Do středečního rozjezdu soustředění na Vysočině pořád zbývá ještě pár chvil, ale Dominátor má po náladě už dobrých pár dnů. Rok co rok se to opakuje. Proklíná den, kdy jej čeká soukání do těžké výstroje. „Teď říkám, že to bude má poslední sezona. Ale kdo ví. Zeptejte se mě v zimě,“ usmívá se 45letý Hašek na terase svého bytu.

Venku je přes třicet stupňů a vás pozítří vyženou na zimní stadion do výzbroje. Jak vás znám, skákat radostí nebudete…
„Na tohle si nezvyknu nikdy… (usmívá se) Začátek sezony, prvních čtrnáct dní na ledě je pro mě nejhorší období v roce. Tady i v Americe. Mně nevadí jezdit na kole, trénovat v tělocvičně. S Pepíkem Brukem (osobní kouč) to máme zmáknutý. Strašně nerad ale chodím v těchhle vedrech do výstroje. To mě vyloženě deptá. A i když jsem připravenej fyzicky, na ledě je start vždycky hrozně těžkej.“

Vždyť už jste to martyrium přežil tolikrát…
„Jasně. Jakmile se začne hrát, nálada jde nahoru, je to úplně něco jiného. Ale ten začátek na ledě je bez debat moje nejtěžší chvíle v roce. Kromě zranění neznám v hokeji nic horšího. A ten poslední týden před nástupem už taky nestojí za nic. Pořád myslím na to, že se tomu nevyhnu.“ (usmívá se)
Takže ve středu v Havlíčkově Brodě od vás fanoušci mnoho úsměvů nevyloudí…„Řeknu to takhle. V žádném případě se mi tam nechce!“ (další úsměv)

Vadí vám nejvíc přilepená mokrá výstroj?
„Jestli něco nesnáším, tak je to oblíkání nevysušených věcí. Pokud to oblečení není stoprocentně suché, jsem z toho hotovej. Nesnáším to. Proto také chytám se starým vzorem helmy, aby se mi výztuž nedotýkala tváří. Nemám rád, pokud se mi tváří cokoliv dotýká. To je pak jako lepidlo. Po tréninku už je to něco jiného, tam je jasné, že se svlíkáte zpocenej.“




Nemáte trauma ze školních let a zmuchlaného cvičebního úboru, který od poslední hodiny tělocviku nestihl uschnout?
„To ani ne. Jako klukovi mi to tolik nevadilo. Mně ty nevysušené kusy oblečení začaly vadit postupem let. Až mi to začalo být úplně odporný.“ (směje se)

Nesportovcům obvykle děsně vadí typický zápach v hokejové kabině. Vám ne?
„Ten smrad už nemívá takovou intenzitu jako kdysi. Z osmdesátých let si ten závan moc dobře pamatuju. Byl všude, v kabině každého stadionu. Po odchodu do Ameriky jsem si odvykl, tam na smrad v kabině prakticky nenarazíte. Během sezony určitě ne. Vždyť jste tam kolikrát byl, tak víte, jak se o to prostředí kabiny starají. Klimatizace je skutečně účinná, do toho používají různé spreje, které ten pach neutralizují. Poslední dobou se na to dbá i u nás. V Pardubicích je to v pohodě.“



Na jaké kabiny jste narazil v extralize?
„S NHL to nejde srovnat, nicméně v Pardubicích je výborná kabina, velice pěkná. Hlavní rozdíl je v tom, že v NHL jsou všude koberce, tady spíš linolea. Co se týká kabin pro hosty, tam je také rozdíl oproti NHL. A velký. V Americe máte připravené masérské stoly, různá nahřívací zařízení, převlíkárny, televize… Ale doma jsem si zvykl hned. Přijedete na cizí zimák, navléknete výstroj, odehrajete zápas a jedete domů.“

Neuvažoval jste, že si do smlouvy se Spartakem zanesete klauzuli o pozdějším nástupu?
(vrtí hlavou) „Ne. Nechtěl jsem začínat později. Klauzuli jsem měl v Pardubicích. A sice, že půjdu na led jenom jednou denně. Pokud byl odpolední trénink, zacvičil jsem si. Od roku 1990 jsem trénoval jednou denně, nechtěl jsem to měnit. Dokonce mi přijde zbytečný i nevhodný v mým věku chodit na dva tréninky. Jeden vydařenej stačí. V zásadě jsem stejně domluvenej i se Spartakem.“



