Jsou slavní a výjimeční hráči a jsou nesmrtelné legendy. A zdaleka ne každý výjimečný hráč se legendou stane. Mužem, který alespoň pro mne tuto definici naplnil bezezbytku, byl český fotbalista století - Josef Masopust.
Prakticky od chvíle, kdy jsem fotbal jako kluk začal vnímat, byl tento velikán s nezaměnitelným ježkem na hlavě součástí mého života. Nejdřív v příbězích mého táty, který ho obdivoval. „A v čem byl ten Masopust tak dobrej,“ ptal jsem se, protože na vlastní oči jsem žádný jeho zápas vidět nemohl. „On a Ruda Kučera hráli jako Brazilci. S úžasným přehledem, s jedinečnou technikou. A taky to byl na hřišti pokaždé gentleman,“ dala by se shrnout odpověď.
Později se k tomu přidal i příběh o tom, jak Masopust ve finále mistrovství světa 1962 fantasticky využil Pospíchalovu nahrávku do české uličky a vypekl všechny Brazilce. Čechoslováci sice finále nakonec prohráli 1:3, ale mně přesto přišlo, že tento gól nakonec předčil vše ostatní. A dodnes si říkám, že pokud by se měl vybrat jeden fotbalista a jeden okamžik, který nejlépe charakterizuje český fotbal v jeho podstatě, musel by to být právě Josef Masopust a jeho branka z Chile.
Ve dvanácti letech mi pak „zkřížil cestu“ znovu. Při dovolené v Krkonoších jsem v knihovně podnikové chaty nakladatelství Olympia náhodou narazil na knížku Dukla mezi mrakodrapy.
Velký čtenář jsem tehdy nebyl, ale reportáž ze slavného zájezdu pražské klubu do Spojených států mě strhla. A vedle Masopusta, Pluskala, Nováka nebo Kučery jsem ten den pro sebe objevil i Otu Pavla. Takže od té chvíle jsem měl fotbalového mistra z Julisky s tímto jedinečným spisovatelem a sportovním novinářem v hlavě spojené.
Ano, takhle nějak se rodí legenda. I díky příběhům, které se o ní vyprávějí nebo dokonce píší.
O řadu let později jsem se stal sportovním novinářem sám a měl možnost Josefa Masopusta čas od času potkat. A zeptat se ho třeba i na Otu Pavla. To poslední setkání se pak uskutečnilo před necelým rokem v naší redakci a bylo obzvlášť dojemné.
Legendárního záložníka jsme tehdy uváděli do Síně slávy deníku Sport. Do redakce dorazil ještě před domluveným termínem společně s Petrem Procházkou z Klubu přátel Josefa Masopusta (právě Petr Procházka byl v posledních letech společně s Jiřím Horou člověkem, který se hodně zasloužil o důstojné odcházení tohoto slavného hráče).
V kostkované košili byl trochu pohublý, ale v dobré formě. A především s naprosto čistou hlavou. Těšil se tehdy na mistrovství světa v Brazílii. Dobře odhadl, že Neymarův šampionát to ještě nebude a brzdil i všeobecné nadšení po výměně reprezentačního trenéra českého nároďáku.
„Nové Rosické a Nedvědy tu teď nemáme. Zlepšení přijde, ale bude to na delší dobu,“ říkal s vychlazenou plzničkou v ruce, která mu hned připomněla pravidelné srazy s bývalými spoluhráči z Dukly. „Ještě pořád na pivko chodíme, ale je nás čím dál míň. Postupně se přesouváme na druhý břeh. I já už sem tam musím kvůli zdraví vynechat. A o čem se bavíme? To je pořád stejné. O ženských a o fotbale,“ usmál se.
Když pak v redakci na velké obrazovce sledoval video se slavnými momenty ze své kariéry podbarvené jeho oblíbenou písničkou Děti z Pirea, lehce se mu zaleskly oči. Víc dojatý jsem byl ale já. Tahle legenda z knížky Oty Pavla seděla vedle mě a vzpomínala na souboje se slavným Pelém...
Už tehdy mě napadlo, že je velké štěstí žít naplněný život a pak tak krásně zestárnout. S klidnou pozitivní duší, smířlivým pohledem na měnící se svět, bez zášti z toho, že mnohamilionové fotbalové kontrakty jeho generaci minuly, se starými kamarády kolem. Josef Masopust i podle jeho nejbližších odešel obklopený rodinou a smířený se sebou samým i se svým okolím. Takový poslední hvizd si rozhodně zasloužil.
Vzpomínka na Josefa Masopusta: Jak navštívil redakci Sportu
Video se připravuje ...
