Když vstupovala do cirkusu nesoucího název Světový pohár, neměla vůbec snadnou pozici. Klára Křížová je dcerou Olgy Křížové Charvátové, bronzové olympijské medailistky ze Sarajeva 1984. Sama byla na Hrách dvakrát, ty poslední v Pchjongčchangu 2018 už sledovala jen jako divák. Pár měsíců před tím totiž z finančních důvodů ukončila kariéru. Teď je zaběhnutá v běžném životě, kde funguje hlavně jako kondiční trenérka a cvičitelka jógy.
Během své kariéry Klára Křížová na úspěch mámy nenavázala a olympijský cenný kov nezískala. Ale rozhodně se v konkurenci světových hvězd jako Lindsey Vonnová , Maria Rieschová a další, které měly mnohem lepší tréninkové podmínky než česká sjezdařka, nemá za co stydět. Co všechno nyní dělá? A jde si občas ještě i sama sjet svah?
Už jsou to dva roky, kdy jste ukončila kariéru. Jak se vám žije bez profesionálního lyžování?
„Už dobře. První rok, což byla navíc olympijská sezona, to bylo takové emočnější a náročnější. Nejtěžší bylo najet do běžného života, najít si nějakou realizaci sama sebe, co a jak budu dělat. Takové to spadnutí z hrušky. Najednou zjistíte, že musíte platit zdravotní, sociální pojištění… Takže spíš naučit se reálný život zase trošku jinak. To bylo na tom nejtěžší.“
Sportovci často už v průběhu kariéry přemýšlejí nad tím, co budou dělat potom. Vy jste skončila relativně brzy, takže jste do toho spadla v podstatě ráz na ráz, že?
„Ano, bylo to náročné, i emocionálně. Ale na druhou stranu asi to tak mělo být a já jsem za to vděčná, protože jsem se naučila spoustu věcí. A naopak mě to donutilo se mnohem rychleji zadaptovat do běžného života.“
Čemu se teď věnujete?
„Momentálně jsem osobní trenér, kondiční trenér, ale s principy zdravého pohybu. Dělám si pod záštitou pana profesora Koláře certifikaci s DNS zaměřením pro fitness trenéry. Jsem instruktorkou jógy, takže mám hodně individuálních lekcí, trénuju lidi s nějakým zdravotním problémem, nebo naopak mladé sportovce a mladé holky, které se chtějí dostat do kondice. Takže jsem zůstala u sportu a věnuji se mu trošičku z jiné stránky. Během své kariéry jsem měla možnost spolupracovat s úžasnými lidmi z řad fyzioterapeutů a kondičních trenérů, kteří mě naučili se na tělo a pohyb dívat trošku jinak. Co jsem se naučila, se teď snažím čerpat a předávat dál.“
Máte mezi klienty i profesionální sportovce? Nebo spíš širší veřejnost?
„Mám dvě holky, které dělají sport závodně, jedna jezdí i Evropské poháry ve snowboardkrosu. Ale já to spíš vedu tím směrem, a teď nedávno jsem se nad tím pozastavovala, že mám klientelu spíš se zdravotním problémem. Protože většina lidí řeší bolesti zad, ramen a podobně. Takže se ke mně dostávají klienti s nějakým problémem, bolestí, kteří už jsou vypuštění od fyzioterapeuta a teď se potřebují zaběhnout do tréninku, aby nezačali dělat blbosti.“
Po ukončení kariéry jste přesídlila do Špindlerova Mlýna. Klientelu máte tam, nebo dojíždíte do Prahy?
„Teď běžně funguji ve Vrchlabí, Špindlerově Mlýně a Lánově a nově také v Praze. Zatím jsem pánem svého času, mám své prostory na cvičení jak ve Vrchlabí, tak ve Špindlu, tak uvidíme, kam mě to zavane.“
A co lyžování? Děláte v zimě instruktorku?
„Mám klienty, s kterými lyžuji. Nejdřív jsem učila i malé děti, ale postupem času od toho upouštím, protože už na to nemám časový prostor. Klientů na cvičení mám hodně, takže lyžování jsem měla tuhle zimu už jen formou víkendových pobytů nebo firemních akcí - jela jsem s klienty na Silvestra do zahraničí a podobně.“
Loni jste měla projekt na běžkách, jak to bylo letos?
„Ten jsem měla zase, opět mě oslovili, že se jim loni spolupráce líbila, což jsem byla moc ráda, protože mně taky, byla to sranda. Byla jsem tedy letos opět tváří Ski Tour a opět jsem bláznila na běžkách.“
Běžkám jste se věnovala už i dřív, nebo jste si to vyzkoušela poprvé?
