Kdybych měl vybrat jediný moment spojený se sportem, na který nikdy nezapomenu, neváhal bych ani chvíli. České vítězství nad kanadským výběrem snů v olympijském semifinále je nejkrásnější a nejdojemnější okamžik, který jsem jako novinář zažil. Je to už 15 let, ale pořád mi běhá mráz po zádech...
Dominik Hašek právě chytil i Shanahanův nájezd a had českých hokejistů, kteří se ještě před chvíli na střídačce spontánně drželi kolem ramen, se vrhá na led.
Já také vybíhám. Z míst pro novináře je to totiž na druhou stranu stadionu do mixzóny, kde se po zápase mohou s hráči pořizovat rozhovory, dobrých 300 metrů. A já si chci vybojovat co nejlepší místo. Cestou navíc musím počítat s nejméně třemi kontrolami až příliš pečlivých japonských organizátorů.
Běžím. Pak ale mrknu jedním okem na led a ten obraz mě donutí se zastavit. Zatímco čeští hokejisté se ještě pořád objímají, na kanadské střídačce sedí drobný muž s číslem 99 na zádech. Hlavu má skloněnou. Pak se těžce zvedne a vydá se podat ruku soupeřům.
Když dojede k Haškovi a nastaví pravici, zavře při tom oči. Jako by nechtěl vidět toho, kdo jej pokořil. Wayne Gretzky, ten největší z největších, trpí. Dosáhl v hokeji všeho, jen to olympijské zlato už pro něj zůstane navždy ztracené.
A já běžím dál. Když se dostanu do mixzóny, z druhé strany do ní právě vstupují čeští hrdinové. Bouchají hokejkami do zábradlí, které nás dělí. Křičí a brečí najednou. Vidím tváře Martina Ručinského a Jiřího Šlégra, po nichž se kutálejí slzy jako hrachy. Tihle chlapíci se museli těžce protloukat v NHL a dokazovat všem, že jsou lepší než zámořští hráči. Často cítili nespravedlnost. A teď, ve chvíli, která měla být největší oslavou kanadského hokeje, jsou vítězové oni.
Naměkko je i Petr Svoboda. Obránce, který má i kanadský pas. Ještě pár hodin před zápasem si v hale přátelsky povídal s kanadským kapitánem Erikem Lindrosem a jeho bratrem Brettem. A teď se dívá na to, jak jeho kamarád a spoluhráč z Philadelphie o kus dál tiše vysvětluje, proč Kanada ani tentokrát domů nepřiveze olympijské zlato.
Když naberu všechny rozhovory, vracím se na novinářská místa sbalit si počítač. V českém sektoru sedí jediný muž – Zdeněk Paul. Zatímco já v Naganu píšu pro Lidové noviny, on pro deník Sport. Mezi hokejovými žurnalisty je legendou a o téhle chvíli i on dlouho snil.
„Zdeňku, ty vole, co tu děláš? Všichni už ti utekli do kabiny,“ říkám mu. „To je jedno,“ mávne rukou a přes zamlžené brýle se dál dívá na led...
Co se stalo- Češi v semifinále odklidili největšího favorita turnaje. Na Šlégrův životní gól z 50. minuty odpověděli Kanaďané po závaru 63 vteřin před koncem. V nájezdech však rozhodl Robert Reichel a o zbytek se postaral Dominik Hašek. „Doufám, že lidi mají stejnou radost jako my a s chutí si otevřou pivo,“ shrnul hrdina dne. - Ve druhém semifinále se rozhodlo o tom, že soupeřem českého mužstva v bitvě o zlato budou Rusové. Pavel Bure se zaskvěl pěti trefami. „Fajn, ale mnohem důležitější je, že jsme ve finále,“ dodal nezastavitelný ruský kapitán. - Dalšími šlágry dne byly obří slalom žen, v němž triumfovala Italka Deborah Compagnoniová, a krasobruslařský souboj Američanek Lipinské a Kwanové. Jejich krátké programy se zařadily do zlatého fondu, obě předvedly sedm trojitých skoků. Zlato nakonec získala Tara Lipinská. Co zaznělo„Jágr, Reichel a Růžička byli jasní, Ručinský mi řekl, že si věří, Patera má chytrou hokejovou hlavu. Jen Jágr se dohadoval s Růžičkou, kdo pojede poslední. A nakonec ustoupil kapitánovi.“ „Ani nevím, kdo s tím přišel. Najednou jsme se drželi, chtěli jsme se co nejvíc semknout.“ „Když jsem vytlačil Shanahana a bylo rozhodnuto, začal jsem skákat a on pořád nikdo nepřijížděl. Byla to strašně dlouhá doba, než na mě kluci skočili.“ „Porazili nás férově, i když jsme vlastně neprohráli, podlehli jsme až v dovednostní soutěži. Přesto jsem vděčný NHL, že mi dala šanci olympiády se zúčastnit.“ |
