Karel Jarolím: Nepřístupný, kousavý. A sám...

KAREL JAROLÍM: HRÁČ

Fotbalista býval Karel Jarolím náramný. Dotáhl to až do reprezentace, slavil titul s Duklou Praha. Léta byl oporou Slavie. Klasický špílmachr, rozdával krátké i dlouhé přihrávky, zahrával přímé i rohové kopy. A když vletěl do velkého vápna s míčem u levé nohy, bylo brankářům ouvej. „Jeho levačka byla obdivuhodná,“ vzpomíná tehdejší spoluhráč Ivo Lubas na dobu, když Jarolím přišel v roce 1977 do Edenu z Pardubic.

Rok nato rukoval a neztratil se ani v silném vojenském kádru Dukly. „Vstřelil rozhodující gól v Ostravě, tím hodně pomohl k titulu,“ vybavuje si Ladislav Vízek. Na vojně však zůstat nechtěl, vrátil se mezi červenobílé. Ti ovšem také neměli mančaft k zahození, bojovali o přední příčky.

A schopného 25letého záložníka neopomněl ani reprezentační trenér Jozef Vengloš. Jarolím se prodral do sestavy na jaře 1982, dal gól Řecku a doufal v nominaci na mistrovství světa ve Španělsku. Jenže se do ní nevešel.

Karel Jarolím během rozhovoru. • Pavel Mazáč (Sport)

„Nepatřil mezi Venglošovy vyvolené,“ připouští internacionál Jan Berger. „I já proklouzl na poslední chvíli. Byla škoda, že nejel. V kádru zůstali zranění hráči, kteří vůbec hrát nemohli. Karel odnesl i fakt, že musel být stejný počet Čechů a Slováků,“ přibližuje tehdejší dobu.

Po výbuchu ve Španělsku se Jarolím vrátil do národního dresu v novém týmu trenéra Havránka. „Havránek na něj trpěl,“ prozrazuje Berger.

V roce 1985 odešel slávistický záložník do druholigového francouzského klubu FC Rouen, poté přestoupil do AS Amiens. Přesto jej v roce 1987 povolal trenér Masopust na kvalifikaci mistrovství Evropy proti Dánsku a Finsku. Ze druhé francouzské ligy, za socialismu! „Byl skutečný profík, z Francie si přinesl návyky především v životosprávě, které jsme neznali,“ zachycuje někdejší obránce Jan Fiala.

Po společenských změnách se Jarolím jako mnoho dalších legionářů vrátil. Znovu do dresu Slavie. „Byl pro nás mladé vzorem,“ přiznává Radek Bejbl. Nejen on s údivem sledoval, jak ostřílený matador zavádí správnou výživu i do českého prostředí.

„Netknul se ničeho, co by mu nevonělo,“ říká Jaroslav Šilhavý, jenž s ním sdílel pokoj. „V Kostarice si čuchnul k rybě a odmítl ji jíst. My ostatní ji normálně zdlábli. Nebo byl k snídani hemenex. Udělal virvál a muselo to pryč.“

Mladší hráči se diktátu staršího kolegy podrobili, jiní si však jeli podle svého. „Jánoš nebo Pěnička si odběhli ke kiosku na párek. Špagety nebo zemlbábu odmítali,“ udává bývalé spoluhráče Šilhavý.



Avšak právě přísná životospráva umožnila Jarolímovi prodloužení kariéry. Hrál ligu až do 39 let! Už nikoli za Slavii, ale za Bohemians. „Karel nikdy nechtěl být za blbce. Proto se tak hlídal, aby nebyl na hřišti trapný,“ odhaluje jeho postoj tehdejší trenér „klokanů“ František Barát.

„Ale asi toho mohl stihnout víc,“ dumá Berger. „Možná mu neprospělo, že hrál za Slavii, která nebyla nijak protežovaná. V jeho období byla navíc silná konkurence výborných záložníků,“ připomíná trochu sám sebe, ale také hvězdy Panenku, Pelce, Kozáka či Štambachera.

Zrádná levačka?

