Hašková: Dominik ukázal, jak velká je osobnost

Ráda by svého manžela viděla v akci dál. A spíš než u baru, tak v přípravě na mistrovství světa. To však nedopadne, což paní Alenu velmi mrzí. „Dominik by si mistrovství zasloužil,“ je si jistá.

Cítíte vedle velké radosti z manželova úspěchu i úlevu, že se mu povedl riskantní plán?
„To víte, že jo. Jsem ráda, že se Dominik nezranil a klukům to vyšlo. Trochu jsem si přála, abychom to oslavili při nedělním zápase doma, ale nakonec je dobře, že to dopadlo takhle. Když jsem viděla, jak jsou kluci utahaní, měla jsem radost, že to dotáhli už ve Vítkovicích.“

Stejně jako váš manžel jste s nedělní partií počítala, že? I Dominik to přiznal, když seděl na střídačce při závěrečné power play…
„Ano, v tu chvíli jsem počítala, že se pojede hrát do Pardubic. Uvažovali jsme, že pojedeme i do Vítkovic, ale pro nás je to trochu z ruky. Dcera měla školní povinnosti, váhali jsme, máme jet, nemáme jet… Nakonec jsme to prožívali doma u televize. A pak člověka mrzí, že tam není.“ (usmívá se)

Jste pyšná na Dominika?
„Určitě. Určitě ano. Ukázal se opět jako velká osobnost.“

Byla jste dojatá?
„To bych asi lhala. Mě rozhodně dojímají kolektivní sporty, když se jednotlivci v týmu semknou a jdou za jediným cílem. To mě fakt dojímá. Hlavně při olympiádách jsem velký patriot. Tentokrát nemůžu říct, že bych brečela. Třeba Nagano mě dostalo víc.“

Asi proto, že se pouze čekalo, kdy to Pardubice dotáhnou do konce, ne? „Právě to chci říct. Byla jsem na vítězství vnitřně připravená. Vítkovice nebyly vůbec slabým soupeřem, ale všechno zkrátka nahrávalo titulu pro Pardubice. Takže jsem zase tolik naměkko nebyla. Kdyby se rozhodovalo v sedmém zápase v poslední minutě, to by mě rozebralo víc. (usmívá se) Moc jsem však byla ráda. Ti kluci jsou bezvadná parta, strašně makali a moc si to zasloužili.“



Stojí za to porovnávat nynější radost se ziskem Stanley Cupu?
„Já vidím jediný rozdíl. V Detroitu je všechno ohromné, gigantické. Slavit tam je velmi zvláštní zážitek. Ale je to dané jen rozlohou města a počtem obyvatel. Vůbec si nemyslím, že titul s Pardubicemi je něco menšího. V Pardubicích jsou hrozně bezvadní fanoušci. A nejvíc se mi na nich líbí, že své kluky podpoří i v dobách, kdy se jim nedaří. Vždy stojí za týmem a tak by to mělo být. To se v republice jen tak nevidí. A Dominik se tu narodil, Pardubice jsou pro něj srdeční záležitost. Hlavní kariéru už měl za sebou, teď se postaral o moc hezkou tečku.“

Syna Michaela máte na studiích v USA. Tátovy triumfy býval zvyklý sledovat zblízka. Jak on reagoval na český titul?
„Zrovna před chvílí jsme pro něj byli na letišti, takže už je doma. Jinak jsme byli ve spojení přes skype, Michal viděl zpětně všechny zápasy, byl přesně v obraze a všechno měl v malíku.“



Takže všem vašim známým do Ameriky vyhlásil, že se Dominátor znovu pochlapil?
„Nevím, jestli on, ale musím říct, že naši dobří známí v Americe naprosto všechno věděli. Sledovali, jak se mu vede. Píšu si maily s kamarádkama a měly opravdu velký přehled, jak si Dominik vede. A všechno to byly ženské. Mile mě to překvapilo.“

Manžel se nechal slyšet, že bude obden slavit. Takže ho doma občas uvidíte…
(směje se) „Uvidíme. V neděli je velká akce pro město v hale, po ní se kluci určitě budou chtít znovu sejít a užít si oslavy.“



Kladete Dominikovi na srdce, aby se hlídal a nepřepískl to? Znovu je ostře sledovanou personou.
„Já myslím, že to ví a podle toho se zařídí. V tomhle on není nováček.“ (usmívá se)

Velkou novinkou byl loni jeho záměr vrátit se do extraligy. Upřímně, měla jste obavy a pochyby, zda dělá dobře?
„To přiznám, že jsem měla. Vymýšlela bych si, kdybych řekla, že ne. První mě napadlo jeho zdraví. Aby ho nezradilo. Protože to je velký nápor. Ano, byla jsem na pochybách. Určitě.“

Ale neměla jste šanci mu to rozmluvit, že?
„Chlap si jde vždycky za svým cílem, zvlášť Dominik. Vnitřně ho to hrozně táhlo na led. Vycítila jsem, že mu to nemůžu rozmlouvat a podpořila jsem ho. Dominik nás také vždy podpořil ve všem, co jsme chtěli, tak jsme mu to jako rodina chtěli vrátit.“