„Vůbec. Nebo takhle: když člověk dělá vrcholově sport, měl by být trošku všestranný a umět se hýbat. Na běžkách jsem samozřejmě stála už dřív, ale spíš jsme na nich jezdili z kopce dolů a na vleku nahoru. Loni jsem to musela otočit a jezdit do kopce, zatímco z kopce tam toho moc nebylo.“
Jak vám to šlo?
„Byla to někdy trošku dřina, ale bylo to super. Moc fajn zkušenost! Je to hrozně o technice. To jsem si uvědomila až loni, jak hrozně technický sport to je. Na prvních závodech jsem spíš tak šmírovala všechny ostatní, co vlastně dělají. A že jim to do kopce jede, kdežto já se tam plácám. Z kopce dolů jsem je dohnala a po rovince jsem se za nimi táhla.“
Jaká je tady vaše konkrétní role, kromě toho, že se i sama svezete?
„Já seriálem provádím, moderuji závody a zveřejňuji na sociálních sítích, o čem to vlastně je. Jsou z toho seriály, které běží v televizi a na sociálních sítích.“
A co vaše lyžování na kopci? Šárka Strachová po ukončení kariéry říkala, že se strašně těší, až si zalyžuje v těch pohodlných botičkách.
(úsměv) „V tom se Šárkou úplně souzním a moc ji touto cestou zdravím. Úplně stejné pocity jsem měla i já. První sezonu jsem skončila v přípravě nebo na začátku sezony, takže zimu jsem ještě odjezdila v závodních botách, což bylo šílené, ale nohy už na to byly jakž takž zvyklé. Ale druhou zimu jsem dostala od firmy už ty „bačkůrky.“ A tak jsem zpohodlněla, že když jsem si šla zalyžovat sama, šla jsem v těch pohodlných, které prý měly největší flexi. Ale je pravda, že když jsou náročnější podmínky, jako třeba hodně tvrdý sníh, tak sice s bolestí, ale přece jen sáhnu po závodních botách. Pokud se chci svézt, musím si vzít závodní.“
Opravdu? Takže ty pohodlné jsou pro bývalou závodnici až moc flexibilní?
„Myslím, že časem už to bude úplně v pohodě. Ale když si chci vzít svoje lyže, tak k tomu prostě potřebuju závodní boty. A když mám komerční lyže, pohodlné boty jsou k nim v pohodě.“
Jak často se svezete tak, že si opravdu zalyžujete po svém?
„Loni bych to spočítala na prstech jedné ruky. Ale snažím se, spíš během jara. Naštěstí mám klienty, kteří jsou zdatní lyžaři a chtějí se posouvat dál. S nimi se svezu, je to fajn.“
Jak dlouho trvalo, než jste se adaptovala do běžného života? Než jste se rozmyslela, co chcete dělat?
„V sezoně 2017/18, kdy jsem ukončila kariéru, jsem celou zimu jezdila s klienty, abych si vydělala na splacení závazků, které jsem měla z rozběhlé sezony. Ta skončila a já jsem měla sice čistý stůl, ale neměla jsem ani korunu. Takže jsem se přihlásila na úřad práce. Mezitím jsem si dělala certifikaci jak na jógu, tak na fitness trenéra. Zařídila jsem si živnostenský list. Na začátku jsem měla naštěstí podporu od rodičů, na bydlení a podobně. Pak jsem se postupně nějak rozběhla, vytvořila si svou klientelu. Takže dejme tomu, že to trvalo rok, než jsem se úplně osamostatnila a dokázala fungovat sama.“
Takže teď už jste zcela zaběhlá v běžném pracovním životě?
„Teď už, zaplať pánbůh, funguju sama, jsem soběstačná a rozvíjí se to velmi dobře. Jsem za to velmi vděčná a jsem vděčná i za klienty, protože mě to posouvá. Mám různorodou klientelu. Cvičím jógu se seniory i s dětmi, s lidmi, kteří mají zdravotní problémy, nebo i se sportovci. Je fajn, že člověk čerpá od každého klienta něco jiného.“
Máte to jako práci na plný úvazek? Pondělí až pátek osm hodin pracovní doba jako většina lidí?
„V podstatě ano. Když jsem si v zimě otevřela diář a hledala volný termín, bylo to čím dál náročnější. Takže jsem si opravdu napsala do diáře, že víkendy mám volno. Musela jsem si začít nastavovat, že o víkendech nepracuju. Pracovní dobu mám tudíž pondělí až pátek, ale ani bych neřekla od osmi do pěti, spíš od sedmi do sedmi.“
Jak si volné víkendy užíváte? Dřív jste to prakticky nezažila, závody jsou většinou o víkendech.
„Je pravda, že v zimě jsem dřív vůbec nerozeznávala, jestli je pracovní den, nebo víkend. Takže ano, teď si to užívám. Ale já si užívám i ten týden. Někdy je to samozřejmě náročné, člověk, jak se říká, padá na ústa, ale zatím mě to moc baví, jsem z toho nadšená a těším se, co čas přinese dál.“
Chcete se zabývat už jen tím, co momentálně děláte, nebo hodláte hledat ještě něco jiného?
