Jsou to téměř dva roky, co Alois Hadamczik odešel od hokejové reprezentace. V létě opět může nastat jeho čas. Právě současný kouč Vítkovic patří k největším favoritům na místo, které po mistrovství světa uvolní Vladimír Růžička.
Šel by Hadamczik do toho? „Nikam se necpu. Ale pokud ke mně bude mít výkonný výbor důvěru, rád kývnu,“ tvrdí.
Hodně často na to vzpomíná. V roce 2006 se Alois Hadamczik vrátil z olympiády v Turínu s bronzovou medailí. A nepříjemně ho překvapilo, jak málo si toho lidé doma cenili. Dnes mu ti samí tvrdí: „Co bychom za to teď dali!“
Páteční ONLINE rozhovor s Aloisem Hadamczikem >>
Hadamczika chce Kometa, ve Vítkovicích skončí >>
Reprezentační tým skončil na další olympiádě ve Vancouveru už ve čtvrtfinále, po nadcházejícím šampionátu od něj odejde kouč Růžička. K nejžhavějším adeptům na jeho post patří Hadamczik. Muž, který s Růžičkou nemá zrovna nejlepší vztahy. „Já jsem hlavně rád, že si to lidi zpětně uvědomili. Že ten bronz z Turína asi nebyl tak špatný,“ řekl Hadamczik.
Co vás napadlo jako první, když čeští hokejisté vypadli ve Vancouveru už ve čtvrtfinále?
Že je to hrozná škoda. Finové byli ze všech možných soupeřů nejvíc k poražení, i proti nám hráli dlouho takovou „kulovku“, až jsem si říkal: Dáme první gól a bude. Jenže po skončení zápasu mi už hlavou letělo něco docela jiného.
Co přesně?
No, něco jako: Ty bláho, já mít Vokouna v takové formě na mistrovství světa v Quebeku, tak jsme tam vyhráli zlato.
A nenapadlo vás po zápase s Finskem spíš to, že takový propadák neustojí ani Růžička?
Ne, to jsem neočekával. Je mi jasné, že kdybych takový výkon předvedl já, bylo by haló. Chápu, že když jsem nehrál v NHL ani v reprezentaci, jsou na mě kladena jiná měřítka. Ale tohle je prostě fakt: Já bych výsledek, jakého docílil český tým ve Vancouveru, rozhodně neustál. Jak se to říká? Některá zvěř je chráněná, jiná střílená. Jsou jména trenérů, kteří za to můžou. A pak jména trenérů, kdy za to mohou hráči.
Přijde vám to tedy nefér?
Nefér… Já si jen pamatuju, jak na mě Růžička po olympiádě v Turíně křičel. To mi od kolegy trenéra nepřišlo zrovna kolegiální. Já se do něj nechci nijak pouštět. Ničím bych si nepomohl. Ztrapnil bych se zrovna jako on. Raději bych s ním diskutoval o hokeji. A slyšel z očí do očí, co mu vadí.
Jak to myslíte?
Český národ chce pořádný hokej a ne osobní spory dvou trenérů. Nejsem primitiv, abych si přes noviny upevňoval sebevědomí. Já jsem si své období vytrpěl, udělal si vlastní názor. Kdybych se musel vyjadřovat ke všemu, pak by to bylo na knihu. Od Trenéra s velkým T holt nečekejte uznání, on uznává jen Já, Já. Víte co, pojďme radši cestou dopředu. Neubližovat hokeji a hledat pozitivní věci. Já vnímám způsob, jakým hrála reprezentace na olympiádě. Ale na rozdíl od Růžičky se k tomu nevyjadřuju. Vím, že trenérská práce je těžká, ne vždy vyjde podle představ.
Jaký je teď váš vztah s Růžičkou?
(úsměv) Vlastně ani nevím. Dřív jsme se spolu docela bavili, normálně se potkávali. Pak ale přišel zlom.
Kdy? Po olympiádě v Turíně?
To ne. Poté se mi přece s reprezentací povedlo uhrát stříbrnou medaili na mistrovství světa v Rize, byli jsme v pohodě. Možná se to zvrtlo až v téhle sezoně, když jsme byli ve Vítkovicích nařknutí, že nechceme pouštět brankáře Štěpánka pro potřeby národního týmu. Bylo kolem toho slyšet spoustu věcí, které byly, s odpuštěním, úplné debility. Já jsem si tehdy připadal v opravdu zvláštní situaci. Někdy jsem měl pocit, že se ti nahoře chovají, jako by měli patent na rozum, zatímco my ostatní jsme všichni blbci.
Vážně?
No jistě! No jen si vzpomeňte, jaké problémy jsem měl já, když jsem vedl nároďák. Během sezony jsem měl z každého klubu nárok jen na dva hráče. A když jsem se ozval? To najednou všichni chrčeli.
