Český tým budoucnosti? Vietnamec, Chorvat, Rus...

V tréninkovém centru Sparty na pražském Strahově se k hřišti loudají tři dorostenci v kopačkách. Až na jednu výjimku by na tom nebylo nic zvláštního. Neobvyklý osud na každého z nich prozradí až jejich exotická jména. Quan Mac Hong, Kiril Golovko a Panajotis Kucalas.

První se narodil ve Vietnamu šedesát kilometrů od Hanoje, druhý žil až do svých sedmi let v Rusku a třetí sice přišel na svět v Česku, ale v žilách mu
koluje i řecká krev.

Jedno však mají společné všichni tři – mluví perfektně česky, cítí se být Čechy a sní o tom, že jednou obléknou dres se lvíčkem na prsou.

„Mám v tom jasno. I táta chce, abych byl Čechem. Tady to má větší budoucnost,“ vysvětluje osmnáctiletý Rus Kiril Golovko.

Podobných příběhů mladých fotbalistů, kteří vyrůstají v Česku a považují
ho za svůj domov, ačkoliv se tady nenarodili nebo mají alespoň jednoho rodiče cizince, rychle přibývá.

„Přitom před sedmi lety abyste takové hráče u nás hledal lupou,“ podotýká šéf sparťanského skautingu Josef Pešice.

Objeví se někdy tito borci v české reprezentaci? • Michal Beránek (Sport)

Český fotbal tak zřejmě se zpožděním stojí na prahu revoluce,
kterou si už před lety prošli Němci i další národy. „Jsme v tomto
ohledu hodně konzervativní národ, přitom v Evropě je to naprosto
normální,“ připomíná František Cipro, který pro Slavii hledá mladé
talenty.

V Česku žije už téměř půl milionu cizinců a každým rokem jich přibývá.
A zatímco v Německu se prosadili potomci tureckých a polských přistěhovalců jako Mesut Özil nebo Lukas Podolski, český dres by klidně už za pár let mohl obléknout rodilý Vietnamec nebo Rus.

Jen si to představte. V brance Filip Nguyen, před ním stoperská dvojice Stefan Simič a Panajotis Kucalas, v záloze Kiril Golovko, v útoku třeba Leo Cavaliere a k tomu kapitán Quan Mac Hong.

Pokud někdy pochybujete, jestli si čeští hráči dost váží reprezentačního
dresu, tihle všichni by se kvůli němu přetrhli. „Dřív nebo později k tomu skutečně dojde. Pořád u nás vyrůstá dost talentů, ale už to přece jenom není ono,“ připomíná Cipro.

Proč ne? Vždyť už před třemi lety nastoupil za juniorský národnítým Theo Gebre Selassie, první hráč tmavé pleti v historii. „Musíme se probudit. Pokud chce být český tým konkurenceschopný, je to jediná cesta,“ tvrdí šéftrenér slávistické mládeže Miroslav Jíra.

Sám si ostatně jeden takový talent piplá. Jmenuje se Stefan Simič a ve své věkové kategorii patří mezi nejlepší obránce, kteří běhají po tuzemských
trávnících. Má to jeden háček. Simič nosí v kapse chorvatský pas.

„Ale doma jsem tady. Mám tady rodinu, kamarády, školu,“ vykládá bezchybnou češtinou šikovný stoper. Jeho rodiče utekli do Česka před válkou v Jugoslávii a syn Stefan se jim před patnácti lety narodil už v Praze.

Dodnes však v sobě nezapře horkou balkánskou krev. „Asi jsem trochu temperamentnější, občas vybuchnu,“ culí se Simič. Když ale přijde řeč na českou reprezentaci, zvážní. Už před třemi lety totiž v jeho uvažování dostala přednost. „Víc se tady dbá na výchovu mladých fotbalistů,“ říká Simič.

Jenže jak na Chorvata v českém dresu zareagují fanoušci? Jen si vzpomeňte, jaké vášně vyvolaly pouhé úvahy o naturalizaci sparťanského útočníka Bony Wilfrieda.

Příběh Simiče a spol. se však od toho Wilfriedova zásadně liší. Všichni prožili v Česku podstatnou část dětství, naučili se jazyk a prošli českou školou.

„Výhodou je, že je nemusíme přemlouvat. Naopak. Oni už jsou dávno rozhodnutí,“ připomíná Jíra.

Jednoduché rozhodování to však není. „Je to složité, hodně se o tom
s těmi kluky bavíme. Ale měli dost času na to, aby si udělali vlastní názor,“
zdůrazňuje trenér Petr Janoušek, který ve Spartě vede A dorost, do jehož kádru patří i Quan Mac Hong.

Ten si bez nadsázky prožil něco podobného jako Mesut Özil se svými
tureckými krajany. I na Mac Honga ve Vietnamu silně naléhali. Pracovitý záložník měl obléknout dres vietnamské „devatenáctky“, stačilo jen kývnout. Přemlouval ho dokonce i dědeček.

Marně. „Rozhodl jsem se, že bych chtěl hrát za český tým, a proto jsem to odmítl. Kdyby to nevyšlo, snad se ve Vietnamu ještě chytnu,“ přemýšlí sparťanský kapitán.

Simičovi zase v Chorvatsku nabízeli bydlení pro celou rodinu. „Lákali
mě, že bychom se mohli vrátit, ale já nechtěl. Přitom když jsem byl menší, chtěl jsem hrát spíš za Chorvatsko. Líbilo se mi, jací jsou tam fanoušci fanatici. Bilo se to ve mně, ale teď už ne. Česko je lepší,“ dodává.

Zdá se vám to celé hodně nadnesené? Ale kdepak. Tihle kluci skutečně jednou obléknout český dres můžou. Vždyť o „Vietnamci ze Sparty“ mluví s uznáním i lidé z konkurenční Slavie, o Simiče zase hodně stojí reprezentační trenér české „šestnáctky“ Josef Csaplár.

„Všiml jsem si ho někdy v červnu. Je to zajímavý hráč, ale pak mi řekli,
že toho povolat nemůžu. Nemá české občanství,“ vzpomíná Csaplár.

Kucalas, který po matce získal české občanství automaticky, měl štěstí. Potomci dvou cizinců jako Simič však v Česku brzy narazí na bariéru byrokracie. Podle zákona mají nárok na občanství po pěti letech pobytu, málokdo se však dočká hned a napoprvé.



Ve složitém procesu rozhodují maličkosti, udělení občanství může například zhatit i taková „drobnost“ jako dávná pokuta otce za rychlou jízdu autem. „Měli bychom takovým hráčům pomoct a prolomit ledy. Mohli by do českého
fotbalu vnést i to, co nám třeba trochu chybí,“ přimlouvá se za rychlejší udělení občanství Jíra.

Jenže například Mac Hong uspěl teprve před měsícem. „A trvalo to spoustu let. Psali jsme na ambasádu, obraceli se na spoustu lidí,“ popisuje peripetie Janoušek.

Golovko nebo Simič zatím musí čekat. I když ve druhém případě je už údajně všechno na dobré cestě. „Do týdne by nám měli dát vědět. Jsem plný očekávání,“ jiskří Simičovi v očích.

Jíra i další trenéři právě jemu předvídají slibnou budoucnost. Sám patnáctiletý talent s chladnou tváří tvrdí: „Chtěl bych být nejlepší fotbalista na světě, ale k tomu vede ještě hodně dlouhá cesta.“

Bude po ní kráčet i v českém dresu?