Liběna Hlinková: Ivan mi drží palce!
Už to není utrápená žena, která si nedokáže představit, jak žít bez Ivana Hlinky. Liběna Hlinková na manžela nikdy nezapomene, ale už dobře ví, že utápění se v žalu k ničemu dobrému nevede.
Místo toho spřádá smělé plány, do budoucna hledí s optimismem. „Někdy si říkám, že Ivan všechno vidí a drží mi palce,“ svěřuje se v rozhovoru pro deník Sport.
Při domlouvání místa našeho setkání měla hned jasno, ideální bude Český svaz ledního hokeje, kde je paní Hlinková jako doma. „Určitě víc, než za Ivanova života,“ usmívá se. Už pátý rok se stará o nadaci nesoucí jméno jejího manžela.
„Jsem ráda, že mi to svaz v roce 2005 nabídl,“ říká. „Ale shánět pro nadaci peníze je rok od roku těžší.“ Stěžejní akce ji čeká v pátek, kdy se v Karlových Varech uskuteční už pátý ročník golfového turnaje Nadačního fondu Ivana Hlinky.
Paní Hlinková, říká se, že čas zahojí všechny rány. Do jaké míry otupilo uplynulých pět let bolest ze ztráty manžela?
„To se sice říká, ale zapomenout nelze. Smrt blízkého člověka ve vás zůstane už napořád, s tím se nemůžete nikdy smířit. Na druhou stranu vzpomínky už samozřejmě nejsou tak čerstvé. Navíc stavu, do kterého jsem se tehdy dostala, určitě přidala i média, všechno, co se po Ivanově odchodu dělo.“
Existuje konkrétní situace, která se vám při vzpomínce na Ivana Hlinku vybaví vždy jako první?
„Prostě skutečnost, že to byl můj muž. Vzpomínky jsou pořád dost časté. Vždyť žiju v domě, kde se dennodenně setkávám s věcmi, které mi ho připomínají.“
Ještě přiživujete vzpomínky jakousi soukromou síní slávy, kterou jste mu doma zřídila?
„Ta místnost je pořád tak zařízená, ale moc často tam nepřijdu. Jen udělám běžný úklid, to je všechno. Abych si tam sedla, vzpomínala a brečela, to už ne. Jsou určité chvilky, kdy mi je smutno, ale snažím se tomu nepodléhat.“
Třeba připomínáním si veselých zážitků, kterých vedle takové osobnosti jistě nebylo málo?
„Vzpomínám tak pořád, snažím se to brát s humorem. Když třeba sedíme se známými na zahradě, tak si připomeneme pěkné chvíle, které jsme tam s Ivanem strávili, ty jeho vtípky a řečičky.“
Legendární výrok, že se z toho nepo...eme?
(směje se) „Taky. Kdysi to řekl, potom to občas zopakoval, ale asi jako každý jiný člověk. Určitě to nebylo tak, že by tohle slovo používal za každou větou.“
Pravidelně jste jezdívala na místo nehody u Karlových Varů. I teď tam zavítáte často?
„Poměrně ano, mám tam spoustu známých, třeba na golfu, kam jsme s Ivanem jezdili.“
Není to pro vás až moc depresivní, nedrásáte zbytečně svoji psychiku?
„Je to prostě život. Musím to brát tak, že nejsem jediná, koho něco takového postihlo. Kdo to prožil, má to nadosmrti. Na Ivana nikdy nezapomenu, ale neznamená to, že mi zůstanou jen pomníky a budu brečet, to se nedá. Spíš mi dělají problém hřbitovy, tam mám pocit určité stísněnosti.“
Proto jste tak dlouho měla manžela uloženého doma na zahradě?
„Rozhodnutí dát pomníček na zahradu bylo moje. Nebrala jsem to ale tak, že tam budu jen chodit plakat. Naopak. V tu chvíli jsem to cítila tak, že patří k tomu domu. Už od roku 2005 jsem ale hledala nějaké důstojné místo. Věděla jsem, že na zahradě ho nenechám. Podařilo se mi to až loni na podzim.“
Nový hrob je v Praze na Olšanech. Jinde jste ho pochovat nechtěla?
„Od začátku mi bylo jasné, že to musí být buď Vyšehrad, nebo Olšany. To byla dvě místa, která jsou hodná jeho života a konce. Nemůžu říct, že je to tam hezké, protože na hřbitově není hezkého nic, ale důstojné určitě.“
To určitě. Vždyť naproti jsou pochováni Voskovec s Werichem. Ivan Hlinka si ale na okázalost nikdy nepotrpěl. Tušíte, jak by to komentoval?
„Asi tak, že by radši ležel doma u televize.“ (směje se)
Po manželově smrti jste se stala terčem mediálního zájmu. Hodně vás to zaskočilo?
„Určitě. S ničím takovým jsem nepočítala, neuměla jsem jednat s médii. Spoustu věcí jsem řešila jinak, než bych je řešila teď s odstupem času. Udělala jsem řadu chyb. Řešíte svůj smutek a do toho...“
Litujete některého svého rozhodnutí z té doby?
„Určitě bych byla mnohem opatrnější, asi bych nebyla vůči médiím tak otevřená. Nemyslím si, že bych udělala něco tak špatného, ale je pravda, že ze soukromí jsem řekla víc, než jsem měla.“
Myslel jsem to tak, zda byste třeba za místo manželova odpočinku znovu zvolila vaši zahradu.
„Stojím si za tím. Nikomu jsem nikdy nebránila v tom, aby tam přišel. Hned jsem zřídila pomníček ve Varech, takže možnost vzpomenout na Ivana, zapálit mu svíčku na nějakém oficiálním pietním místě každý měl.“
Hodně kritiky jste sklidila i za zaregistrování jména Ivana Hlinky jako ochranné známky.