Pokud se básnilo o jeho levé noze, levačka ho prý doprovázela i v jiných věcech. To však obestírá prapodivné mlčení. „Nemůžeme nic tvrdit, když nejsou důkazy,“ shodují se jeho bývalí spoluhráči z vícero klubů. Slova, že Jarolím dokázal být s výsledkem spokojen, ať vyhrál kdokoli, jsou hodně častá. Až zarážlivě. Ale otevřeně nikdo nic neřekne.

Na tuto velice choulostivou věc se novináři ptali Jarolíma po návratu z Francie. Tedy za nové politické situace, kdy byly mnohé hříchy pokřiveného socialistického pseudoamatérismu po přiznání k nekalosti blahosklonně prominuty.

„Nic takového nebylo, to zásadně odmítám,“ stál si pevně na svém. Od té doby se k tomuto tématu zásadně odmítá vyjadřovat. Hráčskou kariéru mu však mohla pošramotit i jeho povaha.

Karel Jarolím přichází na místo činu, ostravské Bazaly • Michal Beránek (Sport)

„Vždycky muselo být po jeho, na hřišti i v kabině,“ vystihuje jeho autoritativní přístup Ivo Knoflíček, jenž ho poznal velice dobře. Jako spoluhráč ve Slavii a reprezentaci. Jako podřízený, když ho Jarolím trénoval v Příbrami. I jako současný kolega ve Slavii, kde trénuje béčko.

Mírný opar se vznáší také nad Jarolímovým odchodem z pražské Dukly, tehdy končil v nižší soutěži ve VTJ Tábor. Mělo to logiku: protože nepodepsal další závazek, po prezenční službě se vracel do Slavie. Na vojnu však šel pouze na rok, přestože bývaly povinné dva. „Měl děti, tak si to nějak vyběhal. Já tak šikovný nebyl,“ směje se Berger.

Mohlo však dojít i k rozkolu s legendárním trenérem Jaroslavem Vejvodou. „To byl skutečný Napoleon, všechno běželo podle něho,“ vzpomíná Vízek. „Podle mého je skoro vyloučené, aby na sebe tyto dvě osobnosti nenarazily. Zvláště když Karel stejně odcházel. Ale důkaz nemám. Já měl dost starostí sám se sebou, než abych hlídal jiné,“ doznává fotbalový romantik.

Po návratu z Francie, kdy Jarolím opět oblékl sešívaný dres, podloudné informace o jeho umění přizpůsobit výsledek svým osobním cílům vymizely. Úplně. Přestože se společnost otevřela a témata, které za vlády komunistů nesměla být ani naznačena, běžně pronikala do tisku.

„Choval se příkladně,“ zdůrazňuje Bejbl. „I ve vztahu k trenérovi.“ Tím byl Vlastimil Petržela, někdejší spoluhráč ze Slavie. „Normálně mu tykal, ale podporoval jeho roli nadřízeného. Nikdy si nedovolil něco, co by jeho autoritu mohlo podrýt.“

K Bejblovi se přidává i Šilhavý. „Za Slavii a vítězství by vypustil duši. Neuměl prohrávat, ten pocit prostě nesnesl. Byl k sobě nesmírně přísný a totéž vyžadoval po mladších, aniž by však nějak narušoval Petrželovu pozici. Měl rád disciplínu,“ popisuje.Dalo se tedy vytušit, že přejde do tábora trenérů.

KAREL JAROLÍM: TRENÉR

Jarolímovy trenérské metody jsou známé. „Bič a bič,“ charakterizuje výstižně Vladimír Leška, dlouholetý generální ředitel Slavie. „Ale musím přiznat, že byly účinné,“ oceňuje jeho přínos při budování mužstva. A samozřejmě úspěchy, jichž dosáhl. Mezi všemi nejvíce dva mistrovské tituly se Slavií v letech 2008 a 2009 a historickou účast klubu v Lize mistrů.

Za trenérským řemeslem šel celkem důsledně. „Mě by nikdy nenapadlo, že usedne na lavičku,“ odmítá zprvu Berger. „Na druhou stranu, když si uvědomím, jaký měl k fotbalu přístup a co byl ochoten mu obětovat, tak to má logiku,“ připouští omyl.

