Dear Basketball. Odkaz Kobeho Bryanta, nesnesitelného génia i otce
Upřímné přiznání na začátek: Kobeho Bryanta jsem jako basketbalistu neměl příliš v lásce. Vlastně jsem ho většinu jeho kariéry nemohl vystát. V NBA jsem měl jiné favority, a coby fanoušek jsem mu vyčítal příliš sobecké pojetí hry a přehnanou aroganci – navíc působil přesně jako ten typ borce, kterého byste v kabině nechtěli. Sebestředný, egoistický sólista; aspoň tak jsem to vnímal. A přesto: když mě v neděli večer dostihla šílená zpráva o havárii vrtulníku, kterou nepřežili Bryant s dcerou a s nimi dalších sedm pasažérů, neubránil jsem se slzám.
Noc z neděle na pondělí jsem skoro nespal. V pondělí večer už jsem to nevydržel, sbalil si basketbalové boty, míč, a vyrazil do tělocvičny, kde jsem se hodinu věnoval střelbě a driblinku. Proč? Žádné zápasy už přece dávno nehraju.
Udělal jsem to pro Kobeho? Nevím. Asi jsem jen potřeboval cítit v rukách míč, slyšet zvuk síťky, když jí balon proklouzne, vnímat údery driblinku na parketách. Myslel jsem na to, kolik takových osamělých hodin asi věnoval hře Bryant. Bezpočet.
Vyzkoušejte iSport Premium. Nyní na 30 dní ZDARMA exkluzivně v mobilní aplikaci iSport. Více ZDE >>
V březnu 2011, poté, co jeho Lakers prohráli ničím významný duel na palubovce Miami Heat a Bryant proměnil jen osm z jedenadvaceti pokusů, se těsně před půlnocí vrátil do prázdné arény a další hodinu v tichu střílel, zatímco se mezi řadami sedaček uklízelo. Střílel. A střílel, střílel a střílel. Zápasy v Miami jsou přitom pro řadu hostujících hráčů vítanou příležitostí vyrazit uprostřed dlouhé sezony NBA za nočním životem svůdné Floridy. Kobe ale do jedné ráno střílel. A střílel a střílel.
Ani tím si mě ale nezískal.
