Stránský o Dynamu i angažmá v Rusku a restartu: Opustit Davos? Chvilku jsem se tím trápil

Po Romanu Červenkovi Dynamo nakoupilo ve Švýcarsku další ofenzivní eso. A znovu se předčasně ukončovala smlouva. Matěj Stránský je borec schopný naládovat ročně třicet ligových tref, na což v Pardubicích sází. V rozhovoru pro deník Sport se vrací k tvrdým začátkům v zámoří, které jej zocelily a pomohly vybudovat bezvadnou kariéru. Došlo i na neslavný pobyt v ruské KHL, restart v Třinci i rady, zda v juniorském věku zůstávat doma, nebo jít do ciziny.

Odchod z Davosu berete jako definitivní rozlučku s cizinou?
„Asi ano, i když se to vyvinulo úplně nečekaně. Rozhodl jsem se kvůli rodině. Malá chodila do školy v Česku a já byl ve Švýcarsku úplně sám. Cítil jsem, že další rok bez dětí by pro mě byl dost složitý. Dorazily nabídky z extraligy a já si jednu z nich vybral. Zároveň jsem cítil, že po pěti letech v Davosu potřebuju nový impuls, motivaci a pardubická nabídka mi dávala největší smysl. Nakonec to bylo celkem jednoduché rozhodování.“

Jenže odcházet při platné smlouvě a jako kapitán týmu, to je poměrně neobvyklá situace.
„Nebylo to úplně jednoduché. V Davosu jsem si vybudoval pozici, v týmu panovala skvělá atmosféra, byli jsme super parta. Měl jsem to tam rád. Když jsem se ale bavil s klukama, kteří už taky mají rodinu, o čem přemýšlím, říkali mi, že by se na mém místě rozhodli stejně. Což mi to celé uvažování trochu usnadnilo. Udělat finální verdikt nebylo snadné, chvilku jsem se tím i trápil. Ale pak si dáte jedna a jedna dohromady a víte, že děláte správnou věc.“

To jste se jednoho dne vydal za generálním manažerem a řekl mu, že byste rád ukončil smlouvu a šel hrát extraligu?
„Přesně takhle. S mými agenty jsme šli za manažerem a řekli mu, jak to přesně je. Že je to pro mě bez rodiny složité a další rok už bych to těžko dával. Bylo fajn, že se mi v sezoně dařilo od začátku. Kdyby ne, zvládal bych to tam sám asi hůř. Do toho jsem věděl, že z týmu odejde hodně dobrých kluků, následující sezona už tak kvalitní být nemusela.“

Jaká byla reakce GM?
„Klobouk dolů. Davos se zachoval skvěle, až mě to překvapilo. Manažer mi řekl, že mě chápe, že má rodinu taky na prvním místě. A že to nějak vyřešíme. Super přístup.“

Někteří hráči záměrně nechávají vyrůstat děti v cizí zemi, aby se naučili jazyk, a venku hrají co nejdéle. Tímto směrem jste neuvažoval?
„Děcka jsem tam měl čtyři roky, malý se ve Švýcarsku dokonce narodil. Jenže tam žije spousta Čechů a Slováků, malá chodila do školky s jejich dětmi, takže švýcarskou němčinu nepochytila skoro vůbec. I mimo školku jsme se scházeli s touhle komunitou. Pak přišla první třída, kterou s dcerou musela zvládat manželka. Malá měla předškolu místní, odpoledne pak doma musela zvládat české učivo se ženou. Bylo toho docela dost. I proto jsme se rozhodli k návratu. Původně jsem si říkal, že to v Davosu nějak doklepu do konce smlouvy, ale pak jsem na sobě vycítil, že už by toho bylo moc. Dokud jsou děti malé, chci být s nimi.“

O to víc jste se chtěl rozloučit titulem, viďte? Ale Fribourg udolal Davos v sedmém finále…
„Určitě. Byl to náš jasný cíl. Po výborné základní části jsme měli dobře našlápnuto, ale nakonec nám chyběl jediný gól. Bohužel. Celkově však budu mít na Davos krásné vzpomínky, prožil jsem tam pět skvělých let.“

Kde přesně jste doma?
„V Markvartovicích vedle Hlučína. Máme domeček, tam jsme doma.“

Co si od hokeje i sám od sebe ještě slibujete?