Alois Hadamczik udílí pokyny na střídačce Vítkovic • Foto ČTK
Asi jo. Určitě. Já si vzpomínám, že když jsem přijel z olympiády v Turínu, měl jsem na krku bronzovou medaili. A v Česku mě čekalo pomalu takové přivítání, jako bychom sestoupili do B skupiny mistrovství světa. Tenkrát mě drželo pár věcí. Zavolal mi třeba pan Bukač a řekl mi: Máš medaili? Tak na ostatní kašli. Právě on mi tehdy dodal nejvíc síly. Páni, vždyť kdo je to pan Bukač!
Jenže během turínské olympiády měl tým kvalitativně rozhodně na víc než na bronz.
Tenkrát nás provázela spousta zranění. Mimo hru se dostali Eliáš, Hašek, Jágr. Ani výkonnost brankářů nebyla stabilní. Proto „jen“ bronz. Co se tenkrát napsalo, je dávno za mnou. Každý si musí udělat úsudek sám.
Je čtyři roky po Turínu a vy jste kandidátem číslo jedna na místo Růžičkova nástupce. Nebo to vnímáte jinak?
Nemyslím, že jsem jednička. Jsem jedním z lidí, které bude výkonný výbor svazu zvažovat. Ujišťuju vás, že nebudu dělat nic proto, aby zvolili právě mě. Teď beztak myslím hlavně na play off a na Vítkovice.
Ale reprezentaci se očividně nebráníte.
Trénovat národní tým je vždycky hrdost a nejvyšší ocenění.
Takže když vám zavolají, že vybrali vás, co řeknete do sluchátka?
Že ano, že mám zájem. Já to na rozdíl od jiných dokážu přiznat.
Co v ten moment pocítíte? Satisfakci?
Ne, to ne. Spíš fakt, že jdu za celý český hokej s kůží na trh.
Jenže oproti situaci, kdy jste nastupoval po „zlaté“ Vídni 2005, to bude velký rozdíl. Tehdy se zdálo, že to nemůže být lepší. Teď se zdá, že to už nemůže být horší.
Pozor, vždycky může být ještě hůř!
Víte, jak to myslím. Tenkrát měl český hokej těsně po slavné éře, teď se několik let nemůže vybabrat ze čtvrtfinále.
To je pravda. Tenkrát jsem to po šampionátu ve Vídni bral v jisté euforii. Nikdo nepřihlížel k faktu, že během výluky NHL jsme měli pro Vídeň tolik dobře připravených hráčů, vždyť skoro každý náš hokejista někde hrál – na rozdíl od reprezentantů jiných zemí. Pro mě to tehdy byla těžká situace. Já musel nejdřív bojovat proti určitým vlivům, až pak proti Kanadě, Švédsku.
Proti jakým vlivům?
Proti různým řečem, pomluvám.
Sám jste si škodil. Před olympiádou jsem se vás třeba ptal, zda jste před tak ostrou premiérou nervózní. Hrozně jste se za tu otázku naštval. Nepochopitelně.
Dnes už by se to nestalo. I na mě byly různé tlaky, na které jsem možná nebyl úplně připravený. Kromě takové vcelku logické otázky na mě padaly i nelogické, bylo toho prostě najednou hodně. Až časem jsem se naučil na věci dívat i z pohledu druhých lidí.
V tom je rozdíl mezi Aloisem Hadamczikem z roku 2006 a 2010?
Hodně jsem toho za tu dobu zažil na vlastní kůži. Moje zkušenosti tehdy a teď, to se nedá porovnávat. Daleko víc se navzájem známe s různými hráči. Třeba v Rize 2006 jsem pochopil, jak důležité je dát naprostou důvěru hráčům typu Výborného, Kaberleho, Židlického. Stokrát mi to vrátili.
Právě Riga 2006 vypadá zpětně jako klíčový turnaj vaší kariéry. Tehdy jste stříbrem s podceňovaným mužstvem zlomil největší nedůvěru.
Každé takové mistrovství vám něco dá. Nejtěžší pro mě byl konec olympiády v Turíně a začátek následného světového šampionátu. A ano, nejhezčí byl konec Rigy. Naopak největší zklamání mi přineslo mistrovství světa v Quebeku. Tam jsme hráli nejlepší hokej, co pamatuju. I Patrik Eliáš mi později přiznal: Trenére, tam to opravdu bolelo.
Je před vámi léto, kdy se opět můžete stát reprezentačním koučem. Zahrajme si hru: politici se před volbami přebíjejí svými slogany. Tak jaké by bylo vaše „předvolební“ heslo?
(dlouho přemýšlí) Komunikace s hráči. Šance pro nejlepší.
A co takhle: Vrátím český hokej tam, kde byl před deseti lety?
To rozhodně ne. Nezlobte se, ale to je přepjaté velikášství. A to mi není vlastní. Přestože na rozdíl od jiných netvrdím, že český hokej je na tom tak špatně. Vždyť když připočtete k olympijskému týmu patnáct kvalitních hráčů, kteří v NHL ještě zůstali, pořád máme z čeho vybírat.
