Petr Čajánek zářil víc než k(K)ometa, titul patří Zlínu právem
Loni finále, letos titul. Zlín, to je hokejová senzace. Bez ohledu na city je potřeba dát této Vlachově partě obrovský kredit. Klub s průměrným rozpočtem a kádrem, který rozhodně není nejnabitější v extralize, si podmanil elitní soutěž. Můžete mít proti Čajánkovi a spol. cokoliv, ale vítězům patří aplaus - a takovým zvlášť.
Způsob, jakým si zlínský výběr poradil s tlakem pátého zápasu, byl úžasný a hodný šampionů. Celé město bylo od rána nachystané na oslavy, nikdo si nepřipouštěl, že to nevyjde.
Neskutečně zrádná past číhala na hráče, kteří byli s nezdravým optimismem konfrontováni na každém kroku. Zvládli to s grácií, nehleděli napravo nalevo a šli si cílevědomě za svým. Ve vypjatých momentech na této úrovni nerozhoduje talent, ale psychika.
A v tomto směru byl Zlín jedinečný, nejlepší. Symbolem všech jeho předností byl kapitán Petr Čajánek. Chlapík, který na extraligový titul čekal celou kariéru. Zažil čtyři finálové porážky, kupu zklamání po posledním zápase sezony.
V pátek se dočkal. A byl to on, kdo přivedl tým na trůn. Viděli jste, jak hrál? Čajánkův hokej pozorně sleduju dvacet let. Dobře si pamatuju, jak platný byl na vrcholu své výkonnosti při zlatých šampionátech pro reprezentaci, vím, jak zářil v nejlepších ruských klubech a co přinášel v předchozích letech svému mateřskému klubu.
Ale tak úžasně jako dnes jsem ho roky hrát neviděl. Jeho dominance na ledě byla ve 38 letech unikátní, klíčový gól v oslabení ji jen podtrhnul. Čajánkův výkon šel v play off strmě nahoru, v posledních dvou bitvách proti Kometě zářil jako…prostě jako kometa. Vlastně mnohem víc.
Tak mu ten vysněný titul přejme, zaslouží si ho. Podobně jako před rokem plzeňský šéf Martin Straka.
