Exkluzivní reportáž z Jaroslavle: Vy jste Čech? Teď jste náš bratr!
Petr Rachůnek, příbuzný tragicky zesnulého hokejisty Karla Rachůnka, přijal nabídku Blesku informovat čtenáře našeho deníku o své cestě do Jaroslavle. Byl pracovně v Moskvě, a když přišel na pietní místo u českého velvyslanectví a viděl fotografi e hokejistů, obrovské množství květin, svíčky a vlajky, rychle se rozhodl. Pojede do Jaroslavle a přiblíží čtenářům Blesku situaci a náladu lidí na místě katastrofy. Hodinu po hodině...
Sobota 10. 9. 0:10
Raději vlakem než letadlem…
Přestože používám letadlo zcela běžně, tentokrát dám přednost železnici. Z cesty letadlem bych byl teď v Rusku asi poněkud nervózní a kdoví, jestli by zrovna na této lince nelétal Jak-42... Vlak jede z Jaroslavlského nádraží. Jízdenku si mohu koupit až po předložení pasu. Trasa Moskva – Vladivostok jede po slavné Bajkalskoamurské magistrále.
Sobota 0:35
Jede s námi Čech!
U vlaku zkontroluje administrátorka lístek, a přestože nejedu nikam do zahraničí, opět požaduje pas. S takovou bude brzy pěkně ošoupaný. Vyhledám místo 32. Kupé se 4 lůžky, vlak jede do cílového Vladivostoku 7 dní. Mě čekají naštěstí jen čtyři hodiny cesty. Spolucestující manželé a padesátník jedou stejně jako já do Jaroslavle. Že jsem Čech, poznají rychle podle mého přízvuku. Na seznámení otvírám becherovku, na stolku je za chvilku meloun, oplatky, ruský sok a další pochutiny. Vagonem se rychle rozšíří zpráva, že tu jede Čech. Za chvíli přicházejí, další a další cestující, všichni mi chtějí potřást rukou, seznámit se, dát si se mnou panáka, sto gramů, jak se tady říká. Musel jsem odmítnout hodně přípitků… Přátelství, srdečnost, stále zní dokola: „Čechy máme rádi!“
Sobota 4:45 – 5:50
Jaroslavl, vystupuji
Moji noví kamarádi Viktor a Serjoža shánějí rychle taxi a hotel. Když zařizují vše místní, budu mít asi jinou cenu, probleskne mi jen tak bezděčně česky hlavou. „Jsi náš host,“ říkají, když chci platit taxi. A jsem v hotelu, sprcha, oblek, zase taxi. Program mi zařídili mí noví kamarádi. Odjezd na mši. V 5:50 stojím před velkolepým Uspenským chrámem. Všude hlídkují přísně se tvářící policisté, ale žádný problém. „Vy jste Čech! Pojďte…“ slyším kolem sebe a dostávám se přes kontroly. Jsem v kostele.
Sobota 6:00 – 7:00
Hodinová mše
24 popů, celou dobu zpívá mužský sbor, zaznívají modlitby, arcibiskup čte z bible. Zní jména všech zemřelých, tedy i tří Čechů. Poprvé, podruhé, potřetí, modlitby, hlasitý zpěv, čtení bible, opět jsou provolávána jména poprvé, podruhé, potřetí. Všichni se modlí, stále se křižují, je cítit hluboké souznění s Bohem. Amen, mše končí.
Sobota 7:15
S rakvemi na stadion
Vycházím z kostela, hustě prší, vojáci vynášejí rakve. Za nimi nesou květiny, zvony zvoní, vycházejí pozůstalí.
Dlouhá kolona vyráží k hokejové aréně. „Vy jste Čech, pojeďte s námi, žádný jiný Čech tu není, musíte vy,“ slyším a neodporuji. V osm hodin přijíždíme k aréně. Čekáme, až všechny rakve odnesou, pak vstupujeme. Místo ledové plochy beton, na něm koberce, katafalky, fotografi e, židle pro pozůstalé.
Dovnitř se začínají valit davy fanoušků. Celkem jich projde halou neuvěřitelných 100 000!! Rozloučit se přišla i sportovní a politická špička Ruska, včetně premiéra Putina.
Sobota 11:30
V opuštěné šatně
Díky ochotě jednoho z mládežnických trenérů Lokomotivu se mohu krátce zastavit v šatně hokejistů. Z té prázdnoty, opuštěných sedaček, štítků se jmény hráčů, poházených součástek výzbroje, mrazí v zádech. Už nikdy se tady nebudou chystat na důležitý ligový zápas Karel Rachůnek, Jan Marek či Josef Vašíček. Ze šatny jsem se vrátil na plochu, kde se neuvěřitelné davy fanoušků loučily se svými idoly. Také s českými hráči, u jejichž fotografi í se nahromadily tisíce květin.
Sobota 16:00
Z haly se smuteční kolona s rakvemi přesunula na hřbitov. Emoce vrcholí. Nad všechny je slyšet srdceryvné zvolání »synáčku«, opět zasahuje záchranka. Na hřbitově není k hnutí, rakve mizí pod písčitou půdou. Jsou vztyčeny kříže, položeny květiny, hřbitovní brána se otevírá pro fanoušky.
Sobota večer
Přijal jsem pozvání hokejového klubu Lokomotiv a zašel na rozlučkový večírek. Vzpomínalo se až dlouho do noci. Opět hodně slz a dojetí. V hotelu jsem pak k ránu nemohl dlouho usnout. Pořád se mi v hlavě promítaly myšlenky na Karla i další mrtvé hokejisty. Byl to určitě můj nejdelší den v životě...
