Podívejte se, kdo ve Vancouveru z našich sportovců zazářil: Martina Sáblíková, Lukáš Bauer, Šárka Záhrobská. Je náhoda, že to jsou všechno ohromní dříči, kteří svému sportu obětovali skoro všechno? Vůbec ne. Tohle je cesta, kterou v našem hokeji nevidím.

Naši mládežničtí trenéři si myslí, že vědí všechno nejlépe. Navzájem si mezi sebou neřeknou nic, neporadí se, každý si jede jenom na svém písečku. Vyhrají přebor republiky a už troubí do světa, jak máme dobrou mládež. Houby! Vždyť na mezinárodní scéně bral juniorskou medaili naposledy Lojza Hadamczik. Jinak jsme furt pátí, šestí, nebo hrajeme o sestup. Ať je to dvacítka, osmnáctka nebo šestnáctka.

Jako bychom to u nás vnímali všechno obráceně. Před olympiádou se třeba psalo úplně opačně než v Kanadě. U nás se píše o tom, kdo k Jágrovi, kdo k Eliášovi…

V Kanadě je klíčová otázka postavena přesně naopak. Komu tihle hráči pomůžou? Kterému mladému ještě mohou být prospěšní? Co by mohli udělat pro tým? Vždyť právě tihle hráči, kteří už mají něco za sebou, musí pro mužstvo pracovat nejvíc. Jako jsme to pak na ledě viděli u Ameriky nebo u Kanady. Padali do střel, bojovali, u nás to bylo obráceně. A to je špatně.

Pořád máme velmi dobré hráče. Krejčí, Plekanec, Fleischmann, Michálek… Na nich se musí stavět. A staří by jim měli pomáhat, ne brát čas na přesilovkách a být naštvaní, že je trenér z první řady přesune do čtvrté.

Po olympiádě je každý generál, ale já už před nominací říkal, že mi tam třeba chybí mladý Jakub Voráček. To je přesně ten typ hráče, který by dal hře šťávu, náboj. Stejně tak Venca Prospal. Ten před bránou umí co Kanadýři. Není to bůhvíjaký bruslař, ale před bránou je schopen zbourat tři hráče a bojovat.

Nedá se nic dělat, je třeba se učit jiný hokej. V Jihlavě nedávno odešel jeden trenér kvůli tomu, že mu tam nadávali, že učí mladé kanadský hokej. Ale my se přece jiný hokej než kanadský učit nemůžeme! S českým hokejem už se neprosadíme. Musíme držet trend a trenéři to musí pochopit. Což ale bude dost těžké, protože si navzájem mezi sebou nepřejí.

Já jsem teď celý měsíc u syna v Kanadě a řeknu vám, že srovnávat místní tréninky s těmi našimi se absolutně nedá. Co se náročnosti týče. Trenéři si pomáhají, informují se. U nás přijde přednášet švédský trenér a dvě třetiny našich trenérů se zvedne a odejde, co prý nám bude říkat. Pak se nemůžeme divit, že nám svět utíká a nestíháme.

I novináři na tom mají svůj díl viny. Když Lojza Hadamczik udělal bronz na olympiádě a stříbro na mistrovství světa, tak se psalo, jak pod ním hráči nechtějí hrát. Pod Růžičkou teď chtějí hrát všichni a on se ještě nedostal do semifinále. Je vyloučené, aby dál dělal klub i národní mužstvo. To je nesmysl, za tím si stojím.

Osobně bych u národního týmu zpátky rád viděl právě Hadamczika. Ten umí být dostatečně tvrdý a náročný. To je můj subjektivní názor. I když adeptů by se našlo víc, třeba Marek Sýkora. Ale nejde jen o tohle. V prvé řadě musíme klást větší nároky na hráče. Tam se musí začít, jinak se z místa nehneme. Věřím, že Vancouver pro bude dostatečným prozřením.