Říká se, že sportovní „hvězda“ umře dvakrát. Poprvé, když musí do sportovního důchodu. Já si od vrcholového sportu zatím dávám jen pauzu, protože bych se na písek ještě moc ráda vrátila. I tak je pro mě ale po patnácti letech sportovní rutiny současná situace takovou malou sportovní důchodovou generálkou.
Vzala jsem si time out, což je i název mého nového sloupku na stránkách Sport Magazínu a iSport.cz. Myslím, že to dobře spojuje beachvolejbal a můj aktuální stav: time out je chvíle, během které si se spoluhráčkou můžete říct základní pokyny, nadechnout se, domluvit se na dalším taktickém plánu, protože na kurtu a během hry na tohle není čas.
Někteří sportovci se konce kariéry bojí, jiní se na něj po letech dřiny vyloženě těší, další vůbec netuší, co budou dělat, někteří zase mají jasné plány a vize. Ale plány jsou jedna věc, realita může být vždycky trochu jiná.
Plánovala jsem, jak si budu pro radost sportovat, udržovat se, vařit, číst si, chodit s pejsky na dlouhé procházky a mít pohodičku. Zatím lítám ze schůzky na schůzku, řeším emaily, stěhování a obklady v novém bytě, který si zařizujeme.
I proto jsem za tenhle time out opravdu ráda. Je to zajímavá zkušenost. Zjistila jsem totiž, že na moment rozpaků, když ráno nemusíte vstávat na trénink, balit si tašky na závody, na kempy, nemusíte neustále hledat cesty, jak posouvat své hranice, nemusíte s nikým soutěžit, ani žít v pevně daném sportovním režimu, na ten vás nikdo nepřipraví.
Ten si musíte odžít a naučit se v tom všem chodit.
Mám spoustu nesportovních zájmů - vystudovala jsem jednu vysokou školu, na druhou jsem se přihlásila, budu studovat sportovní marketing na Institutu Johana Cruyffa - a další zajímavé projekty před sebou, takže se teď rozhodně nenudím. Ale i tak jsem se musela první týdny bez sportovní rutiny hodně rozkoukávat a zvykat si. I člověka jako mě, který věci rád plánuje a připravuje se na všechny možné i nemožné scénáře, to prostě zaskočí.
S Laurou Ludwig, jednou z mých nejlepších kamarádek na Světové beachvolejbalové tour, která si mateřskou pauzou a návratem na hřiště sama nedávno prošla, jsme nad skleničkou vína tohle téma probíraly mnohokrát. Její jediná rada zněla: „Hlavně si udělej nějaký režim. Musíš! Jinak se zblázníš.“
Její slova jsem nikdy nepodceňovala, zůstala mi v hlavě, ale až teď plně chápu jejich význam.
Vrcholový sport je krásná profese. Náročná a nemilosrdná, ale krásná. Zajistí vám každodenní porci adrenalinu, nekonečný prostor k seberealizaci, ale taky pravidelný režim. A jsme u toho. Když sportujete, berete to tak nějak automaticky. Režim, ve všech ohledech, co si pod tím slovem představíte, ke sportu na špičkové úrovni patří. Je to v podstatě vaše životní jistota, která vás prostě neopouští.
A najednou tady není.
Identita jednotlivce většinou obsahuje mnoho dimenzí, nicméně se stává, že se zejména jedna stane dominantní nebo preferovaná. Ta se potom automaticky přetvoří v objektiv, přes který se díváme na svět. Sportovec se často plně ztotožňuje s rolí sportovce a hledá u ostatních uznání této role. Oddaný přístup je jedním z faktorů, proč ve svém odvětví vyniká, a odchod do sportovního důchodu je koncept, o kterém nechce během aktivní kariéry příliš podrobně přemýšlet.
Ale je to potřeba. Mít plán a jasnou vizi, ať už děláte cokoliv, je důležité. Nechat věci jen tak plynout, to by mě semlelo. Jasně, i na kurtu se často improvizovalo v rámci jednotlivých výměn, ale základ byl mít jasný taktický plán na různé vývoje zápasu. Nepanikařit. A držet se ho.
Odcházení, nejtěžší chvíle kariéry
Sportovci jsou od přírody duševně odolní jedinci a veřejnost je často vnímá jako zdravější, zdatnější a šťastnější než ostatní. Ale právě tenhle stereotyp může celou situaci přechodu komplikovat. Pro okolí, i pro sportovce samotné. Člověk je najednou mimo svoji komfortní zónu, neví, co sám se sebou, nemá kde vybít energii, ani jak nahradit ten adrenalinový koktejl, který mu sport celý život zprostředkovával.
Zároveň je zvyklý na servis lidí kolem sebe, který s koncem o(d)padává. Dost často je sportovec i pyšný a nechce si nechat poradit. Není to ostuda, svět mimo hřiště, kurty, bez zájmů kamer, je jiný než ten, který fanoušci vidí v médiích a sportovci si ho prožívají.
Většina z nás si dřív nebo později poradí i s touto výzvou. Ale není to jednoduché. Myslete na to i vy, když vedle vás někdo prožívá svoje sportovní odcházení. Bývají to nejtěžší chvíle kariéry.
Témata:
blog, volejbal, Markéta Nausch Sluková, sport, Johan Cruijff, kariéra, Volejbal na Heureka.cz
Související články
