Vránova cesta ze dna: Být v programu není ostuda. Šance na NHL ještě přijde
V patnácti letech se vydal za hokejem do Švédska jako talentované, ale taky neduživé kuře. Na severu Evropy z něj udělali chlapa, připraveného na NHL. Brzy se radoval ze Stanley Cupu, jenže pak nastal postupný pád. Až na zem. Na tvrdý beton. Hokejový útočník Jakub Vrána uměl střílet nádherné góly, jenže štěstí se postupně měnilo ve stres a osobní nepohodu. Kterou si potřeboval kompenzovat. Život mu došel do stadia, kdy musel přerušit kariéru, vyhledat odbornou pomoc, jinak by příběh šampiona skončil zle.
Bylo mi dvaadvacet, když jsem vyhrál Stanley Cup. Šlo o moji první kompletní sezonu v NHL, takže se mi to podařilo celkem brzy. Pohltí vás chuť vyhrát zase, ta chuť je obrovská. Až pak si uvědomíte, jak moc těžké to je. Začnete vypadávat v play off nebo se do něj ani nedostáváte. Po šesti letech zjišťujete, jak moc těžké je ovládnout Stanley Cup znovu.
Spousta hokejistů se mylně domnívá, že šancí na Pohár přijde spousta, a do konce kariéry o něj marně usilují. Po naší první výhře byla veliká šance vyhrát další rok, ale nevyšlo to. A pak už se daný tým začíná rozpadat, jiné zesílí a situace v lize se mění. Abyste vyhráli Stanley Cup, musí všechno klapnout. Když jste mladý, neuvědomíte si, jak moc složité to je. Je hezké vyhrát Pohár na začátku, ale je naivní domnívat se, že ho určitě získáte víckrát. Já pak odešel do Detroitu a St. Louis, kde nebyly šance ani na play off.
Mou nejsilnější vzpomínkou na triumf je, jak jsme tehdy s klukama drželi spolu. Třeba na venkovních tripech jsme prakticky neopouštěli hotel, trávili jsme spolu čas uvnitř. Na konci sezony se z nás stala rodina, což bylo hezký. Dokázali jsme spolu vyhrát, máme na to všichni krásný vzpomínky.
Vyhrál jsem s týmem, který se Stanley Cupu dočkal vůbec poprvé v klubové historii. Cítil jsem, jak město, fanoušci, celá organizace a kluci v čele s Ovečkinem a Bäckströmem, kteří působili v Capitals dlouhé roky, vnímají velkou šanci přepsat historii. A být součástí toho bylo něco neskutečného. Už je to šest let, ale pořád vidím, jak jsme v posledním utkání vedli, a bylo poslední buly v našem pásmu. S klukama jsme po sobě koukali s tím, že se to fakt děje… Neskutečný moment.
Působit s Alexem Ovečkinem v jednom týmu je hodně zajímavé. Ovie má rád kluky, kteří jsou sví, přirození a na nic si nehrají. Hráče, kteří přesně znají svou roli v týmu a jsou povahou winner. Chce vyhrávat. Potřebuje v hokeji emoce, pouští je ven. Kolikrát mě na střídačce seřval, ale to je na tom hezký. Chce vyhrávat, chce ze mě vydat jen to nejlepší.
Po příchodu do Washingtonu jsem byl jedním z nejmladších, moc jsem toho nenamluvil, držel si svou linii. Vnímal jsem hvězdy okolo sebe a snažil se vydat tu nejlepší práci na ledě, být sám sebou. Což on má rád. Měli jsme různá malá pravidla, třeba na rozbruslení mohli chodit bez helem jen někteří hráči, já si to nikdy nedovolil. Ale pár jiných kluků si je nevzalo a hned šlo vidět, jak se to Oviemu nelíbí. Celkově je ale v pohodě, hodně mu záleží na týmu. Když si s ním povídáte nebo jste na obědě, pro všechny je to Alex.
V následujících dvou sezonách jsem za Capitals nastřílel 24 a 25 gólů, věřil jsem, že vše běží, jak má. Já to měl ve Washingtonu hodně rád. Bavil mě styl hokeje, ty dvě sezony byly dobré, asi moje nejlepší v NHL. Nicméně v play off toho prvního roku už to nebylo ono, na úvod jsme prohráli v sedmém zápase s Carolinou, očekával jsem od sebe trochu víc. Nastupoval jsem ve druhé lajně, byla na mě kladena větší odpovědnost. Škoda, trefil jsem tyčku v prodloužení, rozhodovaly maličkosti. V covidu jsme pak prohráli s Islanders a v NHL to pak u některých organizací chodí tak, že začnou trejdovat hráče, měnit trenéry.
Osobně jsem nečekal, že mě vymění, ale přišlo to, k byznysu