Trenér Jarolím se v nejvyšší soutěži poprvé objevil v ročníku 1997/1998, v němž se Dukla Praha přestěhovala do Příbrami. „Měl velice přitažlivá cvičení, obměňoval to, dokázal vytvořit pohodu,“ chválí si Knoflíček, jak si s bývalým spoluhráčem porozuměl. „Byl přísný, ale kdo si plnil povinnosti, ten se ničeho bát nemusel.“

Asistenta mu v Příbrami dělal Fiala, další osoba, s níž se ve fotbalovém životě potkal víckrát. I v reprezentaci. „Ani já bych si nepomyslel, že se z něj stane trenér,“ vrací se do společného působení v Dukle v 70. letech.

„Byla však úplně jiná doba, i výběr kandidátů na toto povolání měl jiná pravidla. Klidně je nazvu stranická. Do nich mi Karel, ale i spousta jiných dnešních trenérů, nezapadal,“ objasňuje, jak to za minulého režimu chodilo.

Karel Jarolím si na lavičce Slavie neprožíval příjemné chvíle • Michal Beránek (Sport)

U tehdejšího nadřízeného oceňuje, že mohl svěřencům přímo ukázat, co po nich chce. „Nazul si kopačky a cvik jim přesně předvedl. Měl to pořád v noze. Potíž byla v tom, že někteří na něj neměli po technické stránce ani v myšlení. Chtěl po nich víc, než dokázali. Vždycky vyžadoval maximum.“

Jarolímovo trenérské umění se plně rozvinulo až ve Slavii, kam si jej roku 2000 přivedl František Cipro jako asistenta. „Dělal za něj tu nepříjemnou práci, být na hráče přísný,“ odhaluje jejich souznění Lubas. Ani jednomu rozdělení rolí nevadilo, vyhověli si.

Pak A-mužstvo převzal. „Hrozně se mi na Jarolímovi líbilo, že má to pravé slávistické srdíčko,“ vypichuje Leška. „Naše vztahy však byly čistě profesionální, tedy trenéra a člena vedení. Vázal nás společný cíl, aby mužstvo šlapalo a uspělo.“

Když pomineme odskok do Slovácka, je Slavia trenéru Jarolímovi souzena. Vede ji od roku 2005, kotrmelce koncem března jej na chvíli odvrhly, ale e na lavičku zase brzy vrátily.

„Opět je tu dobrá atmosféra a věřím, že s Karlem to znovu pošlape,“ věří Knoflíček, asistent u B-mužstva. „Hráči už nejsou tak v centru pozornosti, všechno se uklidnilo. Karel umí postavit mužstvo, připravit ho po stránce fyzické a psychické,“ uklidňuje po jarním 7. místě rozladěné slávistické fanoušky.

Bič (nejen) na lemply

Ukrýt jeho trenérský přístup pod stručnou charakteristiku, mohla by znít: ostrý na lemply, stejný ovšem i na srdcaře a poctivé hráče. Nedokáže rozlišit, kdy je třeba přitáhnout a kdy trochu popustit. A to je také někdy ve fotbale potřeba. „Ne nezažil jsem, že by někomu něco odpustil,“ potvrzuje Leška mínění, které proniklo do všeobecného povědomí.

Seznam hráčů, které z mužstva odstavil, je hodně dlouhý. V některých případech mu dávají fanoušci zapravdu. Ani on nezvládl rebela Abrahama, trpěli pod ním i další, kteří podle jeho představ nedali fotbalu všechno. Své si ale užili i zapálení bojovníci a nekonfliktní hoši.„Nikdy mu neprominu, jak se rozloučil se Šmícou. Takový srdcař,“ hájí neustále Vízek svého zetě Vladimíra Šmicra.

Nebo případ Erich Brabec: proč musel odejít kapitán dvojnásobných mistrů? Varianty se nabízejí různé, někdy hodně divoké, jindy pravděpodobnější. Od peněz přes chlapskou ješitnost. Avšak pořád jsou to jen spekulace.



