Luxus láká, jenže v kuchyni to skřípe. Třinec může doplatit na své fanfarónství
Postavili krásnou novou arénu, na české poměry vybudovali přepychové zázemí, vlastní daleko nejlepší startovní možnosti ze všech čtrnácti extraligových účastníků. Jenže na trase, vedoucí k vytoužené zlaté odměně a trvalému zabydlení v nejužší domácí špičce, klopýtají. Co je v Třinci špatně?
Aktuální případ Rostislava Klesly leccos naznačuje. Vlastně už její začátek předznamenal trudný konec. Totiž, uzavřít šestiletý kontrakt s hráčem, který až na titěrnou výjimku extraligu nikdy nehrál, to si přímo říká o průšvih. S hráčem, navyklým od šestnácti let na zámořský způsob života. To by žádný protřelý manažer nikdy neudělal. V těchto dnech se riziko dva roky staré operace třineckým šéfům vrací jako bumerang, už po první třetině odpracované smlouvy.
Předpokládám, že v Třinci od svého kapitána čekali víc, proto s ním přestali nadále počítat. Jenže, každý takový „nečekaný“ konec se musí umět uvařit, správně uchopit a veřejnosti naservírovat. V tomhle Třinečtí absolutně propadli a nelze než souhlasit s majitelem 13 sezon z NHL, který popisuje chování druhé strany za neprofesionální. Tak to zkrátka je, jeho nadřízení v komunikaci vůči všem selhali.
Kleslův případ se přitom neliší od desítek či stovek jiných napříč všemi profesionálními soutěžemi ve světě. Základ je dle obvyklé šablony: šéfové nejsou spokojení a s hráčem se rozloučí. Jiná je však forma podání. Třinec v podstatě mlčí, anebo poskytuje prázdná, nic neříkající prohlášení. Být oddaným příznivcem klubu, naštvu se na první dobrou. Tohle je faleš, hra na upřímnou kartu vypadá jinak.
Namísto toho, aby se klub s hráčem domluvil na rozumném vycouvání ze smlouvy. Namísto toho, aby oba tábory před veřejností zalitovaly, že pakt nevyšel podle představ. A že se to holt občas stává. Tak jak to chodí na profesionálně řízených adresách.
Na takový způsob rozlučky už je však pozdě a teď se bude spíš čekat, s čím dalším Rostislav Klesla vyrukuje, pakliže vedení Ocelářů nezačne urychleně jednat a uklízet rozteklou blamáž.
Samozřejmě, málokdo z nás ví přesně, co všechno se událo, nicméně mám dojem, že mnoho ostrých nábojů Třinečtí v kapse nenajdou. To spíš druhá strana, vlastnící smlouvu do roku 2020, což může odhadem činit nárok na 20 milionů korun. Minimálně.
Zase si vezmu za příklad NHL. Jestliže tam generálním manažerům nevyjde sázka na hráče, majitel mnohdy rozhodne o vyplacení ze smlouvy, čímž si klub uvolní prostor pod platovým stropem. Akce má jasně daný režim, obě strany vědí, oč jde, každý něco ztratí i získá zároveň. Deal. Tady se holt budeme dohadovat…
V Třinci si nejspíš plně neuvědomují, že si špiní vlastní značku, roky budovanou. Důsledkem téhle aktivity může být, že některé příští akvizice, visící na ocelářském laně, si mohou na základě Kleslovy zkušenosti hodně rozmýšlet, zda na nabídku kývnou. Zda pro ně nebude lepší volit větší jistotu jinde za méně peněz, zato s objemnější šancí dojít až na konec smlouvy.
Třinec podnikl za poslední roky velký rozmach, co se technického zabezpečení týká, tam je to na jedničku. V oblasti spravování a opečovávání lidských zdrojů však musí zatraceně přidat.
