Bylo mu něco kolem osmnácti a neměl absolutně žádnou představu, co ho v životě čeká. Každé ráno vstával ve tři hodiny, aby stihnul autobus a pak vlak, které ho dovezly na šichtu k ostravským vysokým pecím. Všude kolem byl červený popílek.

Celý rozhovor s Aloisem Hadamczikem čtěte v pátečním Sport Magazínu

Jeden den opravoval jeřáb, druhý šel s vercajkem do válcovny trub. Tenhle nenápadný mladý údržbář se jmenoval Alois Hadamczik. Za několik desítek let vyměnil  montérky za oblek, stal se jedním z nejvlivnějších lidí českého hokeje. Trenérem reprezentace. „Ale i na ty vysoké pece vzpomínám v dobrém. Byla to velká škola,“ tvrdí Hadamczik pro Sport Magazín, který vyjde v pátek.

V obsáhlém rozhovoru se kromě toho svěřuje, proč před zápasem raději nebere telefon. Na jaké angažmá u dvou letošních extraligových finalistů (Třince a Vítkovic) vzpomíná raději. Prozrazuje, čeho se bojí, jakým rituálům věří, nebo od koho si nechá při vymýšlení hokejové taktiky poradit. „Snažím se lidi vnímat a nedělat z nich pitomce. Člověk by měl být vděčný za každou komunikaci,“ tvrdí.



Hadamczik sice před šampionátem s napětím vyhlíží, která z případných posil potvrdí svou účast, při samotném rozhovoru byl ale ve skvělé náladě. Potvrdilo se to ať už mluvil o ideálu ženské krásy, nebo při debatě o své nejoblíbenější písničce. Stejně tak i při focení, kdy pózoval na ledové ploše pražské Sparty.

Fotograf mu přitom řekl těžké zadání: Házejte si s pukem a zároveň se mi dívejte na fotoaparát. Hadamczik všechno zvládnul, puk mu ani jednou nespadl. Ale pak s mírným úsměvem přiznal: „Třeba to vypadá, že mám postřeh, ale musím přiznat, že já bych být brankářem nemohl. Proč? Já bych se bál stoupnout si do branky.“