„Nehodí se do koncepce, budujeme nový tým,“ obhajoval před rokem své nečekané rozhodnutí trenér Jarolím. Ani hodně nevydařená sezona, kdy se obhájce titulu po 19 letech neprobojoval ani do evropského poháru, vyhlazení této kauzy nepřinesla.

Obětí Jarolímovy neobliby bylo ovšem mnohem víc. „Takový David Kalivoda, ten si s ním užil,“ vytahuje jméno slávistického odchovance dlouholetý kustod Václav Petrák.

Ví toho hodně, hráči se mu chodili s bolístkami svěřovat. „Vyprávět však nebudu, to mi říkali soukromě,“ neporuší zákon zpovědního tajemství ani s odstupem času. Ale i tak hodně naznačuje. Jarolím je uznávaný trenér, do jeho práce však občas proklouznou osobní vztahy.

Karel Jarolím se mohl v Ostravě na své svěřence ukřičet • Michal Beránek (Sport)

Třeba i se synem Lukášem. Setkávají se letos už počtvrté. Nejprve v Příbrami. „Byl na něho přísnější než na jiné,“ říká Fiala. Pak se jejich osudy protnuly ve Slovácku a dvakrát ve Slavii.

„Nikdy nedělá dobrotu, když se sejde táta se synem v roli trenéra a hráče,“ rozebírá bývalý brankář Jan Poštulka. I on zažil stejné úskalí: vedl syna Tomáše, také brankáře, před časem ve Spartě. „Ale o jeho zařazení do základní sestavy naštěstí rozhodoval hlavní trenér, ne já,“ libuje si.

Všechno má však dvě strany mince. „Kdyby nebyl na kluky tak přísný, nikam by to nedotáhli. Oba si dobře uvědomují, že prožívají i díky tomu nádhernou fotbalovou kariéru,“ zastává se tvrdé výchovy Šilhavý, když k Lukášovi přidává i Davida, dlouholetého kapitána německého Hamburku a reprezentanta.

Nejtěžší střet mezi otcem a syny nastal v době rozpadu rodiny, kdy si Jarolím našel novou partnerku a měl s ní později dítě. „Nebylo divu, že kluci stáli za mámou,“ chápe synovský vzdor Petrák. „Museli jsme to řešit. Nešlo, aby tyto soukromé věci ovlivňovaly chod mužstva,“ připomíná Leška důraznou domluvu a výstrahu, že by jeden z nich musel při pokračujících konfliktech odejít.

KAREL JAROLÍM: ČLOVĚK

I fotbalista je jen jenom člověk. I trenér. I Jarolím. A je pochopitelné, že se lidské rysy zarývají i do profese, kterou vykonává. Jaký tedy je? „Velice složitý. Je těžké ho poznat, vžít se do jeho myšlení, pocitů. Já si myslím, že se mi to podařilo. Ale možná se mýlím,“ děsí se kategorického vyjádření Vízek.

Složitá povaha je podle něj příčinou, že nemá kamarády. Tedy ty opravdové, ne jen známé. Vyjma jednoho: Jana Bergra. „Máme k sobě blízko,“ přitakavá parťák z vojny. Jako pravý kamarád se nebrání upřímnému vyznání. „Karel je opravdu vůči okolí hodně nepřístupný. A škodí tím sobě i ostatním, kteří by ho jinak mohli mít mnohem raději.“

Přitom za bohatou hráčskou i trenérskou kariéru se slávistická ikona seznámila s mnoha lidmi. „Když se v jedenadevadesátém vrátil, spali jsme spolu na pokoji. Navštěvovaly se i rodiny, byli jsme společně na dovolené v Jugoslávii,“ vypráví Šilhavý. Vida, další kamarád? „To ne, tak bych to nenazýval. Prožili jsme spolu rok, pak šel každý svou cestou. Dnes si ani pravidelně nevoláme.“

„My jsme v kontaktu pořád. Zajdeme na kafe, vídáme se,“ říká naopak Knoflíček. Teď jsou však i v pracovním vztahu, oba pracují pro Slavii.