Mnohé napadalo, že na prahu 45 let riskuje svoji pověst. I vás?
„V ten první moment mi známí říkali, že ho lidi v Česku ukamenují. To prostředí nebývá nejvlídnější a ne vždy také přejícné. Naopak se vždy hledá negativní stránka věci, do toho druhého si lidi spíš píchnou, než aby mu v tom odvážném kroku fandili. Trochu jsem se bála, že mu to lidi akorát znechutí. V první chvíli mě to vůbec nenapadlo, ale když mi to čím dál víc známých začalo povídat, zaskočilo mě to. Došlo mi, že asi mají pravdu. Že se tu takhle uvažuje.“

Na rozdíl třeba od Ameriky.
„Dá se to tak říct. Přitom by to mělo být obráceně. Vnímat, jak je fajn, že takový člověk chce lidem ještě něco ukázat, ocenit jeho odvahu, že jde do risku. Že chce podpořit své kolegy v týmu, něco jim předat z vlastních zkušeností. Hned mě napadlo, že mlaďasové by si od Dominika mohli hodně vzít. A nakonec se to potvrdilo.“



Takže jste přece jen na manžela vyrukovala s tím, že to nemusí dopadnout dobře?
„Jednou jsem se ho zeptala, jestli to má zapotřebí, že ho tady můžou lidi šikanovat, když to přeženu. Hodně opatrně jsem to nakousla.“

A jeho reakce?
„Nechtěl to vůbec poslouchat, on takhle neuvažuje. Tlak okolí si nepřipouští. Má cíl, tak jde za ním a řeči okolo neposlouchá. My v Česku ale pořád o něčem pochybujeme, máme nižší sebevědomí, hlídáme toho druhého, co řekne. Je to škoda.“



Po solidním rozjezdu se Dominik koncem října zranil a dva měsíce nechytal. Co vás v tu chvíli napadalo? Něco ve smyslu: A safra, je to tady?
„No jasně. To zranění mě nejvíc strašilo. Obava, že bude dlouhodobějšího rázu. Ale probíhalo to celkem v klidu, lehce, Dominik byl psychicky v pohodě. Naštěstí to dopadlo dobře.“

Dalo se to s ním vydržet? Když jsem se ho na to ptal, reagoval se smíchem, ať se zeptám vás. Tak opožděně činím.
„Samozřejmě že někdy nebyl v úplně ideálním rozpoložení, ale to je pochopitelné. Uzavřel se na chvilku do sebe, byl trochu bez nálady. Ovšem nikdy ne na dlouho.“

Zkraje sezony pardubickým klubem rezonovala kauza pokut, které tým považoval za neadekvátní. Samozřejmě, že Dominik se okamžitě angažoval a byl mluvčím týmu ve sporu, v němž cítil křivdu. Neříkala jste si, proč do toho strká nos?
„Vůbec ne. Stála jsem za ním. Je dobře a věci to pomůže, když se lidi ozvou. Takové věci by se měly rozviřovat, aby se pohnuly dál. Detaily jsem nevěděla, ty jsme doma nerozebírali, on to doma neventiluje. Ale když si za tím stojí, tak do toho jde.“

A ještě jeden zajímavý případ, který teď fanoušci hodně řeší. Dominik a jeho neúčast na mistrovství světa v Německu. Jste také zklamaná?
„Také mě to mrzí. Dominik by si mistrovství zasloužil. On je takový, že by ten tým stmelil, vytvořil v něm dobrý duch. Přesně to, co podle mého soudu chybělo týmu na olympiádě. Cítila jsem, že tomu chybělo srdíčko. A podle toho byly i výsledky. Ale je to jen můj názor.“

Nejen váš. Tak třeba za rok…
(usmívá se) „Nevím, těžko říct.“

Ještě jste to doma neprobírali?
„Zatím ne.“

A co myslíte, že nastane?
„Opravdu neodhadnu říct, nedokážu posoudit. Nechme to na něm.“

Každopádně platí, že se Dominik znovu vrátil do srdcí mnoha hokejových fanoušků. Tím, co dokázal, i chováním. Cítíte i na něm, že je mnohem víc v klidu a vyrovnanější?
„Podle mě nikdy nebyl nervákem, jak ho vykreslovala některá média. My jsme po sezoně v NHL jezdili moc rádi domů, Dominik si tady vždycky rád odpočinul. Jenže někteří lidi toho chtěli využívat, a tak nebylo divu, že Dominik z některých věcí mohl být nervózní. Ale v jádru je Dominik pořád stejnej. Stejně fajn. Což se ukazuje i teď.“

Souhlasíte, že nejhorší období jste prožívali po jeho incidentu při inline hokeji?
„Všechno to bylo takový smolný. Ta lavina se na něj úplně sesypala. Každý se v tom hrozně vyžíval, lidi si ještě dost přisolili. Řada věcí nevyšla vůbec najevo. Bylo to chvílemi nechutný. Ale to už je dnes jedno. Je to pryč.“