Hadamczik jako Bílek? Český hokej potřebuje čerstvý vzduch...
To hlavní je třeba říct na začátku. Hokejisté stále mohou žít medailový sen, návrat ze Soči může být báječný. Sladký. Provoněný bouchajícím šampaňským. Může!
Každý mu to přeje. I já samozřejmě. Celý český hokej potřebuje medailovou vzpruhu, která by ho zase rozproudila. A vstříkla do žil novou energii. Byl by čirý nerozum šmahem české naděje po porážce se Švýcary zadupat do koše. Proti Slovákům je třeba fandit!
Zároveň je ale třeba upozornit na neustále se opakující nedostatky. Stejně jako je bláhové tým „odstřelit“ dopředu, bylo by pro budoucnost škodlivé a nebezpečné, pokud by se všichni pořád tvářili, že je to O. K. Není! Jestliže se vrátím k těm medailovým nadějím, tak ano, mohou klapnout. Ale pouze díky shodě okolností.
Současná hokejová reprezentace, to je jako čekání na zázrak. Na něco, co přijde shůry. Když to přijde, ano, může být medaile. Třeba i zlato. V týmu, v němž je 42letý fantom Jágr, je všechno možné. I jeho megavýkon může být tím „zázrakem“.
Ovšem dosavadní vystoupení ukázalo, že moderní hokej upaluje jinam. Česká hra je často upachtěná. Soupeři ji dokážou snadno přečíst. Pryč jsou doby, kdy někdejší hokejoví králové jako Reichel, Dopita nebo Patera byli schopní v těch rozhodujících chvílích na střídačce sjednat nápravu. A zahrát si na trenéra.
Hadamczik často tápe...
Dnešní hokej je jiný. Rychlejší. Záleží na detailech. Taktika je všemocná, rozhoduje. Bez ní to jednoduše nejde. Jakmile kouč v nějaký kratičký moment něco prováhá, může se to krutě vymstít. A to se současnému trenérovi Aloisi Hadamczikovi stává. Ve svých komentářích jsme na to upozorňovali už na dřívějších šampionátech. I na těch, na nichž bral dvě bronzové medaile. Byl to úspěch, bezesporu. Jenže už tehdy se mohlo pomýšlet i výš.
Téma ne příliš hbitého koučinku jsme řešili také po posledním, krutě nevydařeném mistrovství. Už tehdy trenér nenašel na Švýcary žádný recept. Teď se to opakovalo. Hra byla sice plná šancí, ale není na místě mluvit jenom o smůle. Je třeba respektovat sílu soupeře, o tom není sporu. Ale kdokoliv, kdo se chce ve sportu posunout výš, se nesmí přece spokojit s konstatováním: No tak byli lepší...
Vždycky je třeba vykoumat, jak protivníka přelstít. Jak co nejcitlivěji nasazovat hráče. Jak změnit jakýkoliv detail. A když sledujete ostatní utkání na olympiádě, kouči ostatních velmocí jsou toho schopni. Trenér Hadamczik v tom opakovaně tápe. Třeba už jenom to, že před koncem zápasu se Švýcary vůbec neviděl, jak gólman Pavelec zuřivě bouchá hokejkou o led, aby naznačil, že chce odjet na střídačku a umožnit týmu hrát v šesti, leccos odhaluje.
... a mluví jako Bílek
Jsou to maličkosti. Ale právě ty v moderním hokeji rozhodují. Už dřív jsme psali o tom, že Hadamczik potřebuje vedle sebe silného oponenta. Který by ho usměrnil. Někdejšího skvělého hráče s citem pro detaily. Zatím ale, bohužel, František Musil tuto roli nesplňuje stoprocentně.
Navíc mi přijde, že si hlavní trenér nechce realitu připustit. Po porážce se Švýcary mluvil tak, jako by se nic nestalo. Volil slova o morální stránce, o přístupu, která často používal i Michal Bílek, někdejší trenér fotbalové reprezentace. Ten se postupně stal nepřítelem číslo jedna u fotbalové veřejnosti.
A podobné trendy se teď dají vyčíst i u hokejových fanoušků. Hokej, bohužel, ovládla „blbá nálada“. Hadamczik se stal snadnou kořistí. Nejen pro české příznivce. Rovněž řadu hráčů si naštval tím, jak na ně v minulosti hodil porážky.
Nečekejme na zázrak. I v případě medaile je potřeba se zamyslet nad změnou
Trefují se do něj i zámořští experti. Komentátoři nejvlivnějších stanic TSN a ESPN už dvakrát během Her nadhodili, jestli se náhodou Hadamczik nestane prvním odvolaným koučem během probíhající olympiády...
Jsou to na první pohled pouze povrchní řeči, situaci v českém týmu neznají. Dávali mu totiž „sežrat“ nominaci bez Hudlera, Vrbaty, Hejdy nebo Poláka, a v tomto případě nerespektovali, že trenér prostě vsadil na jiné hráče. Což je jeho právo. Ve druhém případě, kdy mluvili o „podivných věcech v českém týmu“, ale upozorňovali už na slabý koučink při závěru zápasu se Švýcary.
To jsou další detaily, které dokreslují celou mozaiku. Dnešní reprezentační hokej je, jak už bylo řečeno, čekáním na zázrak. Může přijít. Kéž by! Ale to nic nemění na tom, že český hokej potřebuje pročistit. Nutně si žádá čerstvý vzduch.
Fotbalový případ budiž příkladem. Takže i kdyby na olympiádě český tým došel k medaili, na nutnost okysličit reprezentaci by se nemělo přestat myslet. Aby to i nadále nebylo jen další čekání na zázrak...
Kouč není všemocný. Ale v dnešním hokeji hraje důležitou roli. Zvlášť u českého týmu, jehož hráči už ostatní nepřevyšují. Tak, jako se to dělo v minulosti. Ano, přejme si úspěch v Soči. Český hokej ho potřebuje! Ale nezavírejme oči...
