Hoďte na něj síť!

Jsou hráči, o kterých víte, že jim rozhodčí pije krev, sotva ho zahlédnou?
Minář: „U některých to tak možná vypadá. Ale podle mě jdou na led určitě s tím, že chtějí hlavně vyhrát a získat nějaké body. Ne s tím, že rozhodčího, bez ohledu na jméno, sestřelí.“

Poznáte, když vás chce vzteklý hráč trefit pukem?
Minář: „To je těžký posoudit. (Šlégr se směje) Přijde mi, že někteří hráči nemají puk pod kontrolou a sami nevědí, kam poletí. Když mě tady v Litvínově v páté minutě napálil Vojta Kubinčák do lokte, nepředpokládám, že jsem měl dostatek času ho naštvat… Možná bych to poznal. Podle mě by to hráč udělal ke konci zápasu za rozhodnutého stavu. Konkrétně u Jirky vždycky přemýšlím, kam puk napálí a snažím se mu uhnout správným směrem. Zatím jsem měl štěstí. (Šlégr se směje) Ale on to pod kontrolou má. Jde o zlomek vteřiny, stojíte u manťáku, vyhodnotíte si, že to bek pošle po prknech, ale z hlavy už to nepřejde do nohou a zůstanete stát. V ten moment už je to vaše chyba. Jindy to ale zase nečekaně napálí do středu přímo do vás…“
Šlégr: „To jsou ty šilháky.“ (smích)

Měl jste někdy opravdový strach z inzultace?
Minář: „Možná při play off v roce 2001, ve čtvrtfinálové sérii Pardubic s Vítkovicemi. Bylo to o zápas dřív, než pardubický bek Píša inzultoval čárového Cambala. Tenkrát jsem uznal v prodloužení vítkovický gól, když právě Píša srazil útočníka Sršně na vlastního brankáře a puk letěl do odkryté branky. Když se na mě Pardubičtí vyrojili, napadlo mě, že u toho nemusí skončit.“

Jak velké téma je nominace rozhodčího pro kabinu?
Šlégr: „Mně je úplně jedno, kdo píská. Hokej hrajeme my, nevím, proč bychom se měli soustředit na rozhodčího.“

To je jasné, ale...
Šlégr: „Určitě se kluci ptají. Je pravda, že někomu v hlavě zůstane: Hm, to zas budu dvakrát vyloučenej! Ale to je právě ten špatnej přístup. S tím na led jít nemůžu, protože mě pak opravdu dvakrát vyloučí... V kabině mluvíme hodně o tom, že to neovlivníme.“

To je ideální stav. Jenže i každý amatérský sportovec vám potvrdí, že ať se v šatně řekne jakékoliv jméno rozhodčího, automaticky se ozve: Jéé, to zas bude!
Šlégr: „To je všude na světě a v každém sportu. Bohužel, rozhodčí je osoba, která vždycky bude vnímaná negativně. Na jeho verdikt nikdy nebudou mít všichni stejný názor.“

Jak se s tím žije, Milane?
Minář: „Úplně normálně. Nikdy jsem si nedělal iluze, že je rozhodčí něco jiného než represivní složka. Je tam v podstatě jen od toho, aby dohlížel na utkání. Nic víc. Snaží se to vést a držet v mantinelech pravidel ledního hokeje. Když někde slyším, že rozhodčí Minář rozhoduje... Ne, hráči rozhodují. Nebo by měli rozhodovat. Snažím se to dělat co nejlíp a ne vždy mám pravdu. Většina rozhodčích v lize výborně bruslí, je na tom dobře fyzicky, výborně zná pravidla. Teď záleží, jaký má cit pro hru a jaký úhel pohledu na ledě. Po každém zápase si přehrávám na dvd spornější situace. Kolikrát jsem na ledě viděl jasný faul, ale u televize jsem zjišťoval, že to až tak jasné nebylo. Koukám z jiného pohledu než kamera.“

Celý rozhovor čtěte v pátečním Sport Magazínu

Hoďte na něj síť!

Má neomezenou pravomoc, ale nežije sladce. Davy lidí ho nesnáší jako daň ze mzdy. Potýká se s vlastní omylností, čelí rozběsněným hráčům a polyká urážky z tribun. Někdy to třaskne a fotbalový rozhodčí prchá jako štvaná zvěř.

Brazilská pojišťovací společnost vypracovala v roce 1975 zprávu o nejrizikovějších povoláních v zemi. Čelo žebříčku obsadili fotbaloví rozhodčí. Po nich následovali taxikáři, policisté, agenti sňatkových kanceláří, boxeři a novináři.

Mezinárodní fotbalová federace doložila smutná čísla. Od roku 1945 zemřelo na hřištích po celém světě více než 200 rozhodčích.

V brazilské vesnici Campelos začalo sousedské derby. Delegovaný arbitr nedorazil, bál se. Zastoupil ho předseda klubu José de Oliveira. V poločase si pod dres schoval tesák: neklidní diváci byli ozbrojeni mačetami a palicemi.

Po dalším faulu v hráčích bouchly saze. Vytočený Oliveira vypěnil a provokatéra trefil míčem. Strhla se mela. Rány rozdávali i diváci. Když se chumel roztrhl, zůstal rozhodčí bezvládně ležet na zemi. Bodná rána byla smrtelná.

Horor s prvky frašky vytrpěl jistý rozhodčí v Portugalsku. Řídil utkání v městečku blízko Porta. Bezgólovou remízu svedli domácí příznivci na něj. Čapli ho a hodili do studny. Před smrtí nešťastníka zachránila policie.

Trauma však neskončilo. Ruka zákona napařila otřesenému rozhodčímu mastnou pokutu za znečištění studny. Jak vyšlo najevo, policejní šéf byl zároveň předsedou místního fotbalového klubu.

Ne ve všech případech jde o život, ale sotva by někdo před třinácti lety záviděl rozhodčímu Nicolasu Guillermovi. Haitský fotbalista Jeremiah Matuka mu totiž utrhl ucho.

Ale to nebylo všechno! Co ještě provedl nebohému sudímu, údajně pod vlivem halucinogenních hub, stejně jako další bizarní příhody spousty fotbalových rozhodčích čtěte v pátečním Sport Magazínu.

Superspratek McEnroe
Pokud by se měl označit sportovec, který se stal prototypem averze vůči rozhodcovské autoritě, jedno jméno je hned na ráně. John McEnroe, legendární americký tenista. „Rozhodčí je na kurtu největší nepřítel,“ vystihl McEnroe vztah tenista – sudí.

V pátečním Sport Magazínu se dozvíte, kdy se mu začalo přezdívat „Superspratek“. Za jakých okolností byl vůbec prvním tenistou, který byl vyloučen z grandslamového klání kvůli urážce sudího.

A rozesměje vás hromada pikantních výroků, jimiž bavil obecenstvo a současně trápil osoby na umpiru. Jeden za všechny, když prosil rozhodčí na kolenou: „Nemohli byste mít aspoň takový postřeh jako zasraná kytka v květináči?“