuji si, že v Praze i politické nebo zpravodajské pořady – jako byla třeba ,21ʻ– velice stály o to, dostat ho do studia.“
Předpokládám, že zvláště po památném čtvrtfinále proti Portugalsku a jeho nádherném lobu…
„Ano. Ale Karel zaboha do studia nechtěl. Přičítal jsem to i skutečnosti, že sám nejsem ze sportovního, fotbalového prostředí, takže mě nezná – na rozdíl od kolegů, kteří přijeli z Prahy. A také tomu, že byl tehdy velmi, velmi mediálně stydlivý. Vím, že dneska je z něho respektovaný a uznávaný komentátor českého, anglického a evropského fotbalu. Pokud se dostanu k přenosům, rád ho poslouchám. V létě 1996 to ale bylo jiné. Možná hrálo roli také to, že hráči měli daný docela jasný režim a pořad ⸴21ʻ byl vysílán od půl desáté večer. Možná měl trenér Uhrin nebo jeho realizační tým za to, že je to příliš pozdě – Karel by se mnou musel jet do studia v Manchesteru, tam deset patnáct minut strávit rozhovorem, a ještě se vracet pozdě do hotelu. Tenhle úkol se mi splnit nepodařilo, nicméně jsem se ke Karlovi poté dostal v hotelu – jednou jsme spolu seděli u snídaně.“
Jak se to přihodilo? A o čem jste hovořili?
„Propašoval jsem se na hráčskou snídani, což vycházelo z toho, že jsem mohl být v hotelu poměrně brzy a personál mě znal. Nevím, jestli mě v tu chvíli brali za součást výpravy, ale prošlo mi to. Sedl jsem si vedle Karla Poborského, měl jsem pod paží noviny, které jsem hned ráno pročítal. Tak jsem dvoje troje rozevřel a četl mu obdivné referáty na jeho adresu i úvahy o tom, kam by mohl přestoupit a kdo všechno o něho má zájem. Karel mi mezi smaženými vejci a anglickými párky naslouchal velice pozorně a myslím, že ho to také potěšilo. Mohlo to trvat pět deset minut, přiznám se, že nejsem typ novináře, který se příliš vnucuje a snaží se za každou cenu dostat k nějaké senzaci. Vlastně jsem to bral jako malou službu Karlu Poborskému, coby ranní překladatel novin. Pak jsem ho nechal v klidu dojíst a tiše se vytratil. Nevím, jestli si na to pamatuje, protože šlo o jednu z mnoha epizod, které šampionát provázely. Jeho kariéra byla mnohem delší a mnohem, mnohem zajímavější než jeden ,English breakfast‘ v Prestonu. (usmívá se)
Obrátil se na vás někdy později, abyste mu přeložil, co se o něm píše?
„Vrcholoví sportovci a fotbalisté se musejí soustředit především na zápasy a trénink a mají svůj režim, neřekl bych tedy, že mě pak Karel Poborský vyhledával a očekával ode mě další zprávy. Byl tam už tehdy významný agent Pavel Paska, který mluvil s hráči o tom, jaké jsou možnosti, kam by se mohli dostat. Ale s Karlem jsem pak měl ještě jednu zajímavou zkušenost, za kterou jsem mu byl vděčný.“
Povídejte!