„Jeden člověk z Litvínova měl vizi, že s Ivanovým jménem naloží podle sebe. Ale nebyl to Ivanův syn. Dokonce mě chtěl zaměstnat, což jsem odmítla. Šokovalo mě, že někdo těsně po pohřbu to má tak důkladně promyšlené. Řekla jsem ne a tím se to celé odstartovalo. Nechala jsem si zaregistrovat ochrannou známku, zaplatila za ni, a to jsem udělala proto, aby nikdo cizí nemohl zneužít jeho jméno. V některých médiích se potom objevily nehorázné lži, jak na tom chci vydělávat.“
Pojďme k současnosti. Pokračujete v manželově golfovém odkazu?
„Golfu jsem dlouho odolávala. Potom mě známí přesvědčili o tom, abych si udělala zelenou kartu. Ohromně mě to chytlo, ale když se stalo to neštěstí, začal můj zájem o golf upadat. Rok od roku je to se mnou horší, moc netrénuju, nehraju. I když mám s kým, přátelé mě pořád zvou, chodím na hřiště strašně málo. Teď se vymlouvám, že nemám čas. Spíš to ale je tak, že mi chybí ten tahoun, kterým byl Ivan.“
Jeho jméno zaštiťuje nadační fond, který spravujete. To je hlavní náplň vašeho současného života?
„Jsem ráda, že díky svazu zůstávám v hokeji a jsem v něm vlastně víc než za Ivanova života. Mým hlavním úkolem je podílet se na pořádání srpnového turnaje, jehož výtěžek je určen pro nadaci. Máme pátý ročník, musí to být zaměřeno už trochu komerčně. Proto jsme začali vybírat startovné, které putuje do nadačního fondu. Z něho přispíváme sportovcům, kteří se ocitnou v těžké situaci a potřebují pomoc.“
Před třemi lety jste se ucházela o křeslo poslankyně za ODS. Co říkáte sněmovní kandidatuře vašeho a Ivanova kamaráda Jiřího Šlégra v barvách ČSSD?
„Je to jeho názor, který mu neberu. Když se potkáme, spíš si do něho trošičku rýpnu, ale respektuju to.“
Takže o politické kariéře už neuvažujete?
„Určitě ne. Zůstávám pravicovým voličem, vychází to z výchovy v naší rodině. Aktivně se už ale do politiky nechystám.“
Před časem jste účinkovala ve spotu nabádajícím řidiče k opatrnému počínání na silnicích. Nebylo to pro vás příliš skličující?
„Byla to akce Osudová vteřina se nedá vrátit. Seděla jsem u vánočního stolu prostřeného pro dva a byla jsem tam sama. Myslela jsem, že za hodinu to bude hotové, ale dělalo se to celý den. V ateliéru navodili patřičnou atmosféru, poslouchala jsem smutnou hudbu, takže se to podařilo, jak bylo potřeba. Natočila jsem i spot s panem Lukavským, kde jsem mluvila. Bylo to dost emotivní.“
Už máte jasno, do jakého projektu se vrhnete příště?
„Budoucnost vidím optimisticky. Hrozně mě baví aranžování květin. To ale dělám pouze občas pro vlastní potřebu nebo pro známé. Začínám podnikat. Na podzim by měla vyjít moje řada přírodní kosmetiky. Začínám skromně, vím, že trh je přesycený, ale chci to zkusit, věřím tomu. Někdy si říkám, že Ivan tam nahoře všechno vidí a drží mi palce. Letos na jaře mě navštívili zástupci Síně slávy NHL v Torontu. Chtěli odkoupit nějaký obraz, který Ivan namaloval. Neprodala jsem jim ho, ale darovala, i když toho známého klauna, kterého chtěli, jsem nedala. Odvezli si i nějaké další věci.“
HLINKOVA TRAGÉDIE
Kouč zlatých šampionů z Nagana havaroval 16. srpna 2004 nedaleko Karlových Varů. Narazil do avie řidiče Velety, která se pohybovala v protisměru a smetla Hlinkův superb do stráně.
Hlinka zemřel po převozu do nemocnice na rozsáhlá vnitřní zranění, tři hodiny po srážce. Rozloučit se s hokejovou legendou na Žofíně a v Litvínově přišly tisíce lidí. Vdova po usmrceném trenérovi Liběna Hlinková pochovala svého manžela na zahradě jejich domu na okraji Litvínova.
Od letošního jara má Hlinka hrob na Olšanských hřbitovech v Praze. Tahanice kolem Hlinkova dědictví mezi jeho vdovou na straně jedné a synem Ivanem z prvního manželství na straně druhé utichly až po třech letech. Reprezentaci narychlo převzal Vladimír Růžička, který při zářijovém SP dovedl výběr až do semifinále.
Na uctění Hlinkovy památky měli hráči na dresech našité černé kolečko se žlutým číslem 21. Litvínovský stadion nese Hlinkovo jméno, 26. ledna 2006, v den jeho nedožitých 56. narozenin, před ním byla odhalena hokejistova socha, dílo Stanislava Hanzíka.
František Veleta vyvázl po vleklém soudním líčení, které skončilo v říjnu 2005, s dvouletým podmíněným trestem se zkušební lhůtou na dva roky a pětiletým zákazem řízení. V prádelně, pro kterou před nehodou jezdil, skončil a odešel pracovat do stáčírny minerálních vod.
Od začátku mi bylo jasné, že to musí být buď Vyšehrad, nebo Olšany. To byla dvě místa, která jsou hodná jeho života a konce.