S Petrohradem podepsal kontrakt gólman Nabokov, jenž se vrací z NHL. Za 4 roky dostane 24 milionů dolarů. Neříkáte si, že jste měl na Spartak přitlačit, aby vám dal větší základ než zhruba 600 tisíc dolarů?
(usmívá se) „Tak předně, Petrohrad je jedním z asi čtyř klubů, které platí hráčům větší peníze než všechny ostatní. A mně se do Petrohradu nechtělo. Agent mi volal i o zájmu ze Sibiře. Já nechtěl nikam jinam než do Moskvy. Samozřejmě, že jde vždy o peníze, ale mně se nechtělo nikam daleko a na delší dobu než na rok. Takhle… Určitě by mě nebolelo, kdyby mi Moskva nabídla smlouvu jako Nabokovovi. Kdybych licitoval s jinými kluby, vím, že bych jinde dostal dvakrát, třikrát tolik. Jenže Moskva je Moskva. A finanční situace Spartaku a Petrohradu je zkrátka jiná. A já jsem spokojený. Na druhou stranu je vidět, jak velké rozdíly jsou v možnostech klubů KHL. Některé získávají značné prostředky z prodeje nafty, což řada dalších nemá. Spartak měl tak trochu kliku, že jsem chtěl jen do jednoho města.“

Trenér Říha si od vašeho angažmá slibuje i větší přísun prostředků ze strany sponzorů. Dominátor v brance Spartaku má nalákat další mecenáše. Vy se Spartaku vážně vyplatíte…
„Tohle nedokážu odhadnout. Zda moje jméno přiláká někoho nového. Já byl v Moskvě dohromady 18 hodin, necelý den. Ovšem to přivítání… (kroutí hlavou). Říct, že jsem byl překvapenej, to je slabé slovo. Něco mezi překvapením a šokem. Čekal jsem maximálně deset novinářů a bylo jich tam sedmdesát. To je rekord na mých dosavadních tiskovkách. (usmívá se) Víc fanoušků asi nezískáme, na zimák se vejde pět a půl tisíce lidí a loni bývalo snad pokaždé vyprodáno. Ale je těžké říct, zda moje přítomnost přinese klubu víc peněz, nebo že to posune někam dál celou KHL.“



Vrhnul jste se už na ruštinu?
„Od kamarádů jsem dostal ruský slovník a učebnici ruštiny pro samouky. Přiznávám, že jsem do nich ještě nenakoukl. Ale já z ruštiny nemám sebemenší strach. Učil jsem se rusky přes deset let, je to slovanský jazyk. Běžnou konverzaci si osvojím hodně rychle.“

Nedávno jste se vrátil z dovolené v Itálii. Povedla se?
„Musím říct, že jo. Bylo tam krásně. Šlo o vyloženě sportovní dovolenou. Střídali jsme kolo s golfem i lyžováním. A do toho i turistika. Nejdřív jsme si vyrazili do Itálie a pak do rakouských Alp. Počasí vyšlo výborně. U nás doma byly třicítky, na dovolené v našem resortu v šestnácti stech metrech okolo třiadvaceti. No ideál…“

Kolo vás evidentně baví. Takže máte i televizní hody v podobě sledování Tour de France?
„Sleduju ji, ale nemůžu říct, že pravidelně. Nejvíc jsem zatím viděl z té etapy, v níž Kreuziger nedopadl zrovna nejlíp. Spíš se dívám na večerní opakování, nebo si o Tour čtu na internetu. Ale už se moc těším, až přijdou Pyreneje. Ty si nenechám ujít.“

Co se bicyklu týká, máte exkluzivnější vybavení, nebo spíš obyčejné?
„Mám kolo asi za osmdesát tisíc. Je hodně kvalitní, ale existují samozřejmě mnohem dražší modely. Třeba za čtvrt milionu. Na tom mém se mi líbí, že můžu z tracku přehodit ráfky na galusky. Což je fajn. V Itálii měli docela drsný terén na sjezdy, ale na ten jsme si netroufali. Zvolili jsme snadnější sešupy dolů, přesto jsme já i někdo z kamarádů popadali. Ale jen lehce, nic hrozného. Ten kopec byl tak prudký, že podklouznete jedna dvě.“



