„Zdary, Horyno, jak je?“ Takhle mě obvykle zdravil Adam Svoboda. Do telefonu, na zimáku i jinde. Jak všichni víte, volat už bohužel nikomu nebude. Možná tam někde nahoře... Co je jisté, na jeho počest padne ještě hodně piv, cinkne nějaká ta sklenka. Bude se ve velkém vzpomínat na výborného sportovce a trenéra se slibnou budoucností, hlavně však na parádního kluka. Jenže padnou i otázky: proboha, PROČ?!
Bohužel, jiná možnost, než že v poslední době musel prožívat těžká psychická muka, se nenabízí. Otázkou je, co bylo spouštěčem Svobodova rozhodnutí provést fatální čin. Odpovědi musí znát anebo minimálně tušit jeho nejbližší. V jaké pasti a proč uvízl.
Adam Svoboda, všemi oslovovaný Áda, byl typem člověka, kterého má každý rád. Snad až na některé trenéry, které uměl pozlobit svou nevymáchanou hubou a věčnými průpovídkami. Přitom to byl poctivec, stará škola s respektem k nadřízeným.
Když se makalo, tak se makalo. A když byl čas na zábavu, byla zábava...
Nikdy si na nic nehrál, dokázal se pobavit s každým, kdepak nějaká nadřazenost profi sportovce, jak to sem tam někdo taky dokáže. Pozdější éra floutků a hejsků ve sportovním prostředí ho slušně deptala. „Takovej jsem nebyl ani já a to už je co říct,“ smál se a připomínal, jak v osmnácti dorazil z Brna do Prahy pracovat pro Spartu. V uších náušnice, melíry ve vlasech. Brzy ho znali i jinde než jen v holešovické hale.
Měl kolem sebe obrovské množství kamarádů, nemluvě o známých. Kladu si otázku, proč někdo z nejbližších přátel nedokázal Adama zastavit. Pomoci mu z tíživých problémů ven, nebo zkusit najít cestu. Nevěřím, že si nikdo nevšiml nějaké změny v jeho psychické kondici. Kdo ví, třeba stačilo málo, nějaké ponouknutí a celá ta nesnesitelná tíha života se dala snížit.
Říha o Svobodovi (†41): Odešel dobrý člověk, který by se rozkrájel pro tým
Video se připravuje ...
Ztráta práce v pardubickém klubu a u reprezentační osmnáctky kvůli lednové nehodě pod vlivem alkoholu mu jistě překazila budoucnost, ale tohle přece není důvod k sebevraždě. Muselo toho být víc. Třeba se víc věcí sečetlo dohromady.
Plány měl přitom velké. V individuálním zdokonalování brankářů se přímo našel, fortelu rozuměl náramně. Strašně ho bavilo předávat zkušenosti, zlepšovat výkonnost borců s betony, uplatňovat fígle, která sám extraligový šampion se Slavií znal a měl. Nesmírně věřil pardubické jedničce Ondřeji Kacetlovi, vykládal mi kolikrát, že z něj udělá borce do reprezentace.
Že je na dobré cestě a zcela ponořený do řemesla jsem rychle vytušil z rozhovorů, které jsme spolu dělali, to samé platilo při psaní jeho komentářů pro deník Sport a iSport.cz v předminulé sezoně. Nakouknutí do mediální sféry jej rovněž naplňovalo, časem kvůli střetu zájmu od atraktivních pohledů na extraligové dění dobrovolně upustil.
Áda byl jako my všichni. Měl rád sport a pivo, dobré lidi kolem sebe. Zpotit se na ledě, pak si sednout, tlachat a tlachat. Samozřejmě probrat ty nejdůležitější věci světa jako auťáky a ženské. Měl spoustu kamarádů, byl fantastickým společníkem.
Během jednoho z reprezentačních turnajů v zahraničí se mu narodil syn, trénink v podání pyšného otce po probdělé noci podle toho vypadal. Ale tehdejší kouč národního mužstva přimhouřil oči, věděl, že mu to gólman vrátí. Nebyla to rebelie, bylo to naopak milé.
Pořád ho vidím, jak si pod horní ret cpe žvýkací tabák, miloval jeden speciální, dovoz ze Švédska. Vždycky jsem mu říkal, že až tam dostane práci, nic mu z výdělku nezůstane, ale kamarádi s podobnými chutěmi mu urvou ruce.
Ano, byl trochu trémista. Chtěl tolik, že jeho snaha a touha po vysněném výsledku byla někdy až kontraproduktivní. Pardubice před patnácti, šestnácti lety doma dominovaly, hrály parádní hokej, ale titul se jim podařilo urvat až ve výluce NHL s Jánem Lašákem v brance. Týmům s Adamem Svobodou jako jedničkou to na zlato nevyšlo, mnozí si pak ukazovali právě na chlapíka v brance. Některé jeho rekordy byly rázem zapomenuty, pár smolných momentů, lacinějších gólů a „viník“ byl na světě.
Dočkal se až ve Slavii pod vládou Vladimíra Růžičky . Angažmá v pražském Edenu mu sedlo se vším všudy. Vyzrál, byl psychicky na maximální výši, extraligové zlato mu náramně slušelo. Vyrazil do ciziny, poznal práci v Německu, Rusku, Švédsku, Kazachstánu.
Adam Svoboda byl špičkový hokejista, pozorný manžel, skvělý otec a kamarád.
Z toho minulého času běhá mráz po zádech.
Upřímnou soustrast rodině.
Témata:
reprezentace, smrt, vzpomínka, Miroslav Horák, sport, hokej, Adam Svoboda, Hokej na Heureka.cz
Související články