Počet opravdových kamarádů, těch, o něž se člověk může v kterékoli situaci opřít, se tak nijak nenavýšil. Alespoň z množiny bývalých kumpánů na hřišti ne.

Ivo Knoflíček • Pavel Mazáč (Sport)

„Já myslím, že ho to i mrzí. Chtěl by mít kamarády, ale nějak ostatní odpuzuje, aby se k němu přiblížili,“ míní Vízek. „Každý si na něho dává pozor. Je to vlastně svým způsobem nešťastný člověk. I proto je pořád na hřišti a dusí své svěřence. V tom vidí svůj současný smysl života.“

Příslušník českého národa je prý snadno odhalen podle smyslu pro humor, který je charakteristickým rysem. Má ho Jarolím? „Má, ale takový černý, až moc pichlavý,“ trefně konstatuje Vízek. „Musíte ho pochopit, stejně jako Karla, ale je to velice těžké. Brrr... až se znovu oklepávám!“

Co se nelíbí jednomu, druhý může vítat. „Mnohokrát jsme spolu seděli a uměl udělat fór. I velice dobrý, chytrý,“ oceňuje Leška.

„Sranda mohla být, ale neměl rád, aby byl jejím předmětem on. To nedopustil,“ přidává Knoflíček.

„Byl to studený čumák. Když přišel do šatny, tak jsme odešli. Dívat se na jeho věčně zachmuřenou tvář nešlo,“ přidává osobní poznatek Petrák, vyhlášený smíšek slávistického zázemí.

Další fáma, která Jarolíma pevně provází, vypovídá, že je chamtivý. Důsledný útočník na klubovou pokladnu, z níž dokáže přesvědčivě vysát i poslední korunu.

„Tak to v žádném případě!“ ohrazuje se důsledně Leška. „Za jedenáct let ve funkci ředitele Slavie jsem poznal mnohem náročnější trenéry, kteří stáli majlant a nic pak za nimi vidět nebylo. Jarolím byl v relaci. Uměl přitlačit, ale když došlo k dohodě, byl loajální. To je vzácná vlastnost,“ chválí spolupráci.

Nic nepište!

Tím však není řečeno, že by nebyl drahý. „Už jako hráč dovedl uzavřít smlouvu, aby byl spokojen. A to platí i o trenérovi,“ opatrně našlapuje Šilhavý. Jako bumerang se pak vracejí různá podezření, jak to bylo s jeho uměním najít vždy ten nejlepší výsledek za doby socialismu. Pod povrch se nedaří proniknout, opět následuje pouze bariéra mlčení.

„Nebudu se o tom bavit, nestojí mi to za to. Nechám si to pro sebe, nic nesmíte napsat,“ znějí výpovědi stereotypně. Zpovídaní se dokonce ohánějí tiskovým zákonem a vymáháním odpovědnosti při poruše slibu, že jejich jména nebudou zveřejněna. „Ale ani zážitky, hned by poznal, o koho jde,“ chrání si pečlivě svou intimitu.

Vladimír Šmicer se loučí s fanoušky v Edenu • Michal Beránek (Sport)

Jisté ovšem je, že složitá povaha Jarolímovi komplikovala i trenérskou práci. „Tenkrát v Příbrami jsme to spolu zkusili, ale po této zkušenosti bych se moc rozmýšlel to někdy zopakovat,“ doznává Fiala, jenž má naopak pověst hodného a přizpůsobivého člověka. Až skoro škodlivě. „Vyslechl můj názor, ale pak muselo být jen po jeho. Takový vztah v realizačním týmu neuznávám.“

Jiní mají zkušenost ještě otřesnější. „Kustoda jsem ve Slavii dělal 22 let. On se přičinil, že mě po této dlouhé době vyhodili,“ povzdechne si Petrák, jenž nyní připravuje výstroj hráčům Dukly Praha.

„Nejvíc mě mrzí, že bez jakéhokoli slůvka vysvětlení. Mohl přijít a říct mi na rovinu, co se mu nelíbí, proč mám odejít. Jako chlap. Ale to on neumí,“ neváží si bývalého šéfa. Inu, takový už Karel Jarolím je. Složitý.