Před týdnem skončilo fotbalové mistrovství světa. Chytlo vás za fanouškovské srdce?
„Určitě. Viděl jsem asi polovičku zápasů. Pošmákl jsem si.“

Vyšly vám přání a tipy?
„Tipy ano, přání ne. (usmívá se) Fandil jsem Anglii s Argentinou. Po vyřazení těchto dvou týmů jsem věřil v titul Španělů. A vyšlo to. Bál jsem se, že je Němci v semifinále přejedou, vrátí jim prohru z finále posledního Eura a půjdou do finále oni. Byl jsem rád, že jim to nevyšlo.“

Co vy a vuvuzely, také vás to bzučení otravovalo?
„Na rovinu, úplně jsem to nesnášel. Hlavně zkraje šampionátu. Ten zvuk mě odrazoval od sledování přímých přenosů. Ale stejně mi to nedalo a zápasy jsem si nakonec pustil. (usmívá se) Postupem času jsem proti vuvuzelám byl imunní. Já mám totiž rád různé chorály, každý národ má svoje písně. Mám rád zvuk, kdy se kopne do balónu, nebo když se blíží gólová šance a tribuny začínají hučet. No prostě tu klasiku. Ta mi na mistrovství citelně chyběla.“

Další stěžejní bod. Drásaly vás minely arbitrů při neuznaných či nesprávně uznaných gólech, které by zavedení videa odstranilo?
„Tady jsem proti. Ať tam radši dají brankového rozhodčího. Ten přeci góly-nególy musí dobře vidět. I když Anglii neuznali jasný gól a bylo to hodně blbý, video bych do fotbalu nezaváděl. Vždyť se to stává jednou za třicet let. A v baseballu se video také nepoužívá. Já mám rád ty diskuze, hádky a dohady kolem nejasných situací. To ke sportu patří, je to koření. A přesně tohle byste lidem vzali a z fotbalu by se stala nudná a navíc rozvleklá zábava. Bohužel se stává, že je verdiktem sudího někdo bitej, ale o to víc mě baví následné rozmíšky a dohady. Co se změn týká, souhlasil bych jen s tím, aby důležité zápasy řešili i brankoví rozhodčí. Pro jistotu.“

Jak byste ale reagoval vy, kdyby vám sudí odpískal gól, přitom vy byste věděl, že puk neprošel čárou a video jako důkaz nebylo k dispozici? To by vás ve finále mistrovství světa nedeptalo?
„Mně se to jednou stalo, ale nešlo o nijak důležitý zápas. Rozhodčí byl pod tlakem, uznal gól, který nebyl. Tvrdil mi, že se hýbala síťka za mými zády, ale ve skutečnosti to byl konec mé hokejky. To bylo ještě za komunismu, kdy dávali do branky takovou tu tlumící síťku.“

Kde se vám to stalo?
„V Litvínově. Dvě minuty do konce, gól na 3:3. Puk jsem měl pod rukou, nemohlo být za čárou. Uznávám, je to blbý. Ale hokej je jinej oproti fotbalu, ošemetných gólových situací je v zápase hrozně moc.“

Haškovi konkurenti v KHL

Jevgenij NABOKOV, SKA Petrohrad V 35 letech opustil scénu NHL, kde platil za příslušníka širší gólmanské špičky. V dresu San Jose nasbíral přes šest set startů. Stal se volným hráčem a vyslyšel volání domoviny a hlavně sumy 24 milionů dolarů za 4 roky. Petri VEHANEN, Ak Bars Kazaň Nenápadný finská síla, která stojí za jarním ziskem Gagarinova poháru. Třiatřicetiletý Fin, jenž dlouhé roky chytal za Raumu, se Rusům náramně vyplácí. V základní části neměl konkurenci, skvělý byl i v play off. Steve VALIQUETTE, CSKA Moskva Tajný trumf armádního klubu a nový parťák čtyřčlenné české kolonie. Valiquette přichází do Moskvy z New Yorku po štaci v Rangers. Tam však pouze výjimečně zaskakoval za jedničku Lundqvista. V 33 letech by mohl zúročit zkušenosti, nasbírané i v 46 soubojích NHL.