Tahle usměvavá kráska s instinktem zabijáka patřila ještě před dvěma lety mezi největší hvězdy světového maratonu horských kol. Tereza Vlk Huříková je několikanásobnou mistryní republiky v cyklistických disciplínách, jako je maraton, cross-country a silnice. V roce 2014 vyhrála v Irsku titul mistryně Evropy v maratonu a na MS v Jihoafrické republice získala bronz. Kariéru ukončila kvůli endofibróze, „cyklistické nemoci“, která způsobila zúžení tepen a trombózu. Jak s odstupem času vnímá život profesionální cyklistky a vstup do běžného života bez drilu a stresu? O tom se rozpovídala v rozhovoru pro iSport LIFE.
Terezo, už sice nejste profesionální cyklistka, ale ve své době jste se svými výsledky zapsala do povědomí lidí. Jak jste to vnímala? Pociťovala jste slávu?
„Já za slávu považuji to, že nemůžete ven ani s košem, abyste neměl v patách novináře a cvakající foťáky. A to jsem teda nezažila. Pozornost jsem zažívala vlastně jen na akcích spojených s cyklistikou.“
Přemýšlela jste už v průběhu kariéry, co bude, až profesionální cyklistiku pověsíte na věšák?
„Tohle je strašák asi většiny profi sportovců. Jsou tací, kteří už v průběhu kariéry začínají s malou praxí nebo školou a současně si tím čistí hlavu od tréninkového a závodního drilu. Když jsem se po gymnáziu vrhla do závodění naplno, tak jsem po čase zjistila, že mě to udusává. Myšlenky se vám točí jen kolem vás, vašeho tréninku a závodů. Proto jsem se v roce 2012, po mém 7. místě na MS v cross-country, rozhodla uspořádat první kemp pro ženy. Cítila jsem totiž potřebu věnovat se alespoň chvíli někomu jinému a předávat, co jsem se v sedle kola naučila. Jinak jsem ale plán pro svou budoucnost neměla. Měla jsem pocit, že bych nebyla schopná dát do závodů sto procent, kdybych investovala svůj čas a energii třeba do studia. Víte, cyklistika je strašně individuální sport, člověk je zaměřený jenom na sebe, na to, jak se cítí. Pořád se prostě hrabete sám v sobě a to je hodně psychicky náročné.“
To zní smutně až depresivně.
„Možná to trošku smutné je, ale ač je to hodně kočovné zaměstnání, já měla štěstí, že jsem mohla většinu cest a pobytů strávit buď po boku táty, trenéra, týmu nebo manžela. Samotu totiž úplně nevyhledávám.“
| Tereza Vlk Huříková |
|
Narozena: 11. února 1987, Vimperk |
Jakou musí mít sportovec povahu, aby tohle zvládal?
„Introverti to mají asi jednodušší. Ti si nepotřebují pořád povídat a sdílet emoce. Když o tom tak přemýšlím, myslím si, že chlapi nejsou tak emocionální a nehrabou se tolik ve věcech jako my ženy. Mají to tedy o něco jednodušší. Vždycky ale pomůže, když víte, co chcete a jdete si za tím. Pak obětujete cokoliv. Když jsem cítila tenhle zápal pro daný vrchol sezony, byla jsem ochotná trénovat brzy ráno, sama a v dešti. Tak jsem to měla třeba v Livignu před MS juniorů a vyplatilo se to, bylo z toho zlato.“
Co když se pak úspěchy nedostavují? Jak se tohle překonává?
„To jsem taky v kariéře zažila. Všichni vám říkají: musí vás to kolo bavit. Když jsem začínala, tak motivací pro mě bylo vítězit, mít pocit, že jsem pro tento sport předurčená. A když se vám dlouhodobě nedaří naplňovat svoje cíle, tak začnete ztrácet motivaci a chuť se obětovat. Každý trénink a závod pak víc bolí. Naštěstí jsem i v takových chvílích své kariéry dokázala vždycky vidět nějaké světlo na konci tunelu a naději jsem nikdy úplně neztratila.“
Teď už závody nejezdíte, nechybí vám pocit vítězství?
„Být na výsluní je příjemné, ale nijak zásadně mně to nechybí. Daleko víc si teď užívám života. Když se potkám s někým z reprezentace, tak na otázku jak se máš, přijde odpověď: nic moc, nezajel jsem. Je to pro mě teď úsměvné, ale dřív jsem to měla stejně. Měla jsem pocit, že mé výsledky odráží to, jaký jsem člověk. Když mi to nešlo, tak jsem chtěla chodit kanálama.“
Je něco, čeho litujete, že se vám v kariéře nepovedlo?
„Pár momentů se určitě najde. Některé jsem ovlivnit mohla, například když jsem si na startovní čáře dostatečně nevěřila. Výsledek pak neodpovídal množství dřiny, které jsem do daného závodu investovala. To bylo například na MS v cross-country 2007, kdy ženskou cyklistiku ovládaly Číňanky nepřirozeně nadstandardními výkony. Já je měla ve své kategorii do 23 let a tvrdě jsem na ně trénovala. Cítila jsem se fyzicky připravená jako nikdy předtím, ale na startu jsem netrefila pedál, celý peloton se přese mě převalil a já svou školáckou chybu musela sjíždět celý závod. Nakonec z toho byla brambora a tahle mě opravdu hodně mrzela. V závěru kariéry pak přišel okamžik, který mě také mrzí, ale ovlivnit jsem ho nemohla. V tepnách se mi vytvořila endofibróza. Zúžení vnějších tepen pánevních je vzácná, avšak mezi cyklisty častá nemoc. Způsobuje ho nepřirozený posed na kole, kde zbytnělé svaly dráždí tepnu natolik, až se začne útlaku bránit také zbytněním. Nechala jsem to dojít tak daleko, že se mi v zúžení vytvořila trombóza a ze dne na den jsem přestala být schopná jakéhokoliv pohybu. Sotva jsem vyšla schody. V letech, kdy jsem netušila, že se ve mně endofi bróza tvoří, bylo závodění obrovským trápením a musela jsem čelit úvahám, že je to čistě psychická záležitost. Sama jsem o svých pocitech pochybovala a to mě mrzí. Mohla jsem si třeba závěr své kariéry víc užít.“
V čem je tedy povolání profesionálního sportovce nejtěžší?
„V náporu na psychiku. Ten tlak na vás je obrovský. Stres před závodem, možnost zranění, bolest, kterou většinou v běžné práci nezažíváte. Teď v zaměstnání si to užívám, říkám si, že už snad ani stres nezažiji.“ (smích)
Je mi jasné, že důvěra v lidi kolem vás, váš tým, musí být velká.
„Pokud se chcete soustředit na jednu věc, tak tu důvěru musíte někomu dát. Soustředíte svou energii na konkrétní cíle a vaše okolí vám v tom pomáhá po celý rok. Jeden z nejdůležitějších článků mozaiky úspěchu je trenér. A ten tvrdý chleba má, pokud se stará o sportovkyni. Proto smekám před všemi trenéry, kteří pracují s holkama. Ženy totiž potřebují všechno rozebrat, pochopit a ujišťovat se, že jdou tím správným směrem k úspěchu. Trenér proto musí být i dobrý psycholog. Žena musí trenérovi stoprocentně věřit, jinak to jde do kopru.“
A vaše největší výhry?
„Asi navždy ve mně zůstanou moje tituly mistryně světa v juniorech. Titul mistryně Evropy v maratonu a bronz z MS v maratonu. Taky nezapomenu na olympiádu 2008 v Pekingu, i když tento závod řadím spíš mezi své prohry. Brzy po startu jsem totiž spadla a vyrazila si dech. Závod tím pro mě skončil. Přesto všechny moje prohry byly vlastně výhrou, protože mě někam posunuly. I díky nim dnes můžu říct, že jsem stoprocentně šťastný člověk.“
Žádný trénink jste prý neošulila.
„Taky se stalo, když jsem neměla svůj den. Většinou jsem si ale spíš přidávala. Měla jsem totiž pocit, že jsem železná lady a vydržím všechno. Držela jsem se hesla, že kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti. Srovnalo mě, až když jsem si poprvé zlomila klíční kost.“
Rozdíl mezi profesionálem a invalidou není velký
Kromě zlomenin jste si v mládí pohrávala i s anorexií. Jak k tomu došlo?
„Bylo mi kolem 16 let. Za tři měsíce jsem zhubla deset kilo a měla pouze tři procenta tuku v těle. Bylo to před mojí první sezonou pod křídly profesionálního českého týmu, tak jsem do toho šla.“
V té době jste tedy jedla co?
„Nejdřív jsem odmítala jenom buchty od sousedky, pak pečivo obecně, žádné máslo, jen sýr. Sýr mi pak přišel zbytečně tučný, tak jsem jedla jen salát a nízkotučné potraviny. Snažila jsem se prostě nepřijímat tuk. Z masa jsem jedla jen ryby.“
Napadá mě, z čeho jste brala k trénování a závodění energii?
„Naučila jsem se jezdit na hlad. Ono vás to z počátku nastřelí a vy lítáte, ale jen po nějakou dobu. Prostě mladá hloupá holka. Zachránilo mě, když si mě kvůli jinému vážnému problému nechali týden v nemocnici blízko mojí babičky. Ta mě pravidelně zásobovala dobrotami a váha se rychle dostala do normálu.“
Lidi, kteří jsou hobíci, často řeší doplňky stravy s tím, že bez toho to nejde. Jde to?
„Jako mladá jsem tohle taky často slyšela a bála jsem se o své sny. Avšak brzy jsem zjistila, že člověk se na vrchol může na horských kolech dostat jen dřinou a vytrvalostí. Co se týká všech těch gelů, ionťáků a regeneračních nápojů - mé tělo tohle nikdy nebralo a často jsem měla po závodech křeče. Až když jsem se začala víc věnovat maratonům, zjistila jsem, že mi nejvíc sedí slané. Například jsem si vařila na feedzóny brambory ve slupce se solí.“
K výkonnostnímu sportu patří určitě i kvalitní regenerace, že?
„Dlouho jsem si myslela, že šampióna dělá tvrdý trénink. Teď vím, že stejně důležitá je i regenerace. Je potřeba ve správný moment tlačit na pilu v tréninku a pak umět úplně vypnout a nabrat síly do dalšího tréninkového bloku. Já nejčastěji regenerovala saunou a péčí mého fyzioterapeuta. To ale často nestačí. Je potřeba obecně více šetřit síly mezi náročnými tréninky. Občas jsem měla pocit, že rozdíl mezi profesionálním sportovcem a invalidním důchodcem není tak velký. Oba tráví hodně času odpočinkem a jsou jedni z mála lidí, kteří jsou doma dopoledne.“ (smích)
Návrat do běžného života musel být pro vás úplný šok, ne?
„Když vás cyklistika živí, tak máte úplně jiný režim. V 11 jdete na trénink, za čtyři hodiny jste doma, dáte si pozdní oběd, pak šlofíka. Následuje kávička a něco sladkého, nějaká regenerace a večeře. Neustále perete cyklistické věci a balíte se na závod. Já se nejvíc po ukončení kariéry a nástupu do práce bála toho, že nebudu schopná fungovat celý den bez odpolední siesty. Nedokázala jsem si představit, že budu mít energii na celý den. Cyklistika mi brala tolik sil, že často nezbývalo na životní energii. Naštěstí tak vysoké nároky má nynější práce, převážně u počítače, nemá. Můžu si tak užívat i života mnohem víc i bez odpoledního spánku.“
V čem vás návrat mezi nás „normální“ překvapil nejvíc?
„Asi tím, že to vůbec není tak špatné, jak to často lidi popisují. Bála jsem se, že nebudu nic umět, že nezvládnu počítač, přemýšlet nad něčím, ustát porady, uspět. Trénink cyklisty je většinou takový bezmyšlenkovitý a vy o sobě víte, že umíte dobře vyjet kopec, že vám sedí spíše bahnitý terén. Tohle do běžného života aplikovat ale moc nejde. Naštěstí jsem v sobě našla i jiné vlohy. A překvapilo mě, že v běžném životě není takový stres, alespoň to teď tak vnímám. To se ale změní, až budu mít děti, což snad bude za pár měsíců.“ (úsměv)
Je něco, co si z profesionálního sportu nesete s sebou dál?
„Asi je to zdravá strava, ale přiznám se, že jídlo zase tak striktně na uzdě nedržím. Třeba buchtám nebo zmrzlině se odolávat nesnažím. Jím to, na co mám chuť. A pak taky záliba při sportu si dávat do těla. Já se dokážu zničit i na obyčejné vyjížďce s klukama, které máme každé úterý.“
Chápu správně, že neřest je sladké?
„No, jsou potraviny, které nesnesu, ale sladké mi naštěstí na žaludek špatně nedělá.“
Spousta sportovců v době, kdy má na pár dnů nebo týdnů v roce volno, se chová ohledně jídla a pití jak urvaní ze řetězu. Jak to měla Tereza Huříková?
„Je pravda, že spousta sportovců, co znám, v téhle době úplně vypne, a jak skončí závodní období, přestanou dodržovat svá striktní pravidla stravování. Mně vždycky stačilo přestat trénovat na dva týdny a hned jsem měla pět kilo navrch. Pak přišly ještě Vánoce a do jara bylo o program postaráno. Shodit, co jsem přes zimu nabrala.“
Už jste zmínila, že sportovní kariéru vám v roce 2017 ukončily zdravotní problémy. Stejnou operaci letos prodělala i Pauline Ferrand Prevot, které se před pár týdny podařilo vyhrát Světový pohár XCO. Mohla jste i vy tedy po operacích pokračovat v závodění?
„Nejprve mi doktoři řekli, že můj nález pravděpodobně znamená konec mé kariéry. Po operaci a následné rekonvalescenci jsem ale sama zjistila, že vše funguje, jak má a také doktor mě ujistil, že mohu opět závodit. Přesto jsem se rozhodla nechat si opravit i druhou nohu a kariéru ukončit. Sport si teď užívám mnohem víc a to mi stačí. Asi mě to období bolesti bez výsledků příliš vyčerpalo a nedokázala jsem najít motivaci na návrat. Před Pauline proto smekám. Prodělala první operaci ve stejnou dobu jako já tu druhou.“
Takže teď se soustředíte na svou práci, nebo probíhá i příprava na rodinu?
„Vlastně obojí. Mám skvělou práci, která mě baví. Dělám marketing v cyklisticky zaměřené firmě. Snažíme se, aby se díky naší aplikaci cyklisté cítili při tréninku doma na trenažéru jako při jízdě venku. Zároveň se ale s manželem začínáme těšit, protože budeme mít brzy vlčí smečku.“
Tak to moc gratulujeme.
„Moc děkuji.“