„Když přestoupil do Manchesteru United, v Praze měli zájem natočit mini reportáž, jak takový přestup vypadá, co pro něho nebo rodinu znamená. Byli jsme za ním v Manchesteru točit na tréninku, kam nás Alex Ferguson velice ochotně pustil bez nějakého podezření, že bychom byli sportovními špiony. Krátce s námi pohovořil, proč Poborského do týmu chtěl, a s Karlem jsme točili, jak si obléká dres. Dal nám trochu nahlédnout do soukromí a byla to pro mě znovu velice zajímavá zkušenost. Jsem mu za to opravdu vděčný, dodnes na to velice rád vzpomínám a snad i fotbaloví fanoušci, kteří mohli vidět reportáž v České televizi.“
Hovořil jste o tom, že jste hotel Marriott znal, i tak se z dnešního pohledu zdá neuvěřitelné, že vás nikdo nevyháněl…
„Je možné, že si toho z vedení výpravy ani nikdo nevšiml. Určitě mě za to nikdo nesankcionoval ani nekáral. Umím si představit, že po třiceti letech jsou opatření kolem bezpečnosti výpravy a pohodlí hráčů daleko přísnější. Dneska by se mi to nepodařilo. I proto jsem vděčný za to, co jsem v roce 1996 v Prestonu s fotbalisty zažil. Měl jsem skutečně výhodu a pochopitelně jako báječná a výtečná spojka fungovala Lady Milena.“
Ano, jedno z „Wintonových dětí“. Do Anglie přijela v srpnu 1939 jako devítiletá posledním vlakem z okupované Prahy a českým fotbalistům pomáhala…
„Když seděla s vedením výpravy a hotelu a domlouvali například podrobnosti na další den nebo prodloužení pobytu, jako dobrý kamarád jsem se k ní přitočil. Byla mou spojkou přemostěním k týmu. Naše přátelství z roku 1996 nám mimochodem vydrželo dodnes. Kdykoli jedu na sever Anglie, snažím se u ní zastavit alespoň na čaj nebo kávu. Když je v Londýně a potřebuje nějakou pomoc s dopravou – je to dáma, které bude letos 97 let – rád jí vyhovím.“
„Ivan Kytka, jinak to nevidim!“
Zažil jste i další speciální chvíle přímo na EURO 96?
„Po jednom z postupových zápasů se kameramanovi Pavlu Křížkovi dokonce podařilo dostat do šatny, což bylo proti regulím UEFA. Dostali jsme za to zdvižený ukazováček, že ještě jednou a Česká televize bude z dalších přenosů vyloučena. Když pak hráči nastupovali do autokaru a shromáždili se tam fanoušci, křičeli: ,Pavel Nedvěd, jinak to nevidim.‘ Ale jakmile mě pak zahlédli s kamerou, začali skandovat: ,Ivan Kytka, jinak to nevidim.‘ Velice mě to potěšilo, protože jsem dostával zpětnou vazbu, že někdo moje reportáže a rozhovory vnímá, a mohl jsem se na pár sekund cítit jako slavný fotbalista. Takže se mi tak trochu splnil můj klukovský sen, který mi byl na trávníku kvůli menšímu talentu a nadání odepřen.“
Pro fanoušky byla cesta do Anglie náročná, jaké další zážitky jste s nimi měl?
„Šampionát v Anglii byl jednou z prvních příležitostí, kdy se česká reprezentace dostala do zahraničí a na výsluní. A poutalo to obrovský zájem fanoušků, přijížděli autokary, cestovali letadly. Zajímalo mě, jak zvládají komunikaci, kde bydlí – natáčeli jsme v jednom kempu nebo chatové osadě kousek za Prestonem, kde vycházeli tak dobře s majitelem tamější hospody, že jim vždycky večer předal klíče, spočítal přesně, kolik tam má soudků, a ráno přišel inkasovat. Vlastně české fanoušky nechal, aby se obsluhovali sami, a dal jim vše volně k dispozici. Přišlo mi to jako jejich hezký, symbolický návrat do Evropy. Měli důvěru, že hospodu nezničí a nevypijí víc, než se dohodli.“
Takže jste zaznamenal jen pozitivní příběhy?
„Ne, měl jsem totiž i zkušenost po semifinále v Manchesteru, kdy jsme vezli kameru do opravy na letiště. Přede mnou zastavil taxík s českými pasažéry a vyrozuměl jsem, že nezaplatili. Vyskočil jsem z auta, zeptal se taxikáře, o co jde. Ti dva už mezitím odešli a já za ně tenkrát zaplatil menší sumu ze své kapsy. Ne vždycky se fotbalový návrat do Evropy českým fanouškům dařil. Ale na stadionu byli úžasní.“
Zaujalo vás na fotbalových reáliích, přístupu hráčů něco, s čím jste se při své obvyklé zpravodajské činnosti nesetkal?
„Jedna událost z televizního, speciálně obrazového hlediska. Po zápase s Itálií jsem v tunelu po zápase dělal rozhovor s Pavlem Nedvědem. A jako korespondent, který se pohybuje ne přímo v kuloárech Buckinghamského paláce, ale vládních budov, mi vlastně přišlo strašně zvláštní, že přišel jen v kopačkách a trenýrkách. V přímém přenosu jsem novinářsky cítil, že od něho potřebuji vysvětlení, proč je na obraze polonahý.“
A co vám na to řekl?
„Začal mi trpělivě vysvětlovat, že si hráči vyměňují dresy, ale v té chvíli žádný italský neměl. Myslím, že v euforii, která po utkání s Itálií vládla, mi ta možná zbytečná zvídavost u televizních diváků snad prošla – a doufám, že i u Pavla Nedvěda. Nedělám si iluze, že by mu to utkvělo v paměti, ale mně určitě ano. Protože jsem opravdu nikdy nezpovídal ministra nebo premiéra, který by byl jenom v trenýrkách.“ (usmívá se)
Pojďme od hráčů k trenérovi: Jakým dojmem na vás působil trenér Dušan Uhrin, který se na první pohled málokdy usmál a vypadal dost uzavřeně?
„Potřebovali jsme vědět, jak dlouho můžeme být na tréninku, co můžeme točit, a co bychom točit neměli. V tom byl velice korektní, velice předvídatelný a co řekl, vždycky splnil. Byl skutečně velice málomluvný, nepamatuji si, že by se někdy usmál na kameru nebo na nás. Ale řekl bych, že asi trávil spoustu času přemýšlením, jak uspět v zápasech. Tým čekali velcí soupeři: Německo, Itálie, Portugalsko, Francie a znovu Německo, byla to opravdu zkouška ohněm. A on cítil velkou odpovědnost za to, aby se mužstvu dařilo. Měl jsem s ním soucit, věděl jsem, proč je tak zasmušilý a málomluvný, protože starostí musel mít nad hlavu. Velice jsem si cenil jeho korektnosti vůči novinářům i sportovního úspěchu. Charakterově byl úplně jiný než potom Karel Brückner, se kterým jsme byli v kontaktu o osm let později na tiskových konferencích při EURO 2004. Novináři na trénincích? To bylo jako nebe a dudy.“
Závan devadesátek z Česka do Prestonu přinesla pípa Radegastu, která byla umístěna přímo v hotelu Marriott. Angličtí žurnalisté pak mohli o hráčích referovat jako o pivařích. Věděl jste, že se to trenérovi zprvu příliš nezamlouvalo?
„Jestli Radegast reprezentaci sponzoroval a výměnou za to dostal místo v barové restauraci, umím si představit, že to pro něj byla dobrá reklama. Mě osobně to ale nepohoršovalo, vím, že hosté nebo realizační tým si tam občas pivo dali, možná sem tam i hráči, ale nevnímal jsem to jako něco rušivého.“
O zpestření se postaral i herec Miroslav Donutil, který se v Marriottu pár dní zdržel…
„Ano, výpravu přijel rozveselit, s ním jsem taky dělal rozhovor. Vím, že se ho tenkrát dotklo, když jsme v rozhovoru zmínili jeho komediální role. Připomněl mi, že je taky velice uznávaný herec ve vážných rolích v Národním divadle, abych vnímal jeho hereckou škálu. Řekl bych, že ve výpravě vládla dobrá nálada a byla to výborná parta, což ukazuje, že se hráči setkávají při různých příležitostech dodnes.“
Fotbalisté Česku udělali obrovskou reklamu
Na co se vás během šampionátu vyptávali zahraniční novináři? Pokud šlo o hru, musel jste před nimi český tým hájit?
„Pamatuji si na živý rozhovor se sportovní stanicí BBC Radio 5 Live, volali mi po postupu přes Francii. Ptali se mě, proč Česká republika hraje defenzivní a na první pohled ne moc líbivý fotbal. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsme mladá země, i když s fotbalovou tradicí, a že hráčské kvality a sestava, kterou měl trenér Uhrin k dispozici, určují taktiku. Že to neděláme jako Češi schválně, že bychom fotbal nějak kazili, ale že defenziva je nutná, pokud chcete na tak velkém šampionátu uspět. Taktiku jsem tedy trochu omlouval – a myslím, že Česká republika to pak napravila ve finále, kdy podala velice ofenzivní a sportovně cenný výkon.“
Jak vůbec Angličané vnímali české tažení turnajem?
„Možná trochu žárlili, že byť hrají líbivější fotbal a mají velké fotbalové hvězdy, finále jim nevyšlo, protože vypadli v semifinále po penaltách s Německem. Velice, velice jsem si přál, aby bylo finále Anglie-Česká republika, přišlo by mi to takové symbolické. Šampionát následoval tři čtyři měsíce po návštěvě královny Alžběty II. v Praze, vztahy byly tehdy hodně živé, veřejnost se o ně zajímala...“
Pomohl úspěch na EURO hodně reklamě čerstvě samostatného státu na ostrovech?
„Určitě. Britové jsou v zeměpisném vnímání tradičně zaměřeni na své ostrovy a kolonie než na to, co se děje ve střední Evropě. Rozdělení Československa přišlo v době, kdy se rozpadla během válečného konfliktu také Jugoslávie, takže to pro ně bylo velice nepřehledné. Synonymy České republiky se pro ně rovnou stala jména jako Nedvěd, Poborský, Šmicer a spousty dalších hráčů, která si osvojili – společně s tím, že existuje Česká republika. Fotbalisté v Anglii pro její propagaci odvedli strašně moc práce a zařadili ji na mapu Evropy. Snad jim to tehdy stát a vláda nějak vynahradili. Směrem k britské veřejnosti to bylo srovnatelné s tím, jak velké a dobré jméno měl a jak byl ve Velké Británii uznáván prezident Havel. Byl symbolem Československa a odporu proti komunistickému režimu i potom poklidného rozdělení Československa a nezávislosti České republiky. Pokud jde o reklamu a publicitu nové, samostatné země ve střední Evropě, řekl bych, že výkon fotbalistů je nezastupitelný a neocenitelný dodnes.“
Václav Havel přiletěl na finále, ale vy jste o něj přišel. Nebylo vám to dodnes líto?
„Trochu mi to líto je. Dostal jsem jasný příkaz, který mi vyhovoval: odjet do Dublinu, kde byl tehdy prezident Havel na státní návštěvě. Převzal jsem etiku novinářů z Británie, že od politiků nemáte brát nic zadarmo, včetně sedadla v letadle, protože v tu chvíli jste na nich závislí, pokud jde o kvalitu reportování. Celkem logicky jsme z Manchesteru do Dublinu letěli nezávisle, dal jsem si podmínku, že se nevrátím speciálem. Chtěl jsem si udržet nezávislost a odstup, jakkoliv jsem měl tehdy prezidenta Havla rád a obdivoval ho. Novinářská profese velela ctít pravidlo, nenechat se korumpovat místem v letadle. Jak se ukázalo, z Dublinu se nedalo dostat, zatímco Havel nasedl do svého speciálu a za čtyřicet minut byl v Londýně.“
Jak jste vnímal finále na dálku?
„Měl jsem pocit, že s výpravou jsem si postupem do finále odbyl to nejlepší a poslední zápas už nevyhraje. I když byl tým mimořádně dobrý a výkon skvělý, česká reprezentace možná tehdy doplatila na nešťastné pravidlo o zlatém gólu. Odjížděl jsem tedy s tím, že jsem viděl jen vítězný tým…“
