Třikrát se stal mistrem světa, má celkem deset medailí z jedenácti šampionátů a tří olympiád. Jako hráč získal František Pospíšil hokejový Pohár mistrů, čtyři ligové tituly, další přidal coby trenér. Na dlouholetou oporu Kladna i reprezentace bylo spolehnutí. Ve své době moderní bek, který dovedl tvořit hru zezadu. Kromě přehledu, rozehrávky a důrazu dovedl řídit a semknout mužstvo nabité osobnostmi. Kapitán zlaté generace 70. let a jeden z nejlepších obránců historie se dožívá 80 let.
Hrát v dnešní době a nikoli před půl stoletím, byl by Pospíšil celebritou a vydělal majlant. Tím se však netrápil a s jeho zemitou povahou by se mu to ani moc nelíbilo. Řídil se heslem, že v životě se najdou cennější hodnoty. „I my jsme prožili parádní léta. A kdybych se měl užírat tím, kolik dnes kluci berou, oběsím se ve vysoké trávě,“ komentoval svůj úděl s příznačným humorem člen české i světové Síně slávy a dvojnásobný vítěz Zlaté hokejky v jednom z rozhovorů pro deník Sport.
Rodák z Unhoště začínal hrát ligu v časech, kdy i elitní hokejisté ještě museli oficiálně chodit do práce. V Kladně byla část týmu zaměstnaná v ocelárnách Poldi, část na šachtě. A František Pospíšil se tam vyučil důlním měřičem. V prvním ligovém utkání hrál levé bránící křídlo v útoku vedle Jaroslava Volfa a Bohumila Proška. S Milanem Novým, Eduardem Novákem, Františkem Kaberlem se později stali základem týmu odchovanců, který pro Kladno vybojoval pět titulů.
V reprezentaci působil Pospíšil jedenáct sezon, z nich šest nosil kapitánské céčko. Za Československo sehrál 262 zápasů, což je čtvrtý nejvyšší počet v historii. Zatímco v lize hrál ve dvojici s Kaberlem, v národním týmu byl jeho parťákem dlouhá léta brněnský Oldřich Machač. „Po příchodu do národního mužstva jsem prožil určitý předěl, začalo se nám dařit a postupně se utvořila velmi silná parta. Panovala ohromná konkurence, všichni špičkoví hráči zůstávali doma, v reprezentaci přitom nezbývalo moc míst. Považuji za velké štěstí, že jsem mohl na všech těch turnajích hrát,“ vzpomínal.
Nejraději se vracel k roku 1972 a šampionátu doma v Praze, kde tým Československa vybojoval zlato po třiadvaceti letech. Nejvíc se urodilo v roce 1976. Na olympiádě v Innsbrucku je skolila chřipka. U Pospíšila po užití léku našli stopy kodeinu a utkání s Polskem bylo kvůli dopingovému nálezu kontumováno. O triumf přišli až v posledním utkání po dlouhém, ale nakonec marném vzdoru proti SSSR. Na šampionátu v Katovicích ani jednou neprohráli a suverénně získali titul. Na Kanadském poháru porazili domácí profíky z NHL 1:0 a nakonec postoupili do finále. „Vždycky jsem se snažil to klukům hlavně nekazit,“ připomínal skromně Pospíšil. „Jako kapitán jsem chtěl být nestranný a spravedlivý. Poznal jsem různé situace, byl u hodně akcí, úspěchů. Ale nikdy jsem si nehonil vlastní triko. Nehrál si na něco, co nejsem. Pokora je ve sportu důležitá.“
Před dalším pražským šampionátem v roce 1978 s reprezentací Pospíšil sekl. Sám tvrdil, že se na to už necítil, měl taky zdravotní problém. Trenér Karel Gut i spousta spoluhráčů však byla přesvědčena, že kdyby hrál v obraně „Pospec“, po titulech v Katovicích a Vídni by v Praze završili zlatý hattrick. K prvenství nakonec chyběl jeden gól.
Ještě jako kapitán reprezentace se musel Pospíšil při různých příležitostech na led taky s tehdejšími mocipány. Z vystavování se s nimi ale žádné výhody neměl, a kdyby nevstoupil do komunistické strany, místo hokeje a cestování po světě by nejspíš fáral na šachtě. Zvenčí byl vnímán jako jedna z tváří mužstva, nepřekročil však nezbytnou mez. Byl zásadový a rovný. Po Katovicích nejprve odmítl vysoké státní vyznamenání. Možná o tom tak ani nepřemýšlel, nicméně postavit se soudruhům vyžadovalo značnou odvahu. Původně chtěli řád udělit pouze jemu, ale řekl, že tohle ne. Metál dostalo ještě sedm hráčů.
Jako trenér sklízel úspěchy s Kladnem i juniorskou reprezentací, kterou dovedl ke třem stříbrným a jedné bronzové medaili na světovém šampionátu. Dvě sezony vedl s Jánem Starším tým dospělých, na Kladně dělal i generálního manažera. V roce 1999 ho uvedli do Hall of Fame mezinárodního hokeje, po založení české Síně slávy v roce 2008 patřil k prvním přijatým členům. V reprezentaci nosil sedmičku, jeho kladenský dres číslem 11 byl před deseti lety vyřazen a jednoho z nejlepších beků připomíná pod střechou stadionu.
František Pospíšil |
|
Narozen: 2. dubna 1944 v Unhošti (80 let) Hráčská kariéra: Unhošť (1955-58), PZ Kladno (1958-61), Poldi/SONP Kladno (1961-78), Landshut (1978-79). V lize 621 zápasů/133 góly. Trenérská a funkcionářská kariéra: Kladno (1979-83), Litvínov (1983-85), Československo „20“ (1981-85), reprezentace Československa (1985-88), Cortina (1988-89), Furukawa Denko (1990-93), Louny (2000-03). Generální manažer Kladna (1996-2000) Reprezentace: 262 zápasů/25 gólů. 11x MS (1967-77), 3x ZOH (1968, 1972, 1976), Kanadský pohár (1976) Úspěchy: 3x mistr světa (1972, 1976, 1977), 3x stříbro z MS (1971, 1974, 1975), 3x bronz z MS (1969, 1970, 1973), 2x stříbro ze ZOH (1968, 1976), bronz ze ZOH (1972), 2. místo Canada Cup (1976), 4x mistr ligy (1975-78), vítěz Poháru mistrů (1977), jako trenér 1x mistr ligy (1980), bronz MS (1987), 3x stříbro MS „20“ (1982-83, 1985), bronz MS „20“ (1984). Trofeje a pocty: nejlepší obránce MS 1972, 1976, all-star tým MS (1972, 1976, 1977), Zlatá hokejka: 1971, 1972. Člen Síně slávy IIHF (1999), člen Síně slávy českého hokeje (2008). |