„Jsem také součástí jednoho vzdělávacího projektu, kdy mám pod sebou sportovní, pohybovou stránku. Uvidíme, jak se bude rozvíjet dál, věřím mu, líbí se mi. Je to tým mladých lidí, kteří se snaží předávat sebevzdělávání i ostatním. Nejen do firem, ale i pro mladé lidi v této uspěchané době. Já tam například učím lidi, jak si správně sednout v kanceláři, nebo jak si během dne alespoň trošku ulevit od bolesti zad. Takže možností je víc, zatím se nikde nevážu naplno, ale sama cítím, že jsem 12 let dělala vrcholový sport a během toho jsem měla mnoho příležitostí poznat své tělo a spolupracovat s výbornými lidmi. A snažím se to, co jsem získala, předávat dál. V tom teď vidím svou největší sílu.“
A třeba něco jiného, než jen v oblasti pohybu?
„Ještě jsem měla možnost přes Český olympijský výbor studovat sportovní diplomacii, to bylo taky výborné, získat další informace z jiného úhlu pohledu. Párkrát mě vyslali do Lausanne na mezinárodní mítink sportovců a podobně. Pořád se zkrátka motám kolem sportu, ale co přesně z toho bude, to zatím nevím. Ale nikdy neříkej nikdy. Třeba se potkáme příští rok a řeknu vám, že jsem zaměstnaná někde v kanceláři.“
Jak pečujete o své vlastní tělo, které bylo celý dosavadní život zvyklé být v zápřahu?
(úsměv) „No, já jsem trošku nedochvilná. Nemusím vůbec chodit do fitka, protože všude stejně běhám. Takže pohyb mám pořád. Snažím se sama cvičit, ale úplně si na to neumím udělat prostor. Na tom musím ještě zapracovat. Ale klepu na všechno možné, protože moje tělo naštěstí funguje v pořádku, neomezují mě žádné bolesti. Je to i díky tomu, jak jsem o něj pečovala dřív. Snažím se udržet v tom módu. Proto i jógu vedu jinak. Mám ji zaměřenou na zdravá záda s principy DNS (dynamické neuromuskulární stabilizace). Novým klientům říkám, že je to jóga, ale trošku jiná.“
Co si na civilním životě nejvíc užíváte?
„Každý z těch stylů života je úplně o něčem jiném. Každý má nějaká pro i proti. Třeba v závodním období bylo náročné, že je člověk pořád pryč, v podstatě není doma, žijete jen v tašce a je to uspěchané, jedete ze závodů na závody. Teď sice taky cestuji, ale nejsem tak moc v zahraničí. Což mě mrzí, protože cestuji ráda. Ale jezdím spíš po Česku, což je taky super. A asi nejvíc si užívám, že můžu tvořit něco svého. Můžu si budovat svou klientelu, pracovat s lidmi a vidět, kam se posouvají. Pro mě je největší zadostiučinění, když za mnou přijdou klienti a řeknou, že jim to ohromně pomáhá, že se cítí mnohem líp. A to je něco, co mě strašně baví a moc těší.“
Našla jste si za dva roky nějaký nový koníček?
„Hodně jsem se zhlédla v józe, v tom principu, že se snažíte víc vnímat své tělo. Vždycky jsem věděla, byla jsem k tomu vedená, že tělo je ohromně inteligentní, a když nefunguje A, nebude fungovat B ani C. A teď díky józe a anatomii, kterou se snažím prokousat, najednou zjišťuju, jak všechno se vším souvisí. A když nefunguje tohle, tak opravdu nemůže fungovat něco jiného. Takové to zkoumání těla a vnímání, to je teď asi můj největší pohon vpřed.“
A ještě něco?
„Asi ne, zatím jsem zaslepená sportem, pohybem. Ale měla jsem díky tomu možnost poznat spoustu zajímavých lidí z úplně jiných oborů, najednou zjišťuju, jak fungují lidi normálně. V tom poznávání se s ostatními a zjišťování, jak život může vypadat i jinak, než na startu sjezdu, je také určité kouzlo.“
Když jste teď víc doma, dala jste se třeba na vaření, pečení?
„Je pravda, že dřív jsem něco jakž takž dokázala uvařit. Teď neříkám, že je to na Michelinskou hvězdu, ale už toho uvařím víc než dřív. Takže to ano. Pečení pořád odkládám, to nechávám na mamce a ségře, ty jsou v tom šikovné, vyžívají se v tom. Já si upeču maximálně bábovku a tím skončím. Časem, až přijdou děti a budu doma, na to třeba budu pohlížet jinak, ale momentálně vařím tak, aby to bylo rychlé a jednoduché.“
A taky zdravé?
„Přesně tak.“
