Video se připravuje ...
Zaznělo to formou drtivé kritiky, jednou vyfutrované výmluvnými statistikami, jindy v třaskavé směsi s ironií, a dokonce i úpěnlivé modlitby. Neklamné znamení, že situace je opravdu vážná. „Bože můj, Viktoria přece nemůže tímto přichcíplým a bojácným fotbalem hrát o titul.“ Tak pravil a sepjal ruce bývalý slavný reprezentant Ladislav Vízek, autor pravidelných komentářů pro deník Sport a server iSport.cz. Z různých stran mířily šípy nepříznivých soudů na muže, který za tím vším stojí a který se svým týmem – vede ligu. Na Michala Bílka.
Za jeho působení v Plzni ta palba byla nejintenzivnější, vyprovokována očekávaným, leč nakonec hrubě nelibozvučným hitem se Slavií (1:1). Za všeobecné shody, že na tom mělo největší podíl domácí fotbalové těleso dirigované právě někdejším reprezentačním trenérem. Jakkoli ani Vízek, ani jiní experti neopomněli nedostatky Slavie, celkově zůstaly zakryty v neprospěch ligového lídra. Trochu neprávem a současně logicky.
Nejde totiž o jeden jediný zápas, respektive odpudivý poločas. V kritice se odráží celkový způsob, jakým se Viktoria prodírá touto sezonou. Tedy s výhrami o gól a ú(s)porným stylem založeným obvykle na disciplinované obraně. Dovedené proti Slavii do krajnosti se splněným cílem otupit nebezpečnou zbraň značky Yira Sor. Dá se tomu říkat pasivita a autobus zaparkovaný před kasou, Bílek sebezáchovně razí důstojnější termín odpovědná defenziva. Pak je v arzenálu standardní využití standardních situací místo přesvědčivé hry a v případě nouze přidání druhé „věže“ z nabídky západočeských fotbalových monumentů Jean-David Beauguel – Tomáš Chorý.
Funguje to náramně – a (obvykle) nebaví.
Kdo jsou největší prešováci? Betonárka Plzeň v tom není sama
Video se připravuje ...
Jsou tedy odsudky na místě? Záleží na úhlu pohledu, na tom, zda jste nevyléčitelní fotbaloví romantici a pokrokáři, či střízliví realisté… a také na širších souvislostech. Nechme tedy promluvit obhajobu, která říká: Bílek aktuálně odvádí skvělou práci v poměru cena/výkon, možnosti/výsledky. Kontextem, který si nelze odmyslet, je totiž celková situace plzeňského klubu.
Ten po letech hojnosti a odchodu majitele Tomáše Paclíka převzal boss Adolf Šádek, lepí díry v rozpočtu a výplaty, jak se dá, a pořád hledá kupce. Plzeň z existenčních důvodů potřebuje úspěch tady a teď. A tím její nynější působení na domácí scéně je. O tom, že by tři kola před závěrem základní části ligy vedli ligu a mohli doufat v nejlepší výchozí pozici pro finále, se ve Štruncových sadech nikomu v létě ani nesnilo.
Změna plzeňské DNA
Stojí za tím obrat k maximální pragmatičnosti. Efektivnímu, nikoli efektnímu jednání. Bez ohledu na, řekněme, estetický dojem, ohlas u veřejnosti a podobně. Prvním, kdo se takto musel vědomě nastavit, byl právě Šádek. Tedy ještě víc nastavit, protože už dříve se řídil heslem účel světí prostředky. Je však také vyhraněným typem klubového šéfa, jemuž enormně záleží na herním projevu mužstva. To nespustil z očí – stejně jako jeho trenéry. Včetně Pavla Vrby, s nímž ho dlouho pojil přátelský vztah a zároveň mu to nebránilo vyvíjet na něho setrvalý tlak (což je možná také jedna z podmínek sukcesů architekta historické plzeňské éry). Kvůli herním deficitům – ovšem samozřejmě nejen kvůli nim – byl rovněž schopen dát Vrbovým nástupcům nemilosrdně sbohem, ač například jako Roman Pivarník drželi tým na prvním místě.
Šádek totálně změnil strategii: jen těžko si lze představit větší krajnost ve výběru trenérů než sázku na idealistického vizionáře
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
