Za Italy hraje "Slovák" Ihnacak. Řeknu něco česky Jágrovi, směje se
Jeho otec Peter se v osmdesátých letech pustil do dramatické cesty za svobodou, pak si udělal jméno v NHL. I devětadvacetiletý Brian Ihnacak se může pyšnit zajímavým osudem. Útočník narozený v Kanadě hrál i za Slovensko, ale dnes se postaví zemi své maminky v dresu Itálie.
Zápas s Čechy na programu? Nic jiného než superlativa od Brian Ihnacaka neuslyšíte. „Bude to neskutečné, strašně se těším. Čekal jsem na tenhle okamžik dlouho. Děda z Prahy mě poprvé po hodně dlouhé době uvidí hrát,“ sype pokračovatel slavného rodu výtečnou češtinou, kterou udržoval díky návštěvám prarodičů a telefonáty s babičkou. „Ale býval jsem lepší,“ dodá.
To budou čeští protihráči koukat, až je Ital při zápase popíchne v jejich mateřštině…
„Jasně. Něco řeknu Jardovi!“ (směje se)
Zahrát si proti Jágrovi je pro vás velká událost, že?
„Jistě. To byla první věc, kterou jsem udělal, když jsem se dozvěděl, že na šampionát pojedu: Podíval jsem se na internetu, jestli tu bude i Jaromír. Ohromně se těším. Je jedním z nejlepších hráčů všech dob a odmalička kolem sebe slyším, jak na sobě pracuje. Tak to aspoň uvidím ve skutečnosti. I mí spoluhráči si uvědomují, že taková možnost nastane třeba jen jednou za život.“
Pro mnoho lidí k sobě Itálie a hokej moc nepasují…
„Ale tam je krásný život! Hraje tam hodně kluků z Kanady a Ameriky, i takoví, kteří působili v NHL. Někteří rodilí Italové jsou vážně velmi dobří, ale v reprezentaci máme především jedenáct Kanaďanů, hodně z nás má jen italské pasy. Jsme taková rozmanitější společnost.“ (usmívá se)
Jak jste se vůbec ocitl zrovna v italské reprezentaci a původně i v tamní soutěži?
„Někdy od patnácti jsem chtěl do Česka, ale byl problém, že hraju v Kanadě. Šel jsem na Slovensko, tam to bylo nádherné, ale život mi pak nabídl možnost jít do Itálie za pěkné peníze, což se mi do té doby nenaskytlo. Líbilo se mi tam a najednou jsem tady. Občanství jsem přijal proto, že byla možnost zahrát si na mistrovství světa.“
Nechtěl jste spíš zkusit poprat se o slovenský dres?
„Samozřejmě, vždyť já hrál i za osmnáctku. Ale abych mohl do reprezentace, musel bych v zemi přes dva roky hrát, a to je s tamními finančními podmínkami těžké. I spousta Slováků odchází.“
On ostatně takový příběh sedí k vaší rodině, že? Ihnačáci dělají věci po svém.
(směje se) „To máte pravdu. My jsme holt rozesetí po celém světě. Táta stále jezdí na Slovensko, maminka do Česka a já jsem doma v Torontu… Hlavní je, že celá rodina miluje hokej. Abych si já mohl zahrát proti nejlepším hráčům světa, musel jsem podstoupit tuhle cestu, tak to holt přišlo.“
Otec zase ve dvaaosmdesátém utíkal dost divoce do zámoří. Znáte detaily jeho emigrace?
„Jasně, s tátou jsme o tom mluvili. V kanadských novinách taky popsali celý jeho příběh a ten článek mám doma schovaný na památku. Je neskutečné, k čemu se odvážil, že tohle zažil někdo z mé rodiny. K tomu není co dodat. Táta je jistě rád, že dnešní lidé už nemusejí podstupovat, co on. Že moje generace může cestovat a třeba i hrát hokej bez omezení.“
Co si pamatujete z jeho náramné kariéry?
„Když hrál NHL, byl jsem ještě malý. Vzpomínám, jak jsme chodili na stadion na jeho zápasy. Bylo mi pět let a běhal jsem po celém stadionu, po Maple Leafs Garden. Byl to zážitek. Ale víc jsem už vnímal, až když působil v Německu v Krefeldu. Tam jsem už pečlivě sledoval, jak hraje.“
Je jméno Ihnačák v Torontu pořád mezi fanoušky uctívané?
„To jo, oni jsou tam blázni. Hrál jsem hokej po celém světě, ale to, co v Torontu, jsem jinde nepoznal. Mladší už asi tolik ne, ale starší lidi tátu znají, pořád je pro ně oslavovanou osobností. Hvězdou tam bude asi už navždycky.“
