Sigma chtěla kopírovat Slovácko. Bez úspěchu a s dvouletým zabrzděním
BLOG MICHALA KVASNICI | V Olomouci vsadili, dost po vzoru nedalekého Slovácka, na sportovní úspěch. Uzpůsobili tomu chování na přestupovém trhu i uvnitř organizace. Loni i letos. Několikrát o tom veřejně mluvil sportovní manažer Ladislav Minář i bývalý trenér Václav Jílek. Realita je taková, že evropská předkola se kvůli mizernému jaru (dvě výhry, tři remízy, devět proher) na Andrově stadionu opět hrát nebudou. Sigma ztratila dva roky vývoje, což ji v příští sezoně může nehezky dohnat.
Polovina května a Hanáci mají po dvojnásobném semifinálovém play off nezdaru s Hradcem Králové po sezoně, trénovat bez vidiny zápasu se jim v následujících dnech nebude příjemně... Až si dají rozlučkové pivo a rozleží se jim poslední měsíce v hlavě, budou litovat. Vsadili totiž vše na jednu kartu, která nevyšla. Kvůli tomu v blízké budoucnosti nebude lépe.
Už loni upřednostnili sportovní úspěch před koncepcí a předrželi Mojmíra Chytila do léta. Mohli od Slavie dostat víc peněz v zimě, které by otočili do náhrady, ale rozhodli se jinak.
Prý se útočník nedal sehnat... Asi tak jako se od odchodu Václava Jemelky nedají sehnat levonozí stopeři. Že byl v sousedním Prostějově na podzim k mání výborný Karel Spáčil, kterého získal Hradec Králové? To je přece detail...
V minulém ročníku z toho nakonec byla fajn šestá příčka, za kterou si sice nic nekoupíte, ale ve skupině o titul se proti „S“ dvakrát alespoň zaplnil (ale nevyprodal) stadion, díky čemuž něco přiteklo do rozpočtu.
Letos už se nepovedlo nic, byť podzim vypadal nadějně, stejně tak lednový Tipsport Malta Cup. Sportovní manažer Ladislav Minář s trenérem Václavem Jílkem šli po výsledku. Kádr zestárl, nafouknul se zkušenými hráči. Odchovanci byli odstaveni na vedlejší kolej, což je vzhledem k dlouhodobému fungování Sigmy a kvalitě akademie snad největší paradox napříč ligou.
Místo aby se navazovalo na úspěšné ročníky 1993, 1995, 1999, 2000 a 2003, které vyprodukovaly mraky talentů, díval se Minář s Jílkem nepochopitelně jinam. Vzpomeňme pár jmen.
Jegor Golenkov, Jan Sedlák, Martin Košťál, Jakub Přichystal, ale i Vojtěch Křišťál, Yunusa Muritala, Denis Ventúra, Lukáš Vraštil nebo Tomáš Digaňa. Nepřinesli (zatím) kýžený výkonnostní nadstandard, kterým by se snad ještě brzdění vlastních odchovanců dalo omluvit. Nedorazil s nimi ani potenciál směrem k výhodnému budoucímu přeprodeji. Bohužel to platí i pro Deleho Israele (progres za rok a čtvrt žádný) či Denise Kramáře, i když toho brzdí zdravotní problémy jako Křišťála.
Je úsměvné, jak občas někdo Martinu Svědíkovi vyčítá, že neumí nebo nechce pracovat s nadějemi. Porovnejte si kvalitu olomoucké mládeže s uherskohradišťskou. Včetně B-týmů. Navíc Svědík ve Slovácku opakovaně dosáhl fantastických úspěchů a dostal ho do špičky. Sigmě se to povedlo jednou. V roce 2018 pod Jílkem. Když neustoupila ze své vize a jádro kádru tvořily vlastní produkty.
Perličkou je, že na Svědíka bude ve Stonkách s nejvyšší pravděpodobností navazovat právě Jílek.
Od sparťana Jana Fortelného se taky čekalo víc. Na Hané navíc hostuje bez opce, zatímco teenager Roman Mokrovics, jenž byl součástí vzájemného transferu, na Letnou přestoupil. V sedmnácti druhým rokem hraje druhou ligu za béčko ACS a na soustředění si ho vzal v lednu už i dánský boss Brian Priske.
Dřív by se s Mokrovicsem (a dalšími) na Andrově stadionu pečlivě pracovalo, učil by se od Lukáše Juliše, aby jednou převzal jeho roli. Nyní se v Olomouci slaví, když v závěru sezony začínají nastupovat hráči ročníku 2003 jako Jáchym Šíp, Filip Uriča nebo Tadeáš Stoppen.
Ponechme stranou, že k jejich startům došlo až ve chvíli obrovské marodky a krize, kdy už vlastně museli nastoupit. Tihle kluci ztratili dva roky. Po Ondřeji Zmrzlém teď další klenot na prodej není. Možná Matěj Mikulenka, ale než vyleze z rezervy...
Velebí se béčko. Zaslouženě. Mančaft trenéra Tomáše Janotky šlape a fakt se na něj hezky kouká. Ale zase... Kluci jako Jan Fiala, Filip Slavíček, Jiří Spáčil, Štěpán Langer nebo Matěj Hadaš už nejsou nejmladší. Ani teenageři, ani dorostenci. Měli být dávno o patro výš. Ne rovnou v základní sestavě, ale v kádru. Napevno. Místo cizích („pod)průměráků“ sbírat minuty.
Ne že se naoko před lety vyzkoušeli a následně zase zmuchlali zpátky, aby mohli přijít o nic lepší, ale o to dražší hráči například ze Slovenska. Jen kvůli mýtu, že v sedmadvaceti letech přece musí být logicky výkonnostně i mentálně dál? Nesmysl.
Hlavně že funkcionáři neustále mluví o řádném hospodářství. Jistě, tohle žádný audit ani posudek nenapadne, ale jde o dvojí vyhazování peněz oknem. Nový hráč jednak vždy něco stojí a ten mladý ztrácí hodnotu, když stárne a nehraje.
Je to stejné, jako by Baník zabrzdil v rozletu Matěje Šína. Po vyléčení rakoviny se ještě v dorosteneckém věku vrátil rovnou do prvního týmu. Žádné béčko, nedejbože devatenáctka. Pavel Hapal ho zpátky přivítal s naprostou samozřejmostí, nikdo nespekuloval, kam v osmnácti patří.
Problémem je, že v moravském klubu se nikdo až na trenéry, kteří pravidelně dostávají drsnou čočku, nemusí za své činy nikomu zpovídat. Nebo jinak. Oficiálně ano, reálně ne. Fungování ze setrvačnosti bez pocitu zodpovědnosti stávajícímu managementu vyhovuje, proto jsou určití lidé od prvopočátku jednání s Blue Crow Sports Group proti vstupu nových lidí a jakýmkoli změnám.
Ať už bude Sigmu vlastnit kdokoli, kompetentní lidé by měli určit jasnou vizi. Vydat se nějakým směrem a držet se nastavené cesty. Co se týče trenérů, odchovanců, typologie hráčů, scoutingu, práce s cizinci... Protože nejsmutnější je tento mišmaš nehodný tradiční značky.
