Extraligové celky se v rámci akce Legendy legendám obléknou k dnešním zápasům do speciálních dresů. Bude na nich i malý portrét Ivana Hlinky, který by se právě v tento den dožil sedmdesáti let. „Strašně nám všem chybí,“ říká patnáct let po jeho smrti Slavomír Lener (64). Jako by tu byl pořád. Málokdo znal bývalého skvělého útočníka a později úspěšného trenéra tak dobře jako on. Vedli spolu reprezentaci, na olympiádě v Naganu 1998 s ní vyčarovali největší český triumf v dějinách.
Mluví o něm pořád jako o Ivanovi. Slavomír Lener s Hlinkou vedl nejprve reprezentační béčko, už v roce 1991 dostal nabídku dělat mu asistenta u národního týmu. Jenže zamířil na kanadský svaz. Mužstvo převzali až o šest let později. „Někdy býval docela nervózní. Ale nikdy to netahal na střídačku. Tam uměl vnést klid,“ zmiňuje v rozhovoru pro iSport Premium. V něm popisuje noční debaty o hokeji, Hlinkovu vnitřní nervozitu i kuřáckou vášeň, golfové začátky či proč neuspěl v Pittsburghu.
Od Hlinkovy tragické smrti uplynulo v srpnu patnáct let. Nepřijde vám taky, jako by se to stalo teprve nedávno?
„Mívám ten pocit. Shodou okolností jsem teď byl v Karlových Varech na Zimní olympiádě dětí a mládeže. Vždycky projíždím kolem místa, kde se to stalo. Ten pomníček je tam pořád. Ivan nám hrozně chybí. Je neuvěřitelné, že měl tak neskutečnou smůlu.“
Vzpomenete si, kdy jste se potkali poprvé?
„Napřed to bylo na různých trenérských komisích. Potom jsme spolu vedli reprezentační béčko, poprvé na turnaji v Leningradě. Byla velká lekce sledovat, jak Ivan dokázal koučovat, třeba ke konci zápasu. Ta zkušenost, nadhled, to šíbrovství. Vždycky se snažil, abychom měli přesilu. Dopředu plánoval, koho pošle na led při hře bez brankáře, nebo aby se na ledě hráči pošťouchali a my získali větší výhodu. Pak chtěl, abychom spolu šli dělat nároďák, bylo to v sezoně 1990/91. Jenže já dostal nabídku pracovat na Hockey Canada a na univerzitě. Původně na tři měsíce. Na Vánoce se vrátím, třeba to ještě spolu budeme dělat, říkal jsem mu. Nakonec z toho byla celá sezona, Ivan pak mužstvo vedl s Jardou Waltrem.“
Reprezentaci jste převzali v únoru 1997, po odstoupení Luďka Bukače. Jak se to seběhlo?
„Luděk s tím seknul po turnaji ve Švédsku. Svaz vedl Karel Gut. Ivan dělal manažera v Litvínově a tvrdil, že už reprezentaci trénovat nebude. Byl hodně rozladěný ze svého předchozího působení, kdy končil po šampionátu v Itálii (1994). Gut povídal, že mluvil už se dvěma trenéry a že to nechtějí. Pozval si nás s tím, že si přeje, abychom to vzali spolu. Ivan že ne, že bude maximálně manažer. Karel prosazoval svou, že to budeme dělat spolu. Ivan byl jeho miláček, měl na něj páku. A tak nakonec řekl, že jo. Šli jsme do toho ve dvojici, on si taky asi na sebe nechtěl ušít plnou zodpovědnost, chtěl to rozdělit. A fungovalo to. Nádherná byla už cesta k Naganu. První akce, mistrovství světa, nominační turnaj Izvěstija v Moskvě.“
Gut trénoval reprezentaci v sedmdesátých letech, hráči ho uznávali a zároveň poslechli.
„Karlův největší miláček byl Vláďa Martinec, Ivana měl Gut taky rád. Ale když chtěl, aby se mnou vzal reprezentaci, tak ho neukecával. Prostě řekl, že tak to bude, a hotovo. Ivan se nejdřív trošku vzpínal, ať si to dělá Sláva, že on bude manažer a k tomu bude klidně jen koučovat. Karel ho opařil, že tohle je nemyslitelné. Dneska by to možná už šlo. Potom přišel se smlouvou pro dva spolutrenéry, to se Ivanovi líbilo. Potřeboval, aby mu někdo další trochu odlehčil.“
Frťan i kouřovka u rolby...
Po zlatu jste sahali hned na šampionátu 1997 ve Finsku. Plno hráčů se zranilo, taky přišla křivda s tresty za rvačku vyvolanou Kanaďany. Nicméně souhlasíte, že chybělo málo?
„Geniálně zahrála lajna Patera, Procházka, Vůjtek. Tam už se to rýsovalo, to samé pak Izvěstije. Ale pořád to nebylo tak, že jedeme na olympiádu vyhrát. Ivan byl neskutečně nervózní